ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1171.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1171/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce P. P., proti žalované V., a.s., o zaplacení 233 482,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 214/99, o dovolání žalobce proti rozsudku soudu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2004, č.j. 2 Cmo 511/2002-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 7. 2002, č.j. 3 Cm 214/99-81 uložil žalované výrokem I. zaplatit žalobci částku 233 482,60 Kč s 14,4 % úrokem z prodlení od 13. 8. 1996 do zaplacení a náklady řízení a výrokem II. žalobu zamítl ohledně zbývající části požadovaného úroku z prodlení. Dospěl k závěru, že mezi žalobcem, jako zhotovitelem, a žalovanou, jako objednatelkou, byla uzavřena v roce 1996 smlouva o dílo podle §536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Vyšel ze zjištění, že cena za provedené práce byla sjednána v soupisu provedených prací a dodávek, že žalobce smluvené dílo provedl, a proto žalobci náleží vyúčtovaná cena prací. Splatnost zaplacení ceny nebyla stanovena, tudíž z toho důvodu je žalovaná podle §340 obch. zák. povinna splnit závazek bez zbytečného odkladu poté, kdy byla žalobcem o plnění požádána fakturou č. 23 se splatností 31. 7. 1996. Pokud žalovaná neuhradila žalobci cenu díla včas, soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou ceny díla, a žalobci vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení ve smyslu §369 obch. zák. ve výši o 1 % vyšší, než činila v roce 1996 průměrná výše úroků požadovaných bankami za poskytnuté úvěry (§502 obch. zák.), tudíž ve zbývající části žalobu v rozsahu zaplacení úroků z prodlení zamítl. Soud neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobcem uplatněná pohledávka zanikla z důvodu řádného skončení vyrovnávacího řízení, vycházeje z ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV), ve znění před novelou zákonem č. 370/2000 Sb., s tím, že v daném případě má pravomocné skončení vyrovnávacího řízení pro pohledávky, které nebyly předmětem vyrovnávacího řízení, ten dopad, že nadále trvají.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. května 2004, č.j. 2 Cmo 511/2002-106, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, to je ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení 233 482,60 Kč s příslušenstvím zamítl a ohledně nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud posoudil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k odvolací námitce, týkající se zániku povinnosti plnit pohledávku žalobce z titulu řádného skončení vyrovnávacího řízení žalované a skutečnosti, že žalobce svoji pohledávku vůči žalované do vyrovnávacího řízení nepřihlásil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že zákonem č. 370/2000 Sb. bylo s účinností od 25. 10. 2000 doplněno ustanovení §63 odst. 1 ZKV tak, že ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle §56 odst. 1 nebo §58 odst. 1, přičemž podle §56 odst. 1 ZKV věřitelé musí přihlásit své pohledávky ve lhůtě stanovené v §50 odst. 3 písm. c) ZKV (do čtyř týdnů ode dne vyvěšení usnesení o povolení vyrovnání na úřední desce soudu) a podle §58 odst. 1 ZKV věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky včas, jsou oprávněni i před vyrovnacím jednáním podávat návrhy a prohlášení, jakož i hlasovat o vyrovnání. Z uvedených ustanovení ZKV dospěl odvolací soud k závěru, že pokud žalobce svou pohledávku vůči žalované, jíž bylo povoleno vyrovnání, do vyrovnání nepřihlásil, zanikla právní mocí usnesení o potvrzení vyrovnání povinnost žalované předmětnou pohledávku vůči žalobci plnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení jeho nároku na zaplacení pohledávky vůči žalované z titulu zaplacení ceny za práce zhotovené podle smlouvy o dílo. Nesouhlasí s odvolacím soudem, jenž založil své rozhodnutí na znění ustanovení §63 odst. 1 ZKV, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. Má za to, že pro posouzení nároku bylo rozhodující znění ustanovení §63 ZKV před uvedenou novelou, a to s ohledem na datum podání návrhu na povolení vyrovnání dne 20. 6. 2000, čímž bylo v souladu s §79 o. s. ř. zahájeno vyrovnávací řízení, a podle právní úpravy před účinností předmětné novely ZKV povinnost žalované plnit pohledávku vůči žalobci nezanikla z důvodu jejího nepřihlášení do vyrovnávacího řízení. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže použil pro posouzení věci ustanovení §63 odst. 1 ZKV, ve znění zákona č. 370/2000 Sb., neboť podle čl. XI. odstavce 5. uvedeného zákona nabylo nové znění tohoto ustanovení (čl. VI odstavec 11 části šesté daného zákona, jímž bylo ustanovení §63 odst. 1 ZKV na konci doplněno větou: \"Ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle §56 odst. 1 nebo §58 odst. 1.\") účinnosti dnem vyhlášení tohoto zákona, to je dnem 25. 10. 2000. Protože nárok žalobce vůči žalované zanikl s ohledem na znění zákona č. 370/2000 Sb. a skutečnost, že žalobce svou pohledávku vůči žalované, jíž bylo povoleno vyrovnání, do vyrovnání nepřihlásil, nelze učinit závěr, že by odvolací soud věc nesprávně posoudil, pokud žalobu na zaplacení požadované částky zamítl.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud ČR, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. října 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu