ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.613.2005.1
sp. zn. 32 Odo 613/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Mgr. R. V., správce konkurzní podstaty úpadkyně D. P., proti žalovanému Ing. I. Z., zastoupenému JUDr. J. R., advokátem o zaplacení částky 4 333 116,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1734/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2004 č. j. 29 Co 417/2004-191, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 29. dubna 2004 č. j. 9 C 1734/2001-154 zamítl žalobu o zaplacení částky 3 500 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 15. 9. 1998 do zaplacení, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 833 116,10 Kč s 15% úrokem z prodlení od 15. 6. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Původní žalobkyně (nyní úpadkyně) se v řízení domáhala dvou nároků, jednak zaplacení kupní ceny ve výši 3 500 000 Kč za prodej textilního zboží žalovanému a jednak zaplacení nedoplatku úplaty ve výši 833 116,10 Kč za postoupení pohledávek úpadkyně za společností K., spol. s r.o., na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřela se žalovaným. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že úpadkyně a žalovaný uzavřeli dne 27. 9. 1999 kupní smlouvu o prodeji textilního zboží, avšak ještě před tím došlo ze strany úpadkyně k převodu předmětu prodeje na společnost K., spol. s r.o., a že od této společnosti předmětné zboží spolu s dalším zbožím žalovaný koupil za dohodnutou cenu 7 442 000 Kč a převzal jako celek na základě kupní smlouvy, kterou se společností K., spol. s r.o., dne 27. 9. 1995 uzavřel. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že v objektu na H. ulici 103 ve S. podnikala jak úpadkyně, tak společnost K., spol. s r.o., s téměř shodným předmětem podnikání a mezi oběma těmito subjekty byly vzájemně provázané vztahy. Při přejímání zboží na prodejně bylo zboží smíšeno s nemožností určit jednotlivé vlastníky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný uzavřel smlouvu pouze se společností K., spol. s r.o., a pokud jde o kupní smlouvu uzavřenou mezi úpadkyní a žalovaným, tuto hodnotil jako neplatnou pro neurčité vymezení předmětu plnění a pro počáteční nemožnost plnění podle §37 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť v době prodeje již úpadkyně nebyla vlastnicí prodávaného zboží. Co se týče nároku na zaplacení částky 833 116,10 Kč, představující nedoplatek úplaty za postoupení pohledávek sjednané ve smlouvě uzavřené úpadkyní s žalovaným, vyšel soud prvního stupně ze skutečnosti, že vlastní „smlouva o odkoupení pohledávky“ ze 4. 12. 1995 nebyla účastníky řízení zpochybněna, zkoumal proto pouze oprávněnost postupu žalovaného, který dopisem ze dne 16. 10. 1998 oproti předmětné pohledávce úpadkyně ve výši 833 116,10 Kč započetl svoji pohledávku vůči úpadkyni, kterou získal cessí od společnosti O., a.s., na základě smluv o postoupení dvou pohledávek uzavřených s touto společností dne 17. 6. 1997 za cenu odpovídající jejich nominální hodnotě. Soud prvního stupně vyšel z §196a odst. 3 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „ObchZ“), podle kterého bylo nezbytné ocenit pohledávky, které byly převáděny na žalovaného jako člena představenstva této společnosti a jejich výše přesahovala 10 % základního kapitálu společnosti, znalcem jmenovaným soudem. Absence takového ocenění má podle závěru soudu prvního stupně za následek absolutní neplatnost uzavřených smluv o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 1997 a tedy i následného započtení ze dne 16. 10. 1998, a to podle §39 ObčZ.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 2004 č. j. 29 Co 417/2004-191 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právním závěrům. Ohledně prvního uplatněného nároku potvrdil závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nekupoval textilní zboží od úpadkyně, ale od společnosti K., spol s r.o., na kterou toto zboží úpadkyně předtím převedla. Co se týče pohledávky ve výši 833 116,10 Kč, ztotožnil se se všemi skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně. Pokud žalovaný ještě namítal promlčení pohledávky, vyšel odvolací soud z toho, že úpadkyně a žalovaný vystupovali jako podnikatelé a jejich vztah byl uzavřen v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Jedná se tedy o obchodně závazkový vztah, na který je nutno použít obecnou promlčecí dobu upravenou v §397 ObchZ. Pohledávka ve výši 833 116,10 Kč byla splatná dne 15. 6. 1997 a žaloba na zaplacení této částky byla upřesněna dne 18. 2. 2001, tedy v obecné čtyřleté promlčecí době. K promlčení nároku žalobce tak podle závěru odvolacího soudu nemohlo dojít. Odvolací soud se také vypořádal s námitkou nedostatku aktivní legitimace úpadkyně k podání žaloby s ohledem na postoupení sporné pohledávky za žalovaným dne 14. 2. 2000 na JUDr. Č. a Bc. H. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že dohodou ze dne 30. 5. 2000 bylo od uzavřené smlouvy odstoupeno a došlo tak k jejímu zrušení ve smyslu §571 ObčZ. Dne 15. 6. 2000 proto mohla úpadkyně předmětnou žalobu na zaplacení částky 833 116,10 Kč řádně podat.
Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho potvrzující části - podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle jeho názoru se právní závěry odvolacího soudu týkající se právní problematiku převodu pohledávek z akciové společnosti na člena představenstva vymykají dosavadní soudní judikatuře a dále je třeba ujasnit výklad promlčení s ohledem na změnu §261 odst. 6 ObchZ. Co se týče převodu pohledávek, poukázal žalovaný na to, že v roce 1997, tj. v době převodu pohledávek, neexistovala hmotněprávní úprava o oceňování pohledávek, a především neexistoval jednotný předpis o oceňování majetku (existoval pouze předpis na oceňování nemovitostí). Jednotnými oceňovacími předpisy se staly až zákon č. 151/1997 Sb. a jeho prováděcí vyhláška, které nabyly účinnosti 1. 1. 1998; do té doby bylo nutno vycházet ze zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, který sice počítal se zvláštními předpisy k ocenění, žádný z nich se však netýkal pohledávek. Analogicky bylo možno použít tehdejší znění §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, stanovící, že soupis majetku se provádí za cenu obvyklou, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak, a §4 odst. 3 tehdejšího znění zákona č. 357/1992 Sb., o daní dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, který stanovil, že „u pohledávek, cenných papírů a hotovosti se přepočet provede podle kursu platného pro nákup valut nebo deviz v den smrti zůstavitele“. Z toho žalovaný dovozuje, že ocenění pohledávek mělo být provedeno podle jmenovité, resp. nominální hodnoty, neboť ta je v případě peněžních pohledávek i cenou obvyklou. I kdyby byl proveden znalecký posudek, znalec neměl žádný právní nástroj k ocenění pohledávek. Podle názoru žalovaného nelze na projednávanou věc vztáhnout žádnou dosavadní judikaturu, neboť ta se týká situace, kdy v době vzniku pohledávky existoval předpis, podle něhož znalec mohl určit cenu. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje odvolatel v zodpovězení těchto otázek: „zda pro platnost převodu pohledávky v době do 1. 1. 1998 na osobu blízkou ve smyslu §196a ObchZ je nutno doložit znalecký posudek oceňující tuto pohledávku, přestože v té době neexistoval právní nástroj k ocenění pohledávky; zda pro platnost převodu pohledávky v době do 1. 1. 1998 na osobu blízkou ve smyslu §196a ObchZ při neexistenci právního nástroje k jejímu ocenění bylo nutné doložit znalecký posudek, i když byla převedena za hodnotu, která odpovídá jedinému možnému ocenění, tj. ocenění nominální hodnotou; zda pro platnost převodu pohledávky v době do 1. 1. 1998 na osobu blízkou ve smyslu §196a ObchZ bylo nutné doložit znalecký posudek, i když pohledávka byla převedena v rámci obvyklého obchodního styku; zda se jedná o platnost relativní či absolutní“. Dovolatel rovněž namítl, že pohledávka žalobce na zaplacení částky 833 116,10 Kč je promlčena, neboť smlouva o postoupení pohledávky je upravena pouze v občanském zákoníku, tudíž podle ustanovení §261 odst. 6 ObchZ ve znění platném do 31. 12. 2000 se občanským zákoníkem řídila i otázka promlčení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání se ztotožnil s právními názory odvolacího soudu i soudu prvního stupně a navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dané věci má po právní stránce zásadní význam a to jak pro řešení otázky, zda pro platnost smlouvy o úplatném postoupení pohledávky uzavřené mezi společností O., a.s., a žalovaným bylo třeba, aby cena za postoupení pohledávky byla stanovena znaleckým posudkem, tak i pro řešení otázky promlčení práva žalobce na zaplacení částky 833 116,10 Kč. V obou případech jde totiž o otázku, která nebyla dosud řešena dovolacím soudem.
Dovolání však není důvodné.
Nejvyšší soud posoudil dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §196a odst. 3 ObchZ platí, že pokud společnost úplatně nabývá majetek od akcionářů, členů dozorčí rady nebo osob uvedených v odstavcích 1 a 2 anebo na ně úplatně majetek převádí a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady.
V daném případě byla podle skutkového zjištění soudu prvního stupně se souhlasem valné hromady akciovou společností úplatně postoupena pohledávka členu představenstva této společnosti (tedy osobě uvedené v odstavci 1) za situace, kdy hodnota postupované pohledávky přesáhla jednu desetinu základního jmění společnosti. Pohledávka byla postoupena za cenu odpovídající její nominální hodnotě, aniž byla cena určena posudkem znalce.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že absence znaleckého posudku určujícího cenu za postoupení pohledávky způsobuje neplatnost tohoto právního úkonu. Jde totiž o zákonný požadavek, přičemž právní úkon provedený v rozporu s tímto požadavkem je podle ustanovení §39 ObčZ neplatný pro rozpor se zákonem. Na tom nic nemění, že cena za postoupení pohledávky odpovídala její nominální hodnotě a že neexistoval právní předpis, který by upravoval postup znalce při tomto oceňování. Za určitých okolností by mohla být například odůvodněna cena vyšší hodnotou příslušenství převáděné pohledávky;, rozhodující je však požadavek zákona na ocenění převáděného majetku (čímž je nepochybně nutno rozumět i pohledávku) znaleckým posudkem.
Nepřípadná je námitka žalovaného, že pohledávka byla převedena v rámci obvyklého obchodního styku. V době postoupení pohledávky §196a ObchZ neobsahoval ustanovení, podle něhož se ustanovení odstavce 3 nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku. Navíc toto úplatné postoupení pohledávky nelze považovat za nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku. V řízení nebylo zjištěno a netvrdí to ani žalovaný v dovolání, že by předmětem podnikatelské činnosti akciové společnosti O. podle zápisu do obchodního rejstříku a předmětem podnikatelské činnosti žalovaného podle živnostenského oprávnění bylo úplatné postupování pohledávek.
Nejvyšší soud nemá ani důvod odchýlit se od závěrů učiněných v rozsudcích ze dne 3. 1. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2011/2000 a ze dne 27. 3. 2002 sp. zn. 29 Odo 159/2002, v nichž dovodil, že v případě právního úkonu učiněného v rozporu s ustanovením §196a odst. 3 ObchZ jde o absolutně neplatný právní úkon. U právního úkonu učiněného v rozporu s ustanovením §196a odst. 3 ObchZ nejde o případ ceny sjednané v rozporu s obecně závaznými předpisy o cenách, ale po právní úkon učiněný v rozporu se zákonem, který je absolutně neplatný podle §39 ObčZ. Nejde o případ upravený v ustanovení §267 odst. 2 ObchZ, neboť neplatnost právního úkonu není stanovena pouze na ochranu některého z účastníků. Ustanovení §196a odst. 3 ObchZ slouží k naplnění zásady ochrany minoritních společníků a zásady ochrany společníků před svévolí statutárních orgánů.
Odvolací soud nepochybil ani ve svém závěru, že právo žalobce na zaplacení částky 833 116,10 Kč promlčeno není, neboť je nutno aplikovat úpravu promlčení podle obchodního zákoníku vzhledem k tomu, že při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky mezi úpadkyní a žalovaným bylo ze všech okolností zřejmé, že ji uzavírají jako podnikatelé a že se týká jejich podnikatelské činnosti. Námitka odvolatele, že podle ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „ObchZ“) se promlčení práva na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky mezi žalobcem a žalovaným řídí občanským zákoníkem, není správná. Ustanovení §261 odst. 6 ObchZ se totiž vztahuje pouze na pojmenované smlouvy (toto ustanovení odkazuje na smlouvy v hlavě II této části zákona a pojednává o smluvním typu v občanském zákoníku). Smlouva o postoupení pohledávky upravená v §524 ObčZ však pojmenovanou smlouvou (smluvním typem) není. Vzhledem k tomu, že jde o vztah mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti, odvolací soud správně uzavřel, že promlčení v tomto vztahu se řídí zákoníkem obchodním.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu