ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.804.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 804/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. J. B., správce konkursní podstaty úpadce T. V., a. s., zast. JUDr. I. N., advokátem proti žalovanému MUDr. J. H., zast. JUDr. M. H., advokátem o zaplacení částky 886.859,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn 13 Cm 644/1992, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396 a o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 - 299, takto:
I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396, se odmítá.
II. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 – 299, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 – 299 tak, že uznal žalovaného povinným k zaplacení částky 743.971,- Kč žalobci a k náhradě nákladů řízení (výrok I.). Ve výroku II. co do částky 142.888,- Kč žalobu zamítl. Ve výroku III. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení státu.
Žalovaný podal proti shora uvedenému rozsudku dne 15. února 2002 odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 7. 2004 č. j.: 13 Cm 644/1992 – 381 vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 29.760,- Kč (dle položky 17 písm. b/ Přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb.). Vrchní soud v Praze odvolání žalovaného proti tomuto usnesení soudu prvního stupně odmítl usnesením ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 - 396.
Z obsahu podání žalovaného [§41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.)] ze dne 24. června 2005, které došlo soudu prvního stupně 28. června 2005, vyplývá, že žalovaný podal dovolání jak proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396, tak proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 – 299. Přípustnost váže na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) a §239 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) v platném znění a podává dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. v platném znění.
Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396 stejně jako jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel dále navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 – 299, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejdříve posoudil otázku, zda bylo dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Dovolání v této věci mohlo být podáno pouze ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout.
Z obsahu spisu (srov. doručenky na č.l. 397) vyplývá, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396, bylo doručeno žalobci (jeho právnímu zástupci) dne 13.12. 2004 a žalovanému dne 28. 12. 2004, kdy nabylo právní moci.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396, zjevně opožděné.
Nejvyšší soud proto podané dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396 podle §241b odst. 1 a §208 odst. 1 o. s. ř. jako opožděné odmítl.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 – 299, dovolání přípustné není.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 - 299, který byl dovoláním napaden, však rozhodnutím odvolacího soudu není. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, což ostatně dovolatel v dovolání nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, jež bylo dovolatelem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 112, sv. 14, roč. 1997). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu