ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.274.2004.1
sp. zn. 32 Odo 274/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce V. B., zastoupeného, advokátem, proti žalované M. H. a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 543.041,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 280/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2003, č.j. 4 Cmo 179/2002-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.837,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce ...
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 543.041,70 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ceny díla poskytnutého podle smlouvy o provedení zemních a výkopových prací ze dne 3. července 1996.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č.j. 33 Cm 280/2000-201, uložil žalované zaplatit žalobci částku 543.041,70 Kč s 13,5 % úrokem z prodlení z částek a za období specifikovaných ve výroku rozhodnutí (výrok I.), jakož i náklady řízení ve výši 68.624,- Kč (výrok III.) a zamítl žalobu ve zbývající části požadovaného 4,5 % úroku z prodlení od splatnosti jednotlivých částek do zaplacení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2003, č.j. 4 Cmo 179/2002-238, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 503.041,70 Kč s 13,5 % úrokem z prodlení z částek a za období specifikovaných ve výroku rozhodnutí a náklady řízení ve výši 58.467,- Kč a zamítl žalobu v části nároku na zaplacení částky 40.000,- Kč s 13,5 % úrokem z prodlení od 6. září 1996 do zaplacení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem byla uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. obch.“), jejíž existenci žalobce prokazoval objednávkou žalované ze dne 3. července 1996 a listinou nazvanou smlouva o provedení zemních a výkopových prací z téhož data. Oba tyto dokumenty podepsal za žalovanou její zaměstnanec K. O., který na stavbě vykonával funkci stavbyvedoucího. Účastníci se dohodli jak na předmětu díla (provedení zemních a výkopových prací na stavbě v N. M. n. M.), tak i na způsobu určení ceny (smlouva obsahuje odkaz na ceníky prací odsouhlasené žalovanou).
Odvolací soud nepřisvědčil námitce odvolatelky (žalované), že její zaměstnanec K. O. působící na stavbě ve funkci stavbyvedoucího nebyl oprávněn za ni uvedenou smlouvu uzavřít. Toto jeho oprávnění je podloženo ustanovením §15 obch. zák. Dospěl tak k závěru, že při výkonu jím zastávané uvedené funkce může docházet i k uzavření smluv potřebných k realizaci díla, a to zvláště za situace, kdy působil na stavbě jako jediný zaměstnanec žalované. Oprávnění K. O. jednat za žalovanou lze podle odvolacího soudu dovodit i z ustanovení §16 obch. zák., neboť předmětnou stavbu lze považovat za její provozovnu a žalobce nemohl vědět, že jmenovaný není eventuálně za ni oprávněn jednat, když byl jedinou osobou za žalovanou na stavbě působící. Odvolací soud v této souvislosti přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že eventuální překročení pravomoci zaměstnance žalované K. O. nelze přičíst k tíži žalobce vzhledem ke znění ustanovení §20 odst. 2 obč. zák.
Jelikož splnění díla, jehož zaplacení se žalobce domáhá, bylo rovněž prokázáno, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku až na částku 40.000,- Kč, o níž účastníci v rámci řízení před odvolacím soudem shodně prohlásili, že ji žalovaná žalobci uhradila. Proto v tomto rozsahu (včetně příslušného nároku na úrok z prodlení) žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, namítajíc zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, který spatřuje v posouzení závažnosti překročení oprávnění osoby jednající za právnickou osobu, jakož i způsobu a rozsahu tohoto překročení ve vztahu k vědomosti třetí osoby, kterou dle jejího mínění řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka setrvala na tvrzení, že k uzavření předmětné smlouvy o dílo mezi účastníky nedošlo. Vytýká odvolacímu osudu, že vyslovil názor o tom, že žalobce nemohl vědět o případném překročení pravomoci stavbyvedoucího O., aniž by byl v tomto směru proveden jakýkoliv důkaz. Dále namítá, že soudy obou stupňů nehodnotily obsahovou a formální stránku předložených listin v porovnání s tím, kdo a jak za společnost jedná a podepisuje, jakož i vzhled samotných dokumentů. Dále jim vytýká, že se nezabývaly rozdílnými údaji na dokladech žalobce a žalované, ani tím, zda obdržela smlouvu, objednávku a doklady o přepravě, ani doklady o dvojí fakturaci.
Dovolatelka, odvolávajíc se na ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., dále snesla argumenty na podporu svého tvrzení, že žalobce musel od počátku vědět, že stavbyvedoucí O. není za ni oprávněn jednat a zavazovat ji. Žalovaná jeho jednání ani dodatečně neschválila, proto nelze dospět k závěru, že by jeho jednáním byla vůči žalobci zavázána. Má tak za to, rozsudky soudů obou stupňů jsou evidentně v rozporu s hmotným právem i zásadami poctivého obchodního styku. Proto navrhla, aby žaloba byla zcela zamítnuta a byly jí přiznány náklady řízení.
Podle vyjádření žalobce nesplňuje dovolání žalované včetně formulace dovolacího návrhu zákonem požadované náležitosti. Nedojde-li proto k jeho opravě, navrhl, aby dovolací soud řízení zastavil a neučiní-li tak, aby je odmítl pro nepřípustnost. Žalobce se se závěry soudů obou stupňů ztotožnil a pro případ věcného projednání dovolání navrhl jeho zamítnutí s povinností žalované uhradit mu náklady dovolacího řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z textu dovolání lze dovodit, že směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé co do částky 503.041,70 Kč s příslušenstvím, jakož i proti jeho výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž námitky dovolatelky lze z pohledu jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud neshledává. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka vymezila jako otázku zásadního právního významu překročení oprávnění jednající osoby ve vztahu k vědomosti třetí osoby. Na řešení takové otázky však rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že překročení oprávnění stavbyvedoucím žalovanou zavazovalo, jestliže třetí osoba věděla nebo o tomto překročení musela vědět (§20 odst. 2 obč. zák.), nýbrž na posouzení, zda je obvyklé, aby stavbyvedoucí uzavíral v rámci pověření touto činností za žalovanou smlouvy (§15 obch. zák.), přičemž dospěl k závěru, že při činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází k uzavření smluv potřebných k realizaci díla. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud tuto otázku obvyklosti řešil v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze uzavřít, rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání tak není proti potvrzujícímu výroku ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů, majícím charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9.762,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu