ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.959.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. R. D., , správce konkursní podstaty úpadce P.M., a. s., , zastoupeného Mgr. A. S., advokátem, proti žalované B. T. A., s. r. o., , zastoupené JUDr. P. N., advokátem, , o zaplacení 320 318,40 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 2/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č.j. 3 Cmo 148/2007-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. A.S.,
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č.j. 3 Cmo 148/2007-134, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č.j. 27 Cm 2/2006-104, o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 320 318,40 Kč na účet č. 450428450/200700 u H. B., není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž se řídil právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vysloveným v rozsudku ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, že žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení podle §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) tím, že převzala od žalobce peněžité plnění ve výši požadované žalobou, jako úhrady pěti faktur v období od března do června 1998 z neplatného právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák., a že toto bezdůvodné obohacení je povinna podle §456 obč. zák. vydat. Dovolatelka má za to, že pokud Ministerstvo financí ČR v intencích ustanovení §19 odst. 1 tehdy platného zákona č. 185/1995 Sb., o pojišťovnictví, uložilo dne 1. 6. 1998 P.M., a. s., zastavit do odvolání uzavírání dalších smluv o pojištění i rozšiřování závazků již převzatých a pozastavit všechny obchodní či finanční transakce nad 5 000 Kč (kromě výplat pojistných plnění), nemohlo se toto omezení vztahovat na zaplacení plateb žalované ve výši požadované žalobou. Podle dovolatelky se omezení týkalo jen podnikání pojišťovny v oboru pojišťovnictví a nikoliv jiných smluv a z nich plynoucích závazků. Domnívá se, že není možno považovat platbu za samostatný úkon, který by mohl založit bezdůvodné obohacení, když podle jejího názoru platba není úkonem, jenž by mohl být neplatný, protože je právní skutečností.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) odkazuje na předešlé výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byl přijal právní závěr, že rozhodnutím, vydaným podle §19 odst. 1 zákona č. 185/1995 Sb., Ministerstvo financí ČR, jako státní orgán, v souladu se zákonem omezilo jak smluvní volnost P. M., a. s., tak i možnost nakládání se všemi finančními prostředky, vyjma povoleného plnění do 5 000 Kč. Toto omezení vydané v souladu se zákonem o pojišťovnictví dopadá podle závěru Nejvyššího soudu i na dispozice P. M., a. s., tedy na plnění, které tento subjekt poskytl na základě vyúčtovaných faktur žalované. Nejvyšší soud tehdy uzavřel, že se jedná o neplatnost absolutní, neboť nebylo možno dovodit, že by neplatnost právního úkonu byla stanovena pouze na ochranu některého účastníka obchodního závazkového vztahu (§267 odst. 1 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“). Toto omezení P. M., a. s. při jejím nakládání s majetkem, podle tehdejšího závěru Nejvyššího soudu, od něhož se ani nyní Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit, bylo v souladu se zákonem nastoleno nejen pro ochranu majetku tohoto subjektu, ale i pro ochranu třetích subjektů zúčastněných na činnosti P. M., a. s. Jednání, které bylo v rozporu s rozhodnutím vydaným příslušným státním orgánem na základě zákonného zmocnění, tedy správně považoval odvolací soud za jednání, které odporuje zákonu a způsobilo neplatnost právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák.
Odvolací soud se od uvedeného právního názoru Nejvyššího soudu neodchýlil, proto napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, řešil-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu již byla vyřešena a neřešil-li ji v rozporu s hmotným právem (§451, 456 obč. zák.), jestliže na základě výše uvedených skutkových zjištění dospěl k právnímu závěru, že žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení a je povinna ho vydat.
Namítá-li dovolatelka v souvislosti s posouzením bezdůvodného obohacení, které měla získat podle názoru odvolacího soudu tím, že převzala od žalobce peněžité plnění ve výši požadované žalobou, jako úhrady pěti faktur v období od března do června 1998 z neplatného právního úkonu, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, považoval-li platbu za úkon, který by mohl založit bezdůvodné obohacení, dovolací soud považuje tuto námitku rovněž za nedůvodnou.
Podle §34 obč. zák. je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Ve smyslu uvedeného ustanovení je právním úkonem nepochybně i projev vůle určitého subjektu směřující ke splnění závazku. Platba je tedy důsledkem projevu vůle účastníka splnit peněžitý závazek a nelze přisvědčit dovolatelce, že platba, tedy plnění dluhu, je právní skutečností a není právním úkonem, jenž by mohl být neplatný.
Neopodstatněná je i námitka dovolatelky k nesprávné aplikaci ustanovení o promlčení podle obchodního zákoníku. Dovolací soud již ve svém předešlém rozsudku týkajícím se dané věci konstatoval, že v posuzovaném případě je třeba na závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou aplikovat obchodní zákoník, neboť se jedná o vztah mezi podnikateli (§2 odst. 2 obch. zák.), při jehož vzniku bylo zřejmé (s přihlédnutím ke všem okolnostem), že se týká jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.); tzv. relativní obchod. Dále je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, seš. 3/2004, pod označením č. 26/2004, podle něhož, vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. Závěr uvedeného rozhodnutí je aplikovatelný i na daný případ. Odvolací soud tedy nerozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud použil při posouzení promlčení v dané věci §391 odst. 1 a §397 obch. zák., a ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že uplatněný nárok není promlčen, když ze skutkového zjištění vyplynulo, že žaloba byla podána 25. 6. 2001 a předmětem bylo uplatnění vydání bezdůvodného obohacení k němuž došlo v době od března 1998 do června 1998. Správně odvolací soud posoudil i odvolací námitku, že je nerozhodné, byla-li žaloba označena jako žaloba incidenční.
Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §265 obch. zák. nesprávně dospěl k závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí nemá ani v tomto směru v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť správně odvolací soud dospěl k závěru, že nemůže být porušením zásad poctivého obchodního styku, pokud se žalobce domáhá vrácení protiprávně poskytnutého plnění. Navíc se nejedná ani o řešení otázky s judikatorním přesahem, šlo-li v daném případě o posouzení konkrétního jednání žalobce.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že nemá oporu v provedeném dokazování zjištění soudu, že s předmětnými platbami nevyslovil souhlas příslušný dohledový státní orgán. Uvedená námitka však nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění. Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Rovněž námitku dovolatelky, že řízení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, směřující do postupu soudu, který podle dovolatelky neodstranil vadu žaloby a dopustil se nesprávného procesního postupu při posouzení promlčení, je nutno odmítnout. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může totiž dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, když dovolatelka pouze napadá konkrétní procesní postup soudu.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené tedy dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázky, v rozporu s hmotným právem, a ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam má.
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, 15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 25. června 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu