ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.359.2005.1
sp. zn. 32 Odo 359/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně A.-l. P., a.s. v likvidaci, proti žalované S. z. a m. v., spol. s r.o., o zaplacení částky 1 969 196,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 32/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2004, č.j. 2 Cmo 273/2003-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. V. H.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala žalované částky z titulu ručitelského závazku, který žalovaná převzala k zajištění závazků společnosti B., spol. s r.o. (dále též jen „B.“) z leasingových smluv č. 1-295/95 a č. 1-296/95 uzavřených touto společností se žalobkyní.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2003, č.j. 2 Cm 32/2000-118, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu přiznaného nároku ve výši 1 969 196,40 Kč a ve výroku o nákladech řízení. Dále ho změnil co do přiznaného úroku z prodlení ve výši 18 % p. a. z částky 1 969 196,40 Kč od 28. září 1998 do zaplacení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15,84 % p. a. z částky 1 969 196,40 Kč od 28. září 1998 do zaplacení a v rozsahu 2,16 % úroku z prodlení žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud při přezkoumání odvolání žalované vyšel, byly mezi žalobkyní jako leasingovým pronajímatelem a společností B. jako leasingovým nájemcem uzavřeny dvě shora uvedené leasingové smlouvy, jejichž předmětem byl nájem vybavení provozoven (cukráren a kaváren) na V. n. a na S. n. v P. Splnění závazku leasingového nájemce z uvedených smluv bylo zajištěno podle shodného názoru soudů obou stupňů ve smyslu §303 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) jednostranným prohlášením ručitele (listinou ze dne 21. prosince 1995 označenou jako „Prohlášení ručitele“), kterým žalovaná na sebe převzala závazek uspokojit závazky dlužníka (B.) ze shora uvedených leasingových smluv až do výše svého ručitelského závazku v případě, že je věřiteli (žalobkyni) neuspokojí dlužník sám. Jako nedůvodnou shledaly oba soudy námitku žalované, že v daném případě její ručitelské prohlášení nesměřuje vůči ručiteli (žalobkyni), ale bylo učiněno vůči dlužníku (společnosti B.), neboť věřitel, ručitel, jakož i závazek dlužníka vůči věřiteli jsou v uvedeném prohlášení přesně specifikovány a v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že toto prohlášení ručitele bylo věřiteli doručeno (podle odůvodnění rozhodnutí ho žalobkyně převzala dne 22. prosince 1995 od jednatele dlužníka). Na povinnosti žalované splnit převzatý ručitelský závazek vůči žalobkyni nic nemění skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno, že by věřitel písemně dlužníka vyzval k plnění jeho splatného závazku z uvedených leasingových smluv. Za stavu, kdy byl na majetek dlužníka B. dne 15. července 1998 prohlášen konkurs a kdy žalobkyně žalovanou následně (tj. po prohlášení konkursu na dlužníka) ke splnění jejího závazku dopisem ze dne 18. září 1998 vyzvala, dospěl odvolací soud za aplikace §306 odst. 2, věty druhé, obch. zák. k závěru, že již tímto dnem (tj. dnem prohlášení konkursu) takové výzvy nebylo třeba a žalovaná byla jako ručitel povinna plnit věřiteli za dlužníka na základě svého ručitelského závazku založeného ručitelským prohlášením ze dne 21. prosince 1995.
Jako nedůvodnou odvolací soud posoudil námitku odvolatelky (žalované) založenou na argumentaci, že v daném případě nebyla jako ručitel povinna plnit za dlužníka, jelikož žalobkyně jako věřitel nepřijala od společnosti B. plnění ve výši 4 800 000,- Kč nabízené v dopise ze dne 5. listopadu 1997. Podle odvolacího soudu závazek žalované z jejího ručitelského prohlášení tvrzeným negativním postojem žalobkyně nezanikl, neboť z uvedeného dopisu, ani z výslechů svědků nevzal za prokázané, že by dlužníkem uvedené nabízené plnění bylo plněním na konkrétní závazky dlužníka vzniklé z výše uvedených leasingových smluv, ukončených výpovědí žalobkyně pro neplacení leasingových splátek nájemcem.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že leasingové smlouvy č. 1-295/95 a č. 1-296/95 byly řádně uzavřeny. Jako nedůvodnou tak posoudil výhradu odvolatelky o jejich neplatnosti založenou jednak na námitce, že v době jejich uzavření nebyla žalobkyně vlastníkem předmětu leasingu, v důsledku čehož nebyla oprávněna s předmětem leasingu disponovat, a dále na námitce o nedostatečnosti identifikace předmětu nájmu. V této souvislosti vysvětlil, že pro oprávnění leasingového pronajímatele s předmětem budoucího nájmu nakládat, které je předpokladem jeho práva věc platně pronajmout, není rozhodující, zda je tak oprávněn činit z titulu vlastnického práva k předmětu nájmu, či z jiného právního důvodu, například na základě souhlasu vlastníka předmětu budoucího nájmu. Za situace, kdy šlo o tzv. zpětný leasing, tedy pronájem věcí s právem koupě najatých věcí, které původně byly vlastnictvím budoucího nájemce (B.), který věci prodal kupní smlouvou žalobkyni, podle názoru odvolacího soudu žalobkyně nepochybně nakládala v době podpisu předmětných leasingových smluv s předmětem budoucího nájmu se souhlasem společnosti B., přičemž je právně nerozhodné, že předmět nájmu přešel do vlastnictví žalobkyně dle uvedené kupní smlouvy až po podpisu leasingových smluv. Neopodstatněnost námitky o nedostatečné určitosti předmětu leasingu odvolací soud zdůvodnil podle odůvodnění rozhodnutí tím, že obě smluvní strany, tj. jak žalobkyně jako kupující a zároveň jako pronajímatel, tak i B. jako prodávající a zároveň nájemce věděly, které movité věci jsou předmětem koupě a zároveň předmětem nájmu. Za uvedené procesní situace rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam rozhodnutí, z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tohoto právního pochybení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud při posouzení otázky platnosti předmětných leasingových smluv, kterou řešil v rozporu s hmotným právem. Neplatnost uvedených smluv staví dovolatelka jednak na námitce, že v době jejich uzavření nebyla žalobkyně vlastníkem předmětu leasingu a dále na tvrzení o neurčitosti předmětu leasingu. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o oprávněnosti žalobkyně s předmětem leasingu nakládat a o dostatečnosti souhlasu vlastníka předmětu leasingu k uzavření leasingových smluv. Tvrdí, že za situace, kdy nebylo prokázáno zmocnění k uzavření leasingové smlouvy, žalobkyně předmětné věci platně pronajmout nemohla, přičemž tento nedostatek nemohl být zhojen ani tím, že se žalobkyně skutečně vlastníkem pronajímaných věcí stala. Podle dovolatelky nemůže obstát ani zdůvodnění odvolacího soudu v tom směru, že účastníci leasingové smlouvy v době jejího uzavření věděli, co je předmětem nájmu. Tvrdí, že v řízení byl prokázán opak a že k řádnému předání a převzetí předmětu leasingu nedošlo. Dovolatelka, odkazujíc na další odvolací námitky, v závěru dovolání zdůrazňuje, že v případě ručitelského prohlášení mělo jít o dvoustranný vztah pouze mezi ní a společností B., které nebylo určeno žalobkyni. Podle přesvědčení dovolatelky žalobkyně nebyla oprávněna po ní požadovat plnění z titulu ručitelského závazku za situace, kdy odmítla plnění ve výši 4 800 000,- Kč nabízené přímo dlužníkem.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s právním posouzením věci oběma soudy ztotožnila s tím, že jimi řešené otázky, které dovolatelka vymezila, nepovažuje za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Otázka platnosti nájemní smlouvy, kterou uzavírá osoba odlišná od vlastníka, není otázkou, která by byla v právní praxi sporná a která by byla soudy rozhodována rozdílně, přičemž za otázku zásadního právního významu nemá ani rozhodnutí o tom, zda byl řádně určen předmět leasingových smluv. Žádného pochybení se podle žalobkyně odvolací soud nedopustil ani při posuzování jak předmětného ručitelského prohlášení, tak nabídky plnění ve výši 4 800 000,- Kč, která byla dlužníkem nabídnuta jako vyrovnání veškerých závazků, nikoli však jako úhrada některého konkrétního závazku či jeho části. Proto navrhla dovolání žalované odmítnout.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod které lze námitky dovolatele z hlediska dovolacího důvodu podřadit a jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nepřisvědčil-li odvolací soud názoru odvolatelky o neplatnosti předmětných leasingových smluv založeném na argumentaci, že žalobkyně nebyla v době jejich uzavření vlastníkem předmětu leasingu a že předmět leasingu nebyl ve smlouvách určitým způsobem vymezen, v rozporu s hmotným právem nepostupoval.
Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, dále rozsudek ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 32 Cdo 2299/98) judikoval, že u finančního leasingu (o nějž jde i v posuzovaném případě) se jedná o specifický soukromoprávní institut a že leasingovou smlouvu uzavřenou mezi podnikateli, která není smlouvou o koupi najaté věci podle §489 a násl. obch. zák., je nutné posuzovat jako tzv. smlouvu nepojmenovanou (inominátní) ve smyslu §269 odst. 2 obch. zák., v důsledku čehož se práva a povinnosti jejich účastníků řídí především ustanoveními leasingové smlouvy.
Aby mohl být učiněn závěr o neplatnosti takové smlouvy ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) z důvodu, že leasingový pronajímatel není vlastníkem předmětem leasingu, pak by takovou podmínku musel stanovit zákon. Ten však tento typ smlouvy neupravuje, a proto ani podmínku, aby leasingový pronajímatel byl vlastníkem pronajímaných věcí, nestanoví. Nečiní tak ani ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§663a násl. obč. zák.); naopak v teorii i soudní praxi je přijímán názor, že pronajímatelem může být i osoba odlišná od vlastníka, má-li právo tímto způsobem předmětem nájmu disponovat z jiného důvodu. Založil-li proto odvolací soud posouzení leasingové smlouvy na argumentaci, že podmínkou její platnosti není vlastnický vztah leasingového pronajímatele k předmětu leasingu, ale že oprávnění leasingového pronajímatele s předmětem budoucího nájmu nakládat se může opírat i o jiný právní důvod, například o souhlas vlastníka předmětu budoucího nájmu (jak tomu bylo v případě tzv. zpětného leasingu v souzené věci), je tento jeho závěr správný.
Dovolací soud se dále zabýval z pohledu posuzované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. námitkou dovolatelky o neplatnosti leasingových smluv pro neurčitost předmětu leasingu. Posuzoval-li odvolací soud předmět leasingu jako určitý za situace, kdy předmět leasingu byl vymezen v leasingových smlouvách jako soubor zařízení tvořící vybavení prodejen B. na S. n. a na V. n. v P., který byl specifikován jejich popisem v přílohách č. 1 leasingových smluv, nepochybil. A to i s přihlédnutím k tomu, že současně byla uzavřena mezi žalobkyní jako kupující a společností B. jako prodávající na totožný soubor zařízení kupní smlouva, v důsledku čehož obě strany věděly, které movité věci jsou předmětem koupě a zároveň předmětem nájmu. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že i bez ohledu na specifikaci předmětu leasingu v přílohách č. 1 smluv by předmět leasingu vymezený jako „soubor zařízení tvořící vybavení prodejen“ splňoval požadavek určitosti právního úkonu, neboť k jeho vymezení by došlo přípustným úhrnným způsobem, tj. jak „stojí a leží“ (srov. např. §501 obč. zák.).
Dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu dalších dovolatelkou uplatněných námitek (posouzení ručitelského prohlášení a odmítnutí dlužníkem nabídnutého plnění), neboť při jejich řešení odvolacím soudem neshledal rozpor s hmotným právem, ani jinou okolnost, pro kterou by mělo být napadené rozhodnutí zásadně právně významné. Posoudil-li odvolací soud jako nedůvodnou námitku odvolatelky o směřování jejího ručitelského prohlášení vůči dlužníku (nikoli vůči žalobkyni) za situace, kdy věřitel, ručitel i závazek dlužníka vůči věřiteli jsou v něm dostatečně přesně specifikovány a kdy podle skutkového zjištění soudu prvního stupně bylo toto prohlášení ručitele věřiteli doručeno (podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo v řízení nesporné, že prohlášení bylo předáno statutárnímu orgánu žalobkyně), je závěr odvolacího soudu, že toto prohlášení co do svého obsahu splňuje náležitosti jednostranného prohlášení ručitele podle §303 obch. zák., správný. Stejně hodnotit je třeba i závěr odvolacího soudu o tom, že závazek žalované z jejího ručitelského prohlášení odmítnutím plnění ve výši 4 800 000,- Kč, které dlužník nabídl žalobkyni, nezanikl. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí tento závěr řádně zdůvodnil, když konkrétně uvedl, kterými důkazy (výslechy svědků a dopisem ze dne 5. listopadu 1997) nemá za prokázané, že by dlužníkem nabízené plnění ve výši 4 800 000,- Kč bylo plněním na konkrétní závazky dlužníka vzniklé z předmětných leasingových smluv.
Lze proto uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [ 243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu