ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1686.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1686/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Z. z. s. O. kraje, příspěvkové organizace, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, o 598 274 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na úhradu 3 394 586,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 154/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č.j. 15 Co 225/2005-83, takto:
I. Dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 45 775 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. R., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2005, č.j. 15 Co 225/2005-83, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. března 2005, č.j. 17 C 154/2004-57, kterým byla žalované uložena výrokem I. povinnost zaplatit žalobkyni částku 598 274 Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení ročně od 16. 2. 2004 do zaplacení, a výrokem II. zamítnut vzájemný návrh žalované s tím, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 3 394 586,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 9. 1. 2004 do zaplacení; zároveň změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 29. 6. 2001 platnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, v níž se mimo jiné účastníce dohodly na ukončení smluvního vztahu založeného předešlou smlouvou ze dne 30. 10. 1995. V dodatku č. 1 smlouvy z 29. 6. 2001 účastnice mimo jiné v souladu s §17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění platném v rozhodném období, dohodly způsob stanovení úhrady za poskytnutou zdravotní péči paušální sazbou. Městský soud v Praze se ztotožnil se soudem prvního stupně, že sjednaná smluvní paušální úhrada zdravotní péče není v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období, neboť zákon reguluje maximální cenu jednoho bodu za zdravotní výkon, přičemž při paušální úhradě je platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období. Žalovaná tedy neoprávněně na základě přepočtu paušální úhrady na výkonovou strhla z plateb ve prospěch žalobkyně částky jí stanovené za poskytování zdravotní péče, tudíž se žalobkyně důvodně domáhala vrácení těchto částek, a proto soud prvního stupně správně žalobě vyhověl a zároveň zamítl vzájemný návrh žalované jako nedůvodný. Odvolací soud uzavřel, že jakékoli následné přepočítávání dohodnuté paušální úhrady za poskytnutou zdravotní péči na bodové ohodnocení zdravotní péče a krácení úhrady z tohoto titulu je nepřípustné, jestliže zákon sjednání paušální úhradou jako jeden ze dvou možných způsobů úhrady připouštěl. Přepočítávání smluvního ohodnocení na bodové ohodnocení zdravotních výkonů by ve svých důsledcích bylo proti smyslu právní úpravy způsobu úhrady zdravotní péče a sjednání paušálního způsobu úhrady za poskytnuté výkony by bylo bezpředmětné. Odvolací soud odmítl právní názor žalované, že uzavřené smlouvy jsou relativně neplatné podle §40a občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) pro rozpor s cenovým předpisem ve smyslu §589 obč. zák. Konstatoval, že i kdyby předmětná smlouva byla relativně neplatná pro rozpor s cenovým předpisem, nemůže se neplatnosti dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, přičemž ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná žalobkyni sama navrhla způsob úhrady zdravotní péče paušální sazbou, proto by se nemohla dovolávat relativní neplatnosti ve smyslu §40a obč. zák. Závěrem se vypořádal s i odvoláním do výroku o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního významu spatřuje v tom, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen některých druhů výrobků a služeb - cenová regulace se vztahuje na veškeré způsoby provádění úhrad za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci, byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem zdravotnictví, upravující způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči. Poukazuje přitom, že řešení této otázky je předmětem desítek soudních sporů. Dovolatelka má za to, že oba soudy v dané věci rozhodly nesprávně, jestliže podle §5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve spojení s Cenovým výměrem Ministerstva financí platí regulované ceny, maximální, pevné nebo minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, a regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena za poskytovanou zdravotní péči. Domnívá se, že není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu stanovené Cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., která stanoví seznam výkonů s bodovými hodnotami. Podle dovolatelky se Cenový výměr vztahuje na celou oblast úhrady za zdravotní péči bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pochybil, nedospěl-li k závěru, že pojem výše úhrady za zdravotní péči je pojmem, který je nutno vykládat jako definici ceny za poskytnutou zdravotní péči, kdežto pojem způsob úhrady poskytnuté zdravotní péče je pouze způsobem určení, jak budou platby provedeny, a že prostřednictvím způsobu úhrady nelze stanovit výši ceny za zdravotní péči. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se nemohla dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu. Připouští, že sice byla navrhovatelem předmětných smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče, avšak zdůrazňuje, že jí navrhovaná ujednání o paušální úhradě zdravotní péče byla zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou způsobu úhrady za poskytovanou zdravotní péči, proto nezavinila neplatnost těchto smluv, které jsou neplatné pro rozpor se zákonem stanovující regulaci výše ceny za zdravotní péči. Nesouhlasí rovněž s názorem, že by měla plnit převzaté smluvní závazky, jsou-li tyto v rozporu s právními předpisy. Dovolatelka namítá i nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání žalované za nedůvodné a navrhla jeho zamítnutí. Zdůraznila, že dovolatelka neuvedla v dovolání žádné nové argumenty, které by již nebyly řešeny soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Pokud žalovaná argumentuje rozlišováním pojmů výše úhrady za zdravotní péči a pojmem způsobu úhrady, považuje je žalobkyně za čistě účelovou demagogickou hru se slovy, jestliže způsob úhrady za zdravotní péči paušální sazbou, jako jeden z možných zákonných způsobů úhrady, byl zároveň určením výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Poukazuje na právní závěr Ústavního soudu ČR s tím, že zákon o veřejném zdravotním pojištění je zákonem speciálním k zákonu o cenách, proto nesouhlasí s názorem dovolatelky, že cena (úhrada) za poskytovanou zdravotní péči stanovená paušální částkou byla v rozhodném období regulovanou cenou podle zákona o cenách, jež sice stanovil regulaci ceny za poskytnutou zdravotní péči, avšak jen pro výkonový způsob úhrady za poskytnutou zdravotní péči.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože v uvedené části - směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, týkající se náhrady nákladů řízení - není dovolání podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalované v této části bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ve věci samé, je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má v této části ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tím, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a její řešení je zároveň pro právní praxi významné.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve věci samé v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud nejprve dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem tím, dovodil-li, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s cenovými právními předpisy. Byla-li totiž cena zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním v rozhodném období regulovanou cenou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, stanovenou v Seznamu zboží s regulovanými cenami, vydaném Výměrem Ministerstva financí, publikovaném v Cenovém věstníků Ministerstva financí (§10 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), pak cena zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním byla v souladu s §5 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, úředně stanovenou cenou, tj. cenou určeného druhu zboží danou cenovými orgány (§2 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb.); v daném případě cenou maximální. Přitom maximální cena je cena, kterou není přípustné podle §5 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. překročit, a platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží (§5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb.). Došlo-li poté, byť zákonem povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči, k překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, byla porušena cenová regulace, čímž došlo k právnímu úkonu, jímž byl porušen zákon č. 526/1990 Sb., o cenách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, v němž bylo judikováno, že porušením cenové regulace podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, je překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, i když k překročení regulované ceny došlo podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči).
Dále se dovolací soud zabýval námitkou žalované, jíž nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu ohledně řešení otázky relativní neplatnosti předmětné smlouvy pro rozpor s cenovým předpisem ve smyslu §40a obč. zák., podle něhož se nemůže neplatnosti dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Bylo proto třeba přezkoumat, zda v dané věci odvolací soud správně aplikoval uvedené ustanovení občanského zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky vyšel ze závěru, že v dané věci se nejednalo o obchodně závazkový vztah, neboť smluvní vztah mezi účastníky ve smyslu §261 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) nebyl vztahem při podnikatelské činnosti, jestliže předmětem vztahu účastníků byly prostředky plynoucí ze všeobecného zdravotního pojištění (nejednalo se o tzv. relativní obchod) a obchodní charakter závazkového vztahu nebyl v této věci dán ani povahou věci samé (nejednalo se ani o tzv. absolutní obchod) – srov. Obchodní zákoník, Komentář, I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa, C.H.BECK, 9. vydání 2004, str. 932. Ze zjištění nalézacího soudu ani nevyplynulo, že by si účastníci ve smlouvě ze dne 29. 6. 2001 dohodli podle §262 odst. 1 obch. zák., že jejich vztah bude podřízen úpravě obchodního zákoníku. Správně tedy nebylo odvolacím soudem použito ustanovení §758 odst. 1 obch. zák., podle něhož je cena či jiné peněžité plnění dohodnuté mezi smluvními stranami ve smlouvě platné jen tehdy, pokud tato cena či jiné peněžité plnění nebude v rozporu s cenou stanovenou nebo nejvýše přípustnou podle cenových předpisů. V takovém případě by platilo, že bude-li sjednaná cena vyšší než cena stanovená nebo nejvýše přípustná, nebude sice neplatná celá smlouva, ale neplatné bude smluvní ujednání o ceně či peněžitém plnění, přesahující cenu stanovenou nebo nejvýše přípustnou (srov. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa, C.H.BECK, r. 1998, 5. vydání a i následující, komentář k §758). Jde přitom ve smyslu §39 obč. zák. o neplatnost absolutní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 219/2001).
V dané věci se proto odvolací soud správně zabýval posouzením relativní neplatnosti právního úkonu ve smyslu §40a obč. zák. za situace, že by ve smlouvě sjednaná cena byla v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, neboť podle §589 obč. zák. je třeba cenu sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle §40a obč. zák.
Podle uvedeného ustanovení - jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu mimo jiné podle §589 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytýkat nesprávný závěr, dovodil-li, že předmětná smlouva není relativně neplatná podle §40a obč. zák., neboť neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná žalobkyni sama navrhla způsob úhrady zdravotní péče paušální sazbou, proto se nemohla dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu ve smyslu §40a obč. zák. Námitka dovolatelky, že jí navrhovaná ujednání o paušální úhradě zdravotní péče byla zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou způsobu úhrady za poskytovanou zdravotní péči, a že proto nezavinila neplatnost těchto smluv pro rozpor se zákonem stanovující regulaci výše ceny za zdravotní péči, je nepřípadná, protože podle §17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění platném v rozhodném období, bylo do doby nabytí účinnosti vyhlášky podle odstavce 2 §17 cit. zákona rozhodnutí o způsobu úhrady ponecháno na dohodě příslušného zdravotnického zařízení s příslušnou zdravotní pojišťovnou buď na základě bodového hodnocení zdravotních výkonů nebo na základě paušálů za poskytnuté služby, a pokud zdravotní pojišťovna navrhla způsob úhrady, který byl sice povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči, ale volbou tohoto způsobu úhrady došlo k překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, byla tím žalovanou zdravotní pojišťovnou porušena cenová regulace. Odvolací soud správně dovodil, že pro případ, že by předmětná smlouva byla neplatná pro rozpor s cenovým předpisem, nemůže se neplatnosti podle §40a obč. zák. dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, tudíž v daném případě žalovaná zdravotní pojišťovna.
Se shora uvedeného tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, proto Nejvyšší soud ČR, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. ve zbývajícím rozsahu zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 45 700 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, 17 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 45 775 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 16. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu