ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.202.2006.1
sp. zn. 32 Odo 202/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. František Faldyna, CSc. a JUDr. Miroslav Gallus ve věci žalobce ing. S. H., podnikatele, zastoupeného JUDr. M. B., advokátem proti žalovanému Z. M., podnikateli, zastoupenému JUDr. J. S., advokátem o zaplacení částky 1000 000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 178/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2005 č.j. 2 Cmo 161/2004-58, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2005, č. j. 2 Cmo 161/2004-58 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2004, č. j. 49 Cm 178/2002 – 27, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1 000 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % p. a. od 17. října 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 14. 12. 1997 uzavřena smlouva č. 9700001 o finančním pronájmu, jejímž předmětem byly věci movité – počítače v počtu 11 kusů. Přílohou smlouvy byla faktura č. 9700001 a splátkový kalendář, podle něhož měl žalovaný uhradit celkem 36 splátek, každou vždy do 14. dne kalendářního měsíce. Pro případ opoždění platby jednotlivých splátek měl žalovaný uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z dlužné částky. Žalovaný zaplatil celkem devět splátek, přičemž do prodlení s první nesplacenou splátkou se dostal dne 14. 9. 1998. Žalobce vyčíslil smluvní pokutu za prodlení v období od 14. 12. 1997 do 6. 9. 2000 celkovou částkou 9 905 256,96 Kč. Dne 11.12. 2000 žalovaný vrátil předmět smlouvy žalobci. Projednávanou žalobou uplatnil žalobce smluvní pokutu za opožděné platby splátek za období 14. 11. 1998 do 6. 6. 2000. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podaná žaloba je v celém rozsahu důvodná. Žalovaný zaplatil pouze prvních 9 splátek, porušil tak svoji smluvní povinnost a dostal se dne 14. 9.1998 podle ustanovení §365 obchodního zákoníku do prodlení a dle ustanovení §544 odst. 1,2 a §545 odst. 1 občanského zákoníku vznikla žalovanému povinnost pokutu zaplatit. Pokud se jedná o právní posouzení výše smluvní pokuty, smluvní pokuta zajišťující povinnost zaplatit poskytnutou službu nebyla podle názoru soudu nepřiměřená významu a hodnotě zajištěného dluhu. Sazba 0,5% denně je sice sazbou vysokou, žalobce ji však dle názoru soudu měl právo účtovat. Rovněž měl právo neúčtovat smluvní pokutu v celé výši. Není tedy možno mu přičíst k tíži, žaluje-li méně, než by byl dle názoru soudu oprávněn. Podle §369 odst. 1 obchodního zákoníku je žalobce oprávněn požadovat na žalovaném rovněž úroky z prodlení, které v tomto případě činí 4% ročně dle nař. vlády č. 142/l994 Sb., neboť nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a úpadcem byla smluvena sazba úroků z prodlení.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním, na jehož základě odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 27. května 2005 č.j. 2 Cmo 161/2004-58 změnil. V odvolání namítal žalovaný, že žalobci právo na smluvní pokutu nevzniklo, protože ukončil závazkový vztah sám předčasně a vrátil pronajaté počítače. Pokud by měl mít žalobce právo na smluvní pokutu, potom na pokutu podle čl. 10 smlouvy, nikoli na pokutu smluvenou v čl. 4. Sazba smluvní pokuty je podle žalovaného nepřiměřená. Uzavření smlouvy, prodlení s placením leasingových splátek ani délku prodlení žalovaný v odvolání nezpochybňoval. Odvolací soud dospěl k závěru, pokud jde o smluvní ujednání obsažená v čl. 4 a čl. 10, že se jedná o dvě ujednání, z nichž každé sankcionuje smluvní pokutou jiné porušení smluvních povinností. Právo na smluvní pokutu vzniká v obou případech nezávisle. Žalobce u soudu uplatnil právo na smluvní pokutu za prodlení s placením leasingových splátek podle čl. 4, což vyplývá již ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě. Předmětem sporu je právo na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s placením splátek počínaje dnem 14. 11. 1998. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný nezpochybňoval skutečnost, že byl v prodlení s placením splátek, ani délku tohoto prodlení. Navíc ani okamžité zrušení smlouvy písemně ze strany pronajímatele - žalobce v souladu se čl. 10 smlouvy z důvodů v tomto ustanovení uvedených,. nebylo v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobcem tvrzeno, ani prokazováno.
K zápisu o vrácení předmětu smlouvy ze dne 11.12.2000 odvolací soud podle §213 odst. 3 o.s.ř. nepřihlížel, neboť o této písemnosti se sice žalovaný při jednání soudu prvního stupně dne 5.2.2004 zmínil, avšak její provedení jako důkaz nenavrhoval. Předložení uvedené listiny až v doplnění odvolání ze dne 31.3.2005 je v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. Odvolací soud proto považuje právní závěr soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s placením leasingových splátek, za správný.
Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalovaného, že sazba smluvní pokuty není přiměřená. Při tomto přezkoumávání dospěl k závěru, že sazba smluvní pokuty ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení je v obchodních vztazích sazbou zcela obvyklou. Výše smluvní pokuty, která se žalovanému jeví jako nepřiměřená, se projeví zejména při delším prodlení s plněním sankcionované povinnosti. Bez významu není ani to, že sám žalovaný tuto sazbu smluvní pokuty zřejmě nepovažoval za nepřiměřeně vysokou, když smlouvu obsahující ujednání o smluvní pokutě v této výši se žalobcem uzavřel. Úvahám o přiměřenosti či nepřiměřenosti smluvní pokuty se žalovaný měl věnovat v době před uzavřením kupní smlouvy. Odvolací soud vzal rovněž v úvahu i to, že závazek zaplatit sjednané splátky je základní povinností nájemce, přičemž délka prodlení s jejím placením je jeho subjektivní záležitostí. Výše částky, které se žalobce v daném sporu domáhal, je odvislá nikoli pouze od sjednané sazby smluvní pokuty ( která není v obchodních vztazích nepřiměřená), ale zejména od délky prodlení s placením leasingových splátek.
Odvolací soud dále posuzoval, zda se žalobce nedomáhá práva na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s ustanovením §265 obchodního zákoníku, podle kterého výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Zjistil, že jedním z důvodů, na základě kterých vznikalo pronajímateli podle čl. 10 smlouvy právo okamžitě zrušit smlouvu je, podle písmene a) uvedeného článku, situace, kdy se nájemce dostane do prodlení s řádnou splátkou, splátkou jiné smluvní úhrady nebo smluvní pokuty déle než dva měsíce. V řízení je nesporné, že se žalovaný dostal do prodlení s placením leasingových splátek dne 14.9.1998. Poslední splátku žalovaný zaplatil dne 30.9.1998, jak vyplývá z údajů uvedených v počítačové sestavě, jejíž obsah je mezi účastníky nesporný. Žalobce sám v průběhu řízení uváděl, že z jeho strany k předčasnému ukončení smlouvy nedošlo.
Odvolací soud je toho názoru, že možnost předčasně ukončit smlouvu podle čl. 10 písm. a) smlouvy je právem, nikoli povinností pronajímatele. Pokud tohoto práva žalobce nevyužil a smlouvu předčasně neukončil, čímž mu při pokračujícím prodlení žalovaného-nájemce s placením splátek vznikalo právo na smluvní pokutu po celou dobu prodlení žalovaného, je právo na zaplacení smluvní pokuty uplatňované u soudu v předmětném řízení v určitém rozsahu výkonem práva, který podle §265 obchodního zákoníku nepožívá právní ochrany. Rozhodný okamžik, od kterého již žalobcem uplatněné právo nepožívá právní ochrany, se stanoví podle konkrétních okolností případu. Odvolací soud dospěl k závěru, že vymáhání smluvní pokuty, na kterou žalobci vzniklo právo od 1.10.1999 již nepožívá právní ochrany. Vyšel přitom z úvahy, že s ohledem na nepravidelné splácení prvních devíti splátek žalovaným se žalobce do tohoto dne mohl domnívat, že žalovaný splátky, byť s prodlením, uhradí, zejména jestliže pronajaté počítače i v této době nadále užíval. Odvolací proto na základě již zmiňované počítačové sestavy určil částku smluvní pokuty na Kč 415 524,-.
Pokud jde o tu část odvolání žalovaného, ve které namítá, že soud prvního stupně pochybil, když žalobci přiznal i právo na zaplacení úroků z prodlení z dlužné smluvní pokuty, dospěl odvolací soud k závěru, že úrok z prodlení a smluvní pokuta jsou samostatná, na sobě nezávislá práva. Úrok z prodlení je negativní důsledek prodlení dlužníka s plněním peněžitého závazku (§369 obchodního zákoníku) a svojí povahou je příslušenstvím pohledávky (§121 odst. 3 o.z. ). Smluvní pokuta je smluvní sankce za porušení smluvní povinnosti. Jedná se o peněžitý závazek. Obě práva vznikají za splnění zákonných a sjednaných podmínek nezávisle na sobě. Jestliže je v soudním řízení přiznáno žalobci právo na peněžité plnění (v daném případě na smluvní pokutu), s jehož placením je žalovaný dlužník v prodlení, vzniká věřiteli - žalobci právo na úroky z prodlení, a to, není-li mezi stranami sazba úroků sjednána, v zákonné výši. Práva na úroky z prodlení s placením smluvní pokuty se tedy žalobce .domáhá důvodně podle §369 obchodního zákoníku a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve výši 4% ( dvojnásobku diskontní sazby ). Soud prvního stupně přiznal žalobci úroky z prodlení od 17.10.2002 (datum vypracování žaloby ). Tento závěr soudu prvního stupně odvolací soud neshledal správným. Odvolací soud změnil počátek lhůty na den následující poté, co žalovaný obdržel prostřednictvím soudu prvního stupně kopii žaloby o zaplacení smluvní pokuty.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že soud první instance správně zjistil skutkový stav, konstatoval též, že sazba smluvní pokuty ve výši 0,5% denně je v obchodních vztazích naprosto přiměřená a zcela obvyklá. Dále odvolací soud konstatuje, že výše částky, které se žalobce ve sporu domáhal, je odvislá nikoli pouze od sjednané sazby smluvní pokuty, ale zejména od délky prodlení s placením leasingových splátek. Dovolatel se domnívá, že soud druhého stupně podřadil skutkový stav nesprávné právní normě, jestliže aplikoval na zjištěný skutkový stav ust. §265 obch. zák. K moderaci výše smluvní pokuty je v obch. zák. stanoven speciální §301. Jde o ustanovení, kterým je možno moderovat nárok věřitele, je-li nepřiměřený. K použiti §301 však sám Vrchní soud v Praze jednoznačně judikoval ( 5 Cmo 358/94 ), že sazba 1% denně u leasingových smluv není nepřiměřená, sazba poloviční tedy přiměřená bezesporu je. Pokud odvolací soud provedl moderaci s použitím §265 , použil nesprávnou právní normu. Otázku přiměřenosti výslovně řeší zákon v §301 obch. zák., a tudíž použiti jiné normy ke stejnému účelu (moderaci nároku) je nesprávnou aplikací právní normy. Důvody pro moderaci dle §301 pak soud neshledal, jak podrobně vysvětlil v odůvodnění.
Dále namítá dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst.3 o.s.ř.). Odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že chování žalobce je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dle obsahu spisu však účastnickým výslechem žalobce bylo prokázáno, že žalovaný svým neplacením způsobil žalobci vážné finanční problémy. Dále bylo listinami prokázáno, že žalovaný byl po dobu 4 let v prodlení s placením a porušoval tak smlouvu. Důkaz, který by prokazoval. že naopak žalobce jednal v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. ve spise není.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podal žalovaný vyjádření. Argumentoval, že žalobce podniká v oblasti prodeje výpočetní techniky, nikoli v oblasti finančního pronájmu. Dále upozorňuje na to, že žalobce vyčíslil smluvní pokutu za opožděné uhrazení leasingových splátek v celkové výši 9 905 256,96 Kč. Tuto částku potom žaluje po částech, čímž podle názoru žalovaného přisuzuje smluvní pokutě funkci zisku, nikoli zajišťovacího institutu, který má vést dlužníka k plnění jeho závazků. Podle názoru žalovaného žalobce úmyslně čekal téměř čtyři roky, až nárok na smluvní pokutu dosáhne maximální výše a nevyužil svého práva odstoupit od smlouvy. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považuje žalovaný za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle v §237 odst. 1 písmo a) o. s. ř.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Námitky žalobce uplatněné v dovolání zpochybňují správnost hodnocení otázky, zda se žalobce tím, že nevyužil svého práva odstoupit od smlouvy, dopustil jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a tudíž mu nepřísluší smluvní pokuta za celé období prodlení žalovaného, za něž pokutu vyúčtoval a žalobou uplatnil.
Závazkový vztah se v daném případě řídí úpravou obchodních závazkových vztahů obsaženou v obchodním zákoníku, protože jde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že žalovaným nárokem je povinnost zaplatit smluvní pokutu a úprava smluvní pokuty není v obchodním zákoníku obsažena komplexně, bylo nutno aplikovat dále příslušná ustanovení občanského zákoníku. Podle ust. §544 občanského zákoníku je možno si smluvní pokutu sjednat pro případ porušení smluvní povinnosti. Ten účastník závazkového vztahu, který danou povinnost porušil, je povinen smluvní pokutu zaplatit. Podle ust. §300 obchodního zákoníku je povinnost zaplatit smluvní pokutu absolutní – nepřihlíží se ani k okolnostem, které by jinak vedly ke zproštění povinnosti k náhradě škody. Podle ust. §544 odst. 2 občanského zákoníku je nutno smluvní pokutu sjednat písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo způsob určení výše pokuty. Podle ust. §301 obchodního zákoníku může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Dolní hranice snížení je podle tohoto ustanovení dána výší škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na niž se pokuta vztahuje. Podle ust. §302 obchodního zákoníku se odstoupení od smlouvy nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty.
V posuzovaném případě nebylo mezi spornými stranami sporné uzavření leasingové smlouvy, porušení povinnosti žalovaného platit sjednané splátky i skutečnost, že se žalovaný dostal do prodlení a žalobci tak vzniklo právo na smluvní pokutu. Žalovaný namítal nepřiměřenost výše smluvní pokuty, v odvolacím řízení poukazoval na to, že žalobci nakonec zaplatil celou jistinu i úroky z prodlení a předmět leasingu mu vrátil. Odvolací soud se jeho námitkami zabýval a podrobně zdůvodnil, proč nepovažuje výši smluvní pokuty za nepřiměřenou. Z procesních důvodů se nezabýval zápisem o vrácení předmětu smlouvy a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s placením leasingových splátek. Na rozdíl od soudu prvního stupně však zaujal stanovisko, že žalobce měl v souladu s čl. 10 leasingové smlouvy uplatnit právo na odstoupení od smlouvy, a to nejpozději do 1. 10. 1999. Skutečnost, že se tak nestalo, zhodnotil odvolací soud jako jednání žalobce, které bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a nepřiznal mu proto část smluvní pokuty za prodlení od 1. 10. 1999.
Nejvyšší soud posoudil uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k názoru, že zde odvolací soud věc neposoudil z právního hlediska správně. Jestliže by odvolací soud dospěl k závěru, že je výše smluvní pokuty s ohledem na všechny okolnosti případu nepřiměřená, měl by použít ustanovení o moderačním právu (§301 obch. zák.). Rozhodnutí o tom, zda smluvní pokuta byla či nebyla sjednána jako nepřiměřeně vysoká, je věcí volného uvážení soudu, který však musí respektovat zákonná kriteria uvedená v §301 (hodnota a význam zajišťovaných povinností). Odvolací soud v daném případě velmi důkladně hodnotil přiměřenost smluvené pokuty, a posléze velmi přesvědčivě argumentoval, proč ji za nepřiměřenou nepovažuje. Je tedy zřejmé, že důvod moderace nebyl v projednávaném případě dán. Jen na doplnění je třeba uvést, že aplikaci moderačního práva považuje v dané věci sám Vrchní soud v Praze za mocenský zásah do platných smluvních vztahů účastníků a považuje za protismyslné, aby byl aplikován proti vůli zúčastněných stran (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 5 Cmo 320/2004).
Pokud tedy odvolací soud vyloučil aplikaci ust. §301 obch. zák., ale rozhodl, že část smluvní pokuty nepřiznává, protože ji žalobce vyúčtoval v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť měl od smlouvy odstoupit, ve svém rozhodnutí si protiřečí. Zatímco závazek zaplatit sjednané splátky označuje v jedné části svého rozsudku za základní povinnost nájemce a délku prodlení s placením hodnotí jako jeho subjektivní záležitost, v další části rozsudku tento závěr relativizuje a přikazuje pronajímateli, aby realizoval odstoupení od smlouvy. Odstoupení od smlouvy ale není povinností pronajímatele, nýbrž jeho právem, které je i v zákonné úpravě vázáno na přísné podmínky a chápáno jako výjimečný způsob zániku závazku tam, kde nelze očekávat, že závazkový vztah splní účel, pro který jej strany sjednaly. Podle zdůvodnění rozsudku odvolacího soudu však nic nenasvědčuje tomu, že by možnost pronajímatele odstoupit od smlouvy podrobil hodnocení v tomto smyslu. Odvolací soud současně zcela bez zdůvodnění určuje i dobu, po kterou žalobce ještě od smlouvy odstoupit nemusel. Aplikací pravidla o jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, se tak snaží dosáhnout účinku, který sám vyloučil, jestliže zdůvodnil, proč považuje sjednanou výši smluvní pokuty za přiměřenou.
Není samozřejmě vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Soud by však musel hodnotit samo toto jednání, nikoli jednání jiné (v tomto případě právo na odstoupení od smlouvy) a musel by prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka. Smluvní pokuta by např. byla účtována v situaci, kdy by bylo zřejmé, že závazek plněn nebude, že smluvní pokuta zde postrádá svou prevenční funkci a nelze očekávat, že bude plnit funkci kompenzační. Je nutno též zdůraznit, že smluvní pokuta je v občanském zákoníku upravena jako paušalizovaná náhrada škody, pokud není mezi smluvními stranami přijato jiné ujednání – toto ujednání v daném případě přijato nebylo. Soud proto musí do svého hodnocení zahrnout i nespornou kompenzační funkci smluvní pokuty. Soud by zde musel též uvážit, že odstoupení od smlouvy by znamenalo povinnost vrátit pronajaté počítače, skončit s podnikatelskou činností nájemce, což by však znamenalo, že nebude mít prostředky na to, aby uhradil pronajímateli jak dlužné částky jednotlivých splátek, tak i případnou smluvní pokutu podle čl. 10 leasingové smlouvy.
Argumenty obsažené ve vyjádření žalovaného nelze považovat za důvodné. Smluvní pokuta podle čl. 10 smlouvy nemohla být účtována, protože v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že pronajímatel jednostranně od smlouvy odstoupil pro neplacení leasingových splátek. Skutečnost, že pronajímatel od smlouvy neodstoupil, tvoří podstatu měnícího rozhodnutí odvolacího soudu. Rovněž smluvní pokuta je uplatňována za období, kdy byl nájemce prokazatelně v prodlení s placením splátek. Jestliže byla smlouva uzavřena na dobu určitou s tím, že při řádném plnění všech povinností závazek zanikne 14. 12. 2000 a smluvní pokuta je uplatňována za období od 14. 11. 1998 do 6. 6. 2000, týká se doby, kdy závazek existoval a nájemce byl v prodlení s placením leasingových splátek.
Nelze proto než dospět k názoru, že odvolací soud právně pochybil při aplikaci ustanovení §265 obchodního zákoníku a že byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Pokud jde o druhý důvod, který uvádí dovolatel ve svém dovolání, není podle názoru Nejvyššího soudu dán. I v tomto případě se jedná o nesprávné právní posouzení věci a na skutečnost namítanou dovolatelem dopadá dovolací důvod upravený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 , část věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu