ECLI:CZ:NS:2000:32.CDO.906.98.1
sp. zn. 32 Cdo 906/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Františka Faldyny CSc., JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jana Huška v právní věci žalobkyně Č.p.l. , a.s. , proti žalovanému JUDr. P.Č. , jako správci konkursní podstaty úpadce P. P. , státního podniku "v likvidaci", o určení pohledávky, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 504/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1997, č.j. 13 Cmo 227/97-42, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1997, č.j. 13 Cmo 227/97-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. listopadu 1996, č.j. 13 Cmo 44/96-23, jeho předchozí - zamítavý - rozsudek ze dne 4. ledna 1996, č.j. 27 Cm 504/95-15, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 20. března 1997, č.j. 27 Cm 504/95-28, určil, že pohledávka žalobkyně za úpadcem v celkové výši 53.985,-Kč je oprávněná co do důvodu a výše. Uvedený výrok odůvodnil toliko tím, že žalobkyně se domáhala určení pravosti pohledávky ve výši 53.895,-Kč, přičemž žalovaný v průběhu řízení její nárok v plném rozsahu podáním z 20. března 1997 uznal. Proto podle ustanovení §153a občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") rozhodl o přiznání nároku.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 1997, č.j. 13 Cmo 227/97-42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud na rozdíl do soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok ani základ nároku žalovaný ve smyslu §153a o. s. ř. neuznal, takže podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny nebyly a žalovaný byl co do přípustnosti odvolání nesprávně poučen. Toto pochybení však zůstalo bez vlivu na rozhodnutí o věci samé, takže při posuzování důvodnosti odvolání k němu odvolací soud nepřihlížel (§212 odst. 2 o. s. ř.). Otázka náležitostí přihlášky pohledávky žalobkyně (do konkursu) již byla vyřešena usnesením odvolacího soudu ze dne 1. listopadu 1996, pokračoval soud, a zdůraznil, že přihláška byla z hlediska formálních náležitostí schopna projednání. Nadto uvedl, že vady přihlášky nejsou důvodem pro popření pohledávky při přezkumném jednání. Soudní praxe se ustálila v tom, že vady či neúplnost přihlášky je třeba na výzvu soudu, učiněnou ovšem na návrh správce konkursní podstaty (dále též jen "správce"), odstranit, a až poté lze přihlášku přezkoumat při přezkumném jednání. Na tomto základě soud uzavřel, že správcem uvedený důvod popření není po právu a nebyl-li nikterak zpochybněn samotný závazek úpadce vůči žalobkyni, pak pohledávka žalobkyně existuje a rozhodnutí soudu prvního stupně je - byť z jiných, než v něm uvedených důvodů - správné.
Žalovaný, vybaven právnickým vzděláním, podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. V dovolání podrobně popisuje průběh řízení, včetně dřívější argumentace své a soudu. Soudům obou stupňů pak vytýká, že v řízení nesprávně - vzdor jeho námitkám - zkoumaly nikoli to, zda přihláška "byla (učiněna - podána - uplatněna) či nebyla po právu co do právního důvodu", nýbrž zda pohledávka je po právu. Jestliže výpis z obchodního rejstříku potvrzuje, že zakladatelé právnické osoby určili způsob podepisování za společnost, je tento způsob - pokud je schválen rozhodnutím (rejstříkového) soudu - závazný. Odvolacím soudem i žalobkyní citovaná úprava obsažená v ustanoveních §20 občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák.") a §15 obchodního zákoníku nemůže nahradit vůli zakladatele společnosti; tato úprava navíc slouží k ochraně partnerů (stran) v občanskoprávních vztazích. Úvaha o použití hmotného práva pro procesní úkon pak je "úvahou z kategorie absolutní nezávislosti či spíš nevázanosti (v obou smyslech slova)". Argumentace odvolacího soudu v napadeném rozsudku je podle dovolatele zavádějící a účelová. Přihláška pohledávky věřitele v konkursním řízení musí být učiněna formálně dokonalým způsobem. Dle účetních knih sice pohledávka určitého subjektu může existovat, avšak nebyla-li přihlášena, "nemůže být správcem nepopřena". V daném případě pohledávka dle úsudku správce do konkursu vůbec nebyla přihlášena (proto ostatně jde o žalobu na určení existence pohledávky uplatněné v konkursním řízení). V uvedeném dovolatel spatřuje naplnění všech dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod dle písmene a/ cit. ustanovení (existence vady uvedené v §237 o. s. ř.) je dán proto, že přihláška pohledávky do konkursu byla učiněna někým jiným, než kdo mohl v řízení vystupovat jako jeho účastník (jako účastník vystupoval někdo, kdo neměl způsobilost jím být). Dovolacímu důvodu popsanému pod písmenem b/ cit. ustanovení (to jest, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dle dovolatele odpovídá, že odvolací soud vyšel v rozhodnutí z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně v původním, odvolacím soudem dříve zrušeném rozhodnutí (odvolací soud shledal skutek v jednání za společnost /žalobkyni/, kdežto soud prvního stupně v podání přihlášky). To, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), spojuje dovolatel s tvrzením, že odvolací soud se spokojil s úvahou, že určitá osoba jednala (podala přihlášku) jako osoba určená (nikoliv zápisem v obchodním rejstříku, nýbrž "krkolomnou dodatečnou konstrukcí") či zmocněná (bez plné moci). Na nesprávném právním posouzení věci pak napadené rozhodnutí spočívá (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) proto, že - jak rozvedeno výše - oprávnění fyzické osoby jednat v řízení před soudem nelze opírat o hmotněprávní úpravu. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu (a spolu s ním též rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a - oproti dovolatelově přesvědčení - nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Soud prvního stupně totiž rozsudkem ze dne 20. března 1997 žalobě vyhověl, a tím rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 4. ledna 1996, nikoli proto, že byl vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním usnesení odvolacího soudu ze dne 1. listopadu 1996, nýbrž proto, že měl za to, že žalovaný nárok uznal co do důvodu i výše, a rozhodl o žalobě dle §153a o.s.ř. rozsudkem pro uznání (právní názor obsažený v kasačním usnesení se v tomto rozsudku nijak neprosadil).
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Jelikož jiné vady namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud otázkou, zda dovolání je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné (a současně důvodné) i tehdy, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být.
Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu §19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost mít práva a povinnosti přitom ve smyslu §18 odst. 1 obč. zák. mají i právnické osoby, které vznikají (nestanoví-li zvláštní zákon jinak) zápisem do obchodního nebo jiného rejstříku (srov. §19 odst. 2 obč. zák.); žalobkyně coby akciová společnost zapsaná v obchodním rejstříku mezi tyto právnické osoby nepochybně patří. Dovolatel tedy zjevně zaměňuje způsobilost jednat za právnickou osobu, jak ji vymezuje §21 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §104 odst. 2 o. s. ř. s nedostatkem způsobilosti žalobkyně být účastnicí (jakéhokoli) občanského soudního řízení. Dovolání se totiž zabývá otázkou, kdo měl (mohl) přihlásit pohledávku jménem žalobkyně do konkursu, nikoli otázkou, kdo je či není způsobilým účastníkem tohoto incidenčního sporu. Odtud plyne závěr, že řízení zmatečností podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. netrpí a není proto dán ani dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné též, neboť odvolací soud jeho přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., podle kterého nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává z podání žalovaného na č.l. 30 p.v. - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam i tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů dosud nebyla vyřešena (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). Takovou otázkou je i právní otázka, kterou dovolatel z obsahového hlediska předkládá dovolacímu soudu v dovolání k řešení, ač ji výslovně nepodřazuje dovolacímu důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., totiž při splnění jakých předpokladů je přihláška pohledávky věřitele do konkursu přezkoumatelná a za jakých podmínek může být popřena. Pro řešení této otázky shledává dovolací soud dovolání též přípustným.
Se zřetelem k době přihlášení žalobcovy pohledávky do konkursu (duben 1994), je pro úvahy o náležitostech přihlášky rozhodný výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb. a č. 42/1994 Sb. (dále též jen "ZKV").
Dle §13 odst. 2 ZKV v usnesení o prohlášení konkursu musí být ustaven správce a věřitelé musí být vyzváni, aby přihlásili ve lhůtě třiceti dnů ode dne prohlášení konkursu všechny své nároky s uvedením jejich výše, právního důvodu vzniku a jejich zajištění.
Podle §20 ZKV konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu (odstavec 1). Přihlášky se podávají u soudu dvojmo. Pokud se pohledávka opírá o písemný právní úkon, je třeba připojit i listinu o tomto úkonu (odstavec 2). Správce přezkoumá přihlášky především podle úpadcových obchodních knih a jiných dokladů a vyzve úpadce, aby se k sestavenému seznamu přihlášek vyjádřil. Tento seznam předloží soudu (odstavec 4). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu (odstavec 6).
Přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je procesním podáním (srov. i §20 odst. 2 ZKV), které má charakter žaloby (srov. účinky jejího podání zakotvené v §20 odst. 6 ZKV, jakož i skutečnost, že věřitel, který pohledávku do konkursu nepřihlásil, ač tak učinit měl, nemůže být při rozvrhu uspokojen). Vedle náležitostí předepsaných v rozhodné době ustanovením §13 odst. 2 a §20 ZKV proto přihláška musela mít i obecné náležitosti podání požadované ustanovením §42 odst. 4 o. s. ř. a - v rozsahu, ve kterém nestanovil jinak zákon o konkursu a vyrovnání (srov. §3 odst. 2 ZKV) - náležitosti žaloby předjímané ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §21 ZKV k přezkoumání přihlášených pohledávek soud nařídí přezkumné jednání (odstavec 1). Úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek (odstavec 2)
Podle §23 odst. 1 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam.
Dle §24 odst. 1 ZKV správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného příslušného orgánu s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho uplatněnou výši nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel.
Zákon o konkursu a vyrovnání počítá s tím, že přihlášky zařazené na seznam budou podkladem pro přezkumné jednání a že takto přihlášené a sepsané pohledávky mohou být - jak se podává z §21 odst. 2, §23 a §24 ZKV - účinně popřeny co do pravosti, výše a pořadí konkursními věřiteli i správcem konkursní podstaty (závěr, že přes rozdílnou dikci §24 ZKV správce konkursní podstaty rovněž popírá jen pravost, výši nebo pořadí pohledávky, Nejvyšší soud - vycházeje z úvah formulovaných pod bodem XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 378 - učinil již v rozsudku ze dne 29. března 2000, sp. zn. 31 Cdo 503/98). Tato úprava samozřejmě předjímá, že předmětem přezkumu budou jen přihlášky, jež mají všechny obsahové náležitosti nezbytné k tomu, aby mohl být učiněn příslušný popěrný úkon; přihlášky, jež tomuto požadavku neodpovídají, bez dalšího přezkoumat nelze. Pro odstranění vad bránících přezkumu přihlášek byl v rozhodné době konkursnímu soudu k dispozici (při absenci jiné úpravy) toliko postup podle §43 o. s. ř. Vada přihlášky vskutku nemohla (a ani dle stávající právní úpravy nemůže) být důvodem popření přihlášené pohledávky; již proto ne, že přihláška je - jak rozvedeno výše - procesním podáním, které popřít nelze (předmětem popěrného úkonu je pravost, výše nebo pořadí tímto procesním podáním řádně přihlášené pohledávky).
Stejně tak nemůže být důvodem popření přihlášené pohledávky skutečnost, že přihlášku jako procesní podání podala u soudu jménem přihlašovatele osoba, která nedoložila oprávnění za něj jednat (srov. §21 o. s. ř.). V takovém případě byl na místě postup konkursního soudu dle §104 odst. 2 o. s. ř., s tím, že přezkum přihlášené pohledávky mohl být proveden jen při včasném zhojení vady průkazu k jednání za právnickou osobu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 416/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 7). Právní posouzení věci odvolacím soudem co do náležitostí přihlášky a důvodů jejího popření, proto obstojí.
U dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., není dovolateli k dispozici dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); argumenty, jež dovolatel snášel na podporu závěru o existenci takového důvodu, se tedy Nejvyšší soud jako právně bezcennými nezabýval.
Dovolání je přesto důvodné.
Je-li dovolání přípustné, posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti i jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.
Dle ustanovení §202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, §153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Poněkud zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov. §153a, §153b). Možností podat odvolání proti rozsudku pro uznání proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se v jistém smyslu nadbytečně opakuje to, co již vyplývá z ustanovení §153a. Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, se totiž právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. §153a odst. 2 a §99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). K tomu srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 44.
Jestliže soud prvního stupně měl nárok uplatněný žalobcem za uznaný ve smyslu §153a o. s. ř. a rozhodl o něm rozsudkem pro uznání, pak odvolací soud mohl na základě odvolání, jímž žalovaný tento rozsudek napadl v plném rozsahu, buď odvolání usnesením odmítnout (za předpokladu, že je - v intencích §202 odst. 1 o. s. ř. - neshledal důvodným a tudíž - podle §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ani přípustným) nebo (kdyby zjistil, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny) napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právě proto, že uznání nároku podle §153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, a k tomu, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. např. B., J. - D., L. - M., M: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, P., C. H. Beck 1997, str. 395), omezuje občanský soudní řád v §157 odst. 4 náležitosti odůvodnění rozsudku pro uznání na předmět řízení a důvody, pro něž bylo rozhodnuto právě touto formou rozsudku. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, že k uznání nároku došlo v době, kdy soud již zcela nebo zčásti provedl ve věci dokazování, v rozsudku pro uznání zjištění z těchto důkazů neprovádí a nehodnotí je.
Závěr odvolacího soudu, že k řádnému uznání nároku nedošlo a podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny nebyly, mohl za dané procesní situace vést k jedinému způsobu vyřízení věci - totiž ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. V žádném případě nebylo lze odtud dovodit (jak to udělal odvolací soud), že nejsou-li splněny předpoklady pro vydání, nepodléhá odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému právě jako rozsudek pro uznání, režimu §202 odst. 1 o. s. ř. Poučení o odvolání obsažené v rozsudku soudu prvního stupně bylo přesné a úplné; zjevně nepřiléhavý byl naopak úsudek odvolacího soudu o vadnosti poučení.
Jestliže odvolací soud přes výše uvedené (to jest přes závěr, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny) věc meritorně projednal, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Své úvahy totiž založil na důkazu (přihlášce žalobcovy pohledávky do konkursu), z nějž soud prvního stupně žádná zjištění nečinil a se zřetelem k povaze jím vydaného rozsudku ani činit nemohl. Tímto postupem ovšem odvolací soud vybočil z mezí zásadně přezkumné činnosti určených ustanovením §213 o. s. ř. Šlo totiž o zjištění zásadní (protože v porovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně jediné), které - mělo-li podklad až v řízení před odvolacím soudem - bylo z odvolacího přezkumu ve skutečnosti vyloučeno (rozhodnutí odvolacího soudu založené na označeném důkazu bylo ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném stupni).
Je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze napadené rozhodnutí pokládat za správné. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová