ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.629.2006.1
sp. zn. 32 Odo 629/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně D. P. s.r.o., zastoupené JUDr. T. A., advokátem, proti žalovaným 1. H. O. s.r.o., a 2. O. H., zastoupenému Mgr. M. Z., advokátem, o zaplacení částky 91 418,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 41/2004, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2005 č. j. 20 Co 273/2005-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 930,50 Kč k rukám JUDr. T. A., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. srpna 2004 č. j. 16 C 41/2004-79 uložil prvé žalované zaplatit žalobkyni částku 91 418,40 Kč s 0,75% úrokem z prodlení denně z částek tam uvedených (výrok pod bodem I), vůči druhému žalovanému žalobu zamítl (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou (výrok pod bodem III) a ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně dovodil, že mezi žalobkyní a prvou žalovanou byla dne 15. 3. 1999 uzavřena rámcová kupní smlouva, podle které dodávala žalobkyně prvé žalované zboží na základě jejích objednávek. Předmětem této rámcové kupní smlouvy bylo veškeré zboží, „které kupující objedná u prodávajícího a prodávající objednávku akceptuje“, když zároveň se odkazuje na to, že nedílnou součástí dodávky je dodací list a doklady nutné k realizaci zboží. Na základě objednávek prvé žalované jí poté žalobkyně dodala v období od 15. 1. 2001 do 8. 3. 2001 zboží v celkové hodnotě 91 418,40 Kč, jeho cenu však prvá žalovaná nezaplatila. Tyto skutečnosti byly mezi účastníky nesporné. Kupní smlouvu posoudil soud prvního stupně jako platnou rámcovou kupní smlouvu uzavřenou ve smyslu §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) s tím, že z objednávek a dodacích listů lze jednoznačně dovodit, jaké zboží bylo dodáno a kupující převzato. Pokud v článku IV bodu 2 rámcové kupní smlouvy druhý žalovaný prohlásil, že ručí za závazky prvé žalované z této kupní smlouvy, pak soud prvního stupně tento úkon neshledal jako platný ručitelský závazek, neboť v době prohlášení o ručení nebylo možno zjistit, zda vůbec nějaké závazky vzniknou a v jaké případné výši.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října 2005 č. j. 20 Co 273/2005-102 odmítl odvolání žalobkyně, pokud směřovalo proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně pod body I a III (výrok pod bodem I), jinak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že částku 91 418,40 Kč s 0,075% úrokem z prodlení denně z tam uvedených částek je povinen zaplatit žalobkyni i druhý žalovaný s tím, že v rozsahu plnění jednoho z žalovaných zaniká povinnost plnit druhému žalovanému (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (výrok pod bodem III) a ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou (výrok pod bodem IV). Odvolací soud zjistil, že druhý žalovaný byl ve smlouvě označen jako zástupce kupujícího, a to jménem, příjmením a rodným číslem, a dále, že „prohlásil prodávajícímu (žalobkyni), že osobně ručí za závazky kupujícího (prvé žalované) z této smlouvy v budoucnu vzniklé.“ Podle §303 ObchZ kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem, přičemž podle §304 odst. 2 ObchZ lze prohlášením o ručení zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu. Závazek dlužníka, za nějž je v prohlášení přejímáno ručení, musí být dostatečně identifikován, např. uvedením jeho konkrétní výše, nebo i smlouvou, z níž zajišťovaný závazek vyplývá. V projednávaném případě uzavíral druhý žalovaný jako jednatel prvé žalované rámcovou kupní smlouvu, ve které prohlásil, že ručí za závazky prvé žalované žalobkyni, právě z této smlouvy vzniklé, pokud je žalobkyni neuhradí prvá žalovaná. Z tohoto prohlášení je nutné dovodit, že druhý žalovaný ručí žalobkyni za všechny finanční závazky prvé žalované vůči žalobkyni, které vzniknou právě z této uzavřené rámcové kupní smlouvy. Tímto způsobem byl tedy dostatečným způsobem vymezen závazek, resp. závazky, za které druhý žalovaný ručí žalobkyni. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 2384/98. Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedeným prohlášením byl dostatečným způsobem vymezen závazek, resp. závazky, za které druhý žalovaný ručí žalobkyni, a nic na tom nemění ani okolnost, že druhý žalovaný kupní smlouvu opatřil pouze jedním podpisem, nikoliv dvěma, neboť z uzavřené kupní smlouvy plyne, že ji uzavřel jako jednatel za prvou žalovanou a zároveň byl v této smlouvě jednoznačně identifikován jako osoba, která jedná za kupujícího, a která současně učinila ručitelské prohlášení. V rozsahu, ve kterém bylo odvolání žalobkyně odmítnuto, nebyla shledána subjektivní přípustnost odvolání.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II podal druhý žalovaný dovolání, v němž namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (konkrétně jeho ručitelského závazku). Odkázal na §303 ObchZ, podle něhož ručení může vzniknout pouze ohledně „určitého závazku“, tzn. že ke dni učinění ručitelského prohlášení musí závazek zajištěný ručením již existovat v tom směru, že mezi věřitelem a dlužníkem musí existovat určitý dvoustranný smluvní vztah, na základě kterého je, či alespoň v budoucnu bude, splatný určitý konkrétním způsobem určitelný závazek dlužníka. V dané věci však rámcová kupní smlouva z 15. 3. 1999 žádným způsobem nekonkretizovala předmět kupní smlouvy a byla v tomto směru naprosto neurčitá. Ke dni, kdy druhý žalovaný učinil ručitelské prohlášení, tak nebylo patrné, jak vysoký bude závazek prvé žalované, kdy vznikne a zda vůbec vznikne. Z toho vyplývá, že v roce 1999 nemohlo vzniknout ručení druhého žalovaného za zaplacení kupní ceny zboží dodaného počátkem roku 2001, když v březnu 1999 nemohla žalobkyně, ani prvá žalovaná, a ani druhý žalovaný jako ručitel znát konkrétní závazky, které měly mezi žalobkyní a prvou žalovanou vzniknout až v roce 2001. Podle platné judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Odo 953/2002) je neplatná celá rámcová kupní smlouva pro neurčitost vymezení předmětu koupě. Jednotlivé dodávky zboží podle objednávek prvé žalované jsou samostatnými platnými kupními smlouvami, na tyto dílčí dodávky se však nevztahovalo ručitelské prohlášení druhého žalovaného z 15. 3. 1999, neboť podle tohoto ručitelského prohlášení se druhý žalovaný zavázal ručit pouze za závazky z rámcové kupní smlouvy z 15. 3. 1999. Ručitelské prohlášení druhého žalovaného navíc vůbec nevzniklo, neboť rámcová kupní smlouva neobsahuje podpis ručitele, když druhý žalovaný tuto smlouvu podepsal pouze jako jednatel prvé žalované. Odvolací soud ohledně této problematiky dospěl k závěru, že jeden podpis na kupní smlouvě učinili zároveň dva různí účastníci, kteří v rámci dané smlouvy mají výrazně odlišné postavení. Není možné, aby jeden podpis byl považován za podpis dvou účastníků trojstranného smluvního vztahu. Závěr odvolacího soudu o platnosti ručitelského závazku druhého žalovaného za závazek prvé žalované ve výši 91 418,40 Kč je i z tohoto důvodu zcela nesprávný. Druhý žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Navíc dodala, že pokud druhý žalovaný tvrdí, že ručitelský závazek nepodepsal, tak je žalobkyně názoru, že podle §40a, věty druhé, ObčZ se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, neboť na tomto znění smlouvy se strany dohodly a souhlas s jejím obsahem vyjádřily svými podpisy. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatel v prvé řadě namítá, že rámcová kupní smlouva ze dne 15. 3. 1999 nebyla platně uzavřena, neboť v ní nebyl určitým způsobem vymezen její předmět. Nejvyšší soud se s touto námitkou ztotožňuje potud, že skutečně nejde o platnou kupní smlouvu, neboť v ní není určitým způsobem vymezeno zboží, které by mělo být předmětem kupní smlouvy, a tato smlouva rovněž neobsahuje dohodu o kupní ceně. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 26. února 2003 sp. zn. 32 Odo 953/2002, na který dovolatel v dovolání odkazuje. To však neznamená, že by tato smlouva neměla žádnou právní relevanci. Jak Nejvyšší soud opakovaně dovodil (například v rozsudku ze dne 10. dubna 2008 sp. zn. 32 Cdo 3082/2007), byly touto smlouvou mezi jejími účastníky sjednány smluvní podmínky následně uzavíraných kupních smluv. Podle článku I/1 a článku II/2 této rámcové smlouvy ze dne 15. 3. 1999 jde o všechny kupní smlouvy, jejichž předmětem budou movité věci, uzavřené po dobu trvání této rámcové smlouvy. Existenci těchto smluv připouští i teorie obchodního práva, jež tyto smlouvy označuje jako smlouvy normativní, či normotvorné. V těchto smlouvách si strany sjednávají pro případ, že spolu v budoucnu uzavřou smlouvu, že taková (budoucí) smlouva bude mít určitý předem dohodnutý rozsah. Zpravidla se tímto způsobem sjednávají obchodní podmínky, dohody o fakturačním a platebním režimu nebo o způsobu tvorby cen, podmínky výrobní kooperace nebo jiné součinnosti apod. (srov. např. Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 96 s.).
Rámcová smlouva ze dne 15. 3. 1999 obsahuje v článku II.4 prohlášení zástupce kupujícího, tj. O. H. (druhého žalovaného), že osobně ručí za závazky kupujícího z této smlouvy v budoucnu vzniklé a že prodávajícího uspokojí, jestliže kupující nesplní svůj v budoucnu splatný závazek z této smlouvy vůči prodávajícímu.
Toto prohlášení splňuje podmínky pro vznik ručení druhého žalovaného za závazky prvé žalované. V souladu s ustanovením §303 ObchZ totiž druhý žalovaný písemně prohlásil, že žalobkyni uspokojí, jestliže dlužnice (prvá žalovaná) vůči ní nesplní určitý závazek (každý závazek z kupních smluv, jež strany uzavřou po dobu trvání rámcové smlouvy ze dne 15. 3. 1999). Tento závěr je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2000 sp. zn. 32 Cdo 2384/98, v němž Nejvyšší soud dovodil, že je určité ručitelské prohlášení, podle něhož se ručitel zavázal uhradit „všechny finanční závazky dlužníka vzniklé na základě výše uvedené úvěrové smlouvy“, pokud by je neuhradil dlužník. Je tedy splněn i požadavek určitosti tohoto právního úkonu, přičemž jde o případ, kdy jsou ručením zajištěny závazky, které vzniknou v budoucnu (§304 odst. 2 ObchZ).
Nejvyšší soud souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, že na platnosti ručitelského prohlášení nemá vliv skutečnost, že druhý žalovaný opatřil rámcovou smlouvu pouze jedním podpisem, nikoliv dvěma, jak namítá dovolatel. Ze smlouvy totiž vyplývá, že druhý žalovaný jednal jako statutární orgán prvé žalované a současně učinil za svoji osobu ručitelské prohlášení. Trvat v tomto případě i na jeho druhém podpisu by bylo příliš formální.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že námitky dovolatele nejsou opodstatněné a rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. dovolání druhého žalovaného zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když druhý žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 9 110 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1 745,50 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 5. 2004).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li druhý žalovaný dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá tento rozsudek, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu