ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.149.2003.1
sp. zn. 32 Odo 149/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1. Ing. P. S., zastoupené, advokátem, a 2. nezletilé A. N., o zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 53/98, o dovolání prvé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2002 č. j. 19 Co 596/2000-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2002 č. j. 19 Co 596/2000-114 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 3. prosince 1999 č. j. 8 C 53/98-82 zamítl žalobu, aby prvá a druhá žalovaná zaplatily žalobci částku 360 000 Kč s 8% úrokem p. a. od 2.4.1997 do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných zanikne v tomto rozsahu povinnost plnění druhé žalované, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce k odůvodnění uplatněného nároku tvrdil, že dne 2.4.1997 půjčil 360 000 Kč Ing. V. N., který mu vystavil potvrzení o převzetí této částky a zavázal se ji vrátit na požádání i s úrokem 8% p. a. Dne 5.4.1997 Ing. N. zemřel, žalobce svou pohledávku uplatnil v dědickém řízení, ta však nebyla pro nesouhlas dědiček – žalovaných – zařazena do pasiv dědictví, proto svůj nárok byl nucen uplatnit proti nim žalobou. Jak dále soud uvedl, obě žalované navrhovaly zamítnutí žaloby, první žalovaná pak především z toho důvodu, že již uhradila pohledávku, rovněž nezahrnutou do pasiv dědictví, která přesáhla čistou hodnotu dědictví. Z provedených důkazů vzal soud prvního soudu za zjištěné, že – jak uvedl - sice zde existuje potvrzení ze dne 2.4.1997, dle něhož Ing. V. N. potvrzuje převzetí částky 360 000 Kč a zavazuje se tuto částku na požádání vrátit, nevyplývá však z něho, „že se jedná o půjčku“. Z historie účtů žalobce a Ing. N. nevyplynulo, že by žalobce takovou částku z účtu vybral, pokud toto tvrdil, pak bylo zjištěno, že v rozhodném období takovou částku na účtě k dispozici neměl, dále rovněž nevyplynulo, že by taková částka byla připsána na účet Ing. N. Bylo však prokázáno, že právě dne 2.4.1997 na účet Ing. N. došla částka 520 000 Kč a že jmenovaný si téhož dne vyzvedl z účtu 100 000 Kč. Vzhledem k tomu, že měl k dispozici ještě další částku minimálně ve výši 420 000 Kč, jeví se jako nepravděpodobné, že by za těchto okolností uzavíral další půjčku, jak ji tvrdí žalobce. Nebylo také prokázáno, že by předmětnou částku Ing. N. v době své smrti dne 5.4.1997 měl či s ní před tím jakkoli nakládal. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, neprokázal, že skutečně zapůjčil Ing. N. nyní požadovanou částku. Pro neprokázání tvrzené pohledávky soud proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. října 2002 č. j. 19 Co 596/2000-114 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 180 000 Kč s 8% úrokem p. a. od 2.4.1997 do zaplacení a prvá žalovaná a druhá žalovaná jsou povinny zaplatit žalobci částku 180 000 Kč s 8% úrokem p. a. od 2.4.1997 do zaplacení společně a nerozdílně, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vzal za prokázané, že mezi žalobcem a zemřelým manželem prvé žalované Ing. N. byla uzavřena smlouva o půjčce. Vyšel ze závěru, že pravost podpisu Ing. N. na potvrzení z 2.4.1997 nebyla účastníky řízení zpochybněna. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla uzavírána za trvání manželství, pak dluh byl dluhem společným a patří do společného jmění manželů, prvá žalovaná se však relativní neplatnosti uvedené smlouvy o půjčce nedovolala. Odvolací soud věc posoudil tak, že za stavu, kdy předmětný dluh patřil do společného jmění manželů, je jeho polovinu povinna uhradit zůstavitelova manželka z titulu vypořádání jejich společného jmění manželů a zbývající polovina patří do dědictví. Z této druhé poloviny prokázaného dluhu zůstavitele jsou pak jako solidární dlužnice zavázány obě žalované jako dědičky dlužníka Ing. N. Veden tímto závěrem rozhodl odvolací soud ve věci samé jak shora uvedeno a následně i o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala prvá žalovaná dovolání, které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Má za to, že řádně vznesla námitku relativní neplatnosti smlouvy o půjčce při jednání soudu prvního stupně dne 1.12.1999 dle protokolace slovy svého právního zástupce „v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný“. Podle jejího názoru proto odvolací soud pochybil, když se touto námitkou relativní neplatnosti smlouvy o půjčce nezabýval a dospěl k závěru, že smlouva o půjčce byla řádně uzavřena. I kdyby soud po vyřešení námitky neplatnosti smlouvy o půjčce posoudil listinu označenou „Potvrzení“ jako řádnou smlouvu o půjčce, pak by měl podle názoru dovolatelky celou pohledávku uznat jako pohledávku do dědictví. Dovolatelka dále poukázala na obsah spisu týkajícího se dědického řízení, jenž obsahuje dostatek důkazů o tom, že čistou hodnotu dědictví v rámci pohledávek věřitelů několikanásobně přeplatila. Poukázala především na pohledávku Ing. D. G., bytem v P. 6, K. 4, ve výši 520 000 Kč, z níž uhradila částku 450 000 Kč. Tato pohledávka nebyla zahrnuta do dědictví, byl však proveden důkaz výpisem z účtu Ing. G., z něhož se zjistilo, že tři dny před smrtí jejího manžela zaslal tento na jeho účet částku ve výši 520 000 Kč. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k novému projednání. V doplnění dovolání ze dne 25.3.2003 pak prvá žalovaná uvedla, že odvolací soud vzal za prokázané, že smlouva o půjčce mezi žalobcem a Ing. N. byla uzavřena, nezabýval se však důvody, jež vedly soud prvního stupně pro neprokázání existence takové smlouvy k zamítnutí žaloby. Uvedené skutečnosti, jež zde rozvádí, považuje dovolatelka za další důvod dovolání.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal především na protokol z jednání soudu prvního stupně ze dne 1.12.1999, z něhož nevyplývá, že by se dovolatelka dovolávala relativní neplatnosti smlouvy o půjčce, když se v tomto protokolu uvádí, že z takové smlouvy „je zavázán jen ten z manželů, který ji jako dlužník uzavřel“. Žalobce dále zdůraznil, že právní zástupce dovolatelky ve své závěrečné řeči také uvedl, že se jeho klientka necítí zavázána z předmětné smlouvy, ale jako dědička zemřelého. Žalobce nesouhlasí ani s další námitkou dovolatelky o předlužení dědictví. Poukazuje na výpověď dovolatelky ze dne 24.2.1999, kdy uvedla, že po smrti jejího manžela byla celá částka 520 000 Kč, kterou půjčil Ing. D. G. jejímu manželovi, na účtu jejího manžela a tuto částku také D. G. uhradila ihned potom, když byl tento účet uvolněn. Také tato námitka dovolatelky je proto neopodstatněná. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání jako nedůvodného.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 21. září 1999.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud poté posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Nejvyšší soud přitom nemohl přihlížet k doplnění dovolání prvé žalované ze dne 25. 3. 2003, neboť v tomto podání prvá žalovaná uplatnila nové dovolací důvody, jež neuplatnila v původním dovolání. Stalo se tak však až po uplynutí jednoměsíční lhůty pro podání dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka v dovolání ze dne 12.12.2002 uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolací soud vzal za prokázané z potvrzení, vystaveného zemřelým manželem první žalované Ing. V. N. dne 2. dubna 1997, že mezi ním a žalobcem byla uzavřena smlouva o půjčce, stalo se tak za trvání manželství a proto dluh takto vzniklý, jak dovodil, je dluhem společným obou manželů a patří do společného jmění manželů. K tomu je třeba uvést, že bývalý manžel dovolatelky zemřel dne 5.4.1997 a došlo tak k zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, aniž se mohl naplnit článek VIII.2 přechodných ustanovení zákona č. 91/1998 Sb., podle kterého se věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, stávají součástí společného jmění manželů a pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Vznik závazku manžela dovolatelky je tedy nutno posuzovat podle občanského zákoníku ve znění do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“). Pokud tedy odvolací soud vyšel z právního názoru, podle kterého závazek manžela dovolatelky byl součástí společného jmění manželů, je jeho právní posouzení nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že neobstojí ani další rozhodný závěr, z něhož odvolací soud vycházel, tj. že jde o dluh společný - obou manželů. Ustanovení §143 obč. zák. upravovalo, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle §145 odst. 2 obč. zák. jsou z právních úkonů týkajících se společných věcí oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Z této úpravy je zřejmé, že závazky jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství samy o sobě bez dalšího nebyly závazky obou manželů, neboť pasivní solidarita manželů byla stanovena pouze pro právní úkony, týkající se společných věcí. Pak smlouvou o půjčce nebyly ještě dotčeny společné věci, neboť touto smlouvou byly teprve peníze do bezpodílového spoluvlastnictví manželů získávány. Jestliže tuto smlouvu uzavřel jen jeden z manželů, byl z ní zavázán nebo oprávněn jen on sám. Samotné uzavření smlouvy o půjčce a z ní vzniklý dluh neodůvodňuje uvedený právní závěr odvolacího soudu a jím vyvozené, že „polovinu hradí zůstavitelova manželka z titulu vypořádání SJM. Druhá polovina pak patří do dědictví.“ Pokud soud dovodil, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobcem a zemřelým manželem prvé žalované, pak toto neodůvodňuje jiný závěr než ten, že celý takto vzniklý dluh náleží do dědictví po zemřelém.
Dovolatelka dále poukázala na to, že se odvolací soud nezabýval její námitkou předluženosti dědictví, když z dědického spisu vyplývá, že čistou hodnotu dědictví v rámci uplatnění pohledávek věřitelů několikanásobně přeplatila.
Podle §470 odst. 1 obč. zák. odpovídá dědic do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§470 odst. 2 obč. zák.).
Povinnost dědice uhradit zůstavitelovy dluhy je omezena cenou zanechaného majetku. Připadá-li dědictví více dědicům, má každý z nich za povinnost uhradit každý z dluhů dědictví tížících podle poměru ceny toho, co z dědictví nabyl, k ceně celého dědictví a do výše ceny nabytého dědictví. Dědicové tedy za dluhy zůstavitele, pokud již bylo rozhodnuto o nabytí dědictví v dědickém řízení rozhodnutím soudu dle §175q o. s. ř. neodpovídají společně a nerozdílně, jak rovněž nesprávně dovodil odvolací soud.
Ze spisu je zřejmé, že dovolatelka namítala předluženost dědictví již v řízení před soudem prvního stupně, nicméně ani soud prvního stupně (tento soud proto, že dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci žalovaného pohledávky), ani soud odvolací z tohoto pohledu, tedy z hlediska do jaké výše podle §470 obč. zák. dědicové za dluhy zůstavitele odpovídají, věcí nezabýval a ostatně ani výsledek dědického řízení za rozhodný neměl. Zjištění učiněná z obsahu spisu o dědictví se však jeví pro rozhodnutí této věci jako nezbytná.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a to i vůči druhé žalované podle §242 odst. 2 písm. c) a d) o. s. ř., a to i vzhledem k odvolacímu soudu založenému (byť – jak plyne shora – nesprávně) postavení obou žalovaných jako nerozlučných účastníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), a podle §243b odst. 2 prvé věty o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. února 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu