ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.654.2006.1
sp. zn. 32 Odo 654/2006-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobce a) P. B. a žalobkyně b) Ing. E. B., proti žalované Č. P., o zaplacení 615.928,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 62/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č.j. 3 Cmo 191/2004-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit oběma žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. dubna 2004, č.j. 38 Cm 62/2002-240, uložil žalované zaplatit žalobci a) 376.111,30,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. listopadu 2001 do zaplacení a žalobkyni b) 189.643,70,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. listopadu 2001 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 27.745,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. listopadu 2001 na účet žalobce a) a ohledně částky 22.428,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. listopadu 2001 do zaplacení na účet žalobkyně b) (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výrok III.) a současně rozhodl o nákladech řízení státu (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalobci domáhají vůči žalované zaplacení dlužných provizí s příslušenstvím (žalobce a) ve výši 376.111,30,-Kč a žalobkyně b) ve výši 189.643,70,- Kč) z titulu uzavřených smluv o výhradním zastoupení a náhrady škody, která v rozsahu uplatněného nároku žalobce a) činila 27.745,-Kč a u žalobkyně b) činila 22.428,- Kč. Žalobci byli na základě uzavřených pracovních smluv zaměstnanci právního předchůdce žalované od roku 1997 ve funkci obchodních zástupců. Po skončení pracovního poměru s žalovanou uzavřeli smlouvy o výhradním zastoupení a to žalobce a) dne 11. ledna 2001, žalobkyně b) 21. března 2001. Pro svoji činnost si oba žalobci pronajali společnou kancelář, na jejíž zařízení vynaložil žalobce a) 27.745,- Kč, žalobkyně b) 22.428,- Kč. Oba žalobci své povinnosti ze smlouvy o výhradním zastoupení bez jakýchkoli výhrad ze strany žalované plnili řádně a včas. Žalovaná přesto oběma žalobcům smlouvy dne 1. září 2001 vypověděla a dohodnuté provize z části uzavřených pojistných smluv ani po předchozích upomínkách žalobcům nevyplatila. Náklady vynaložené na zařízení kanceláře oba žalobci požadují z titulu náhrady škody za marně vynaložené náklady vzniklé v důsledku jednání žalované, která bezdůvodně smluvní vztah s oběma žalobci ukončila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce a) byl v pracovním poměru u žalované od 23. ledna 1997 do 10. ledna 2001, žalobkyně b) od 4. října 1999 do 31. března 2001, oba ve funkci obchodního zástupce. Jejich pracovní poměr s žalovanou skončil na základě uzavřené dohody. Žalobce a) uzavřel s žalovanou dne 11. ledna 2001, žalobkyně b) dne 21. března 2001, smlouvu o výhradním obchodním zastoupení, jejímž předmětem byly závazky obou žalobců vyhledávat zájemce o uzavření obchodů v rozsahu licence právního předchůdce žalované a na vlastní náklady vyvíjet činnost směřující k uzavírání pojistných smluv. Výše dohodnuté provize z uzavřených obchodů byla stanovena Zásadami platnými v Č. pro konkrétní podmínky. Oba žalobci si pronajali nebytové prostory a dne 28. června 2001 žalovanou vyzvali k vyplacení dlužných provizí za obchodní zastoupení ve lhůtě do 20. července 2001. Žalovaná následně dopisem z 1. září 2001 smlouvy o výhradním zastoupení vypověděla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oběma žalobcům právo na odškodnění v souvislosti s ukončením smluv o výhradním obchodním zastoupení podle §669 odst. 1 písm. a) obch. zák. vzniklo, a protože oba žalobci prokázali, že na základě smluv bylo žalobci a) vyplaceno na provizích za devět měsíců 282.083,56,- Kč a žalobkyni b) za šest měsíců 94.821,85,- Kč, tudíž jejich roční průměr činí u žalobce a) 376.111,30,- Kč a u žalobkyně b) 189.643,70,- Kč, což odpovídá výši odškodnění, vypočtené podle §669 odst. 2 obch. zák., žalobě co do požadavků na vyplacení dlužných provizí vyhověl. Žalobu ve věci náhrady škody zamítl s odůvodněním, že náklady byly vynaloženy na zařízení vybudované kanceláře, které zůstalo ve vlastnictví žalobců a je nadále využíváno pro jejich vlastní potřebu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2004, č.j. 3 Cmo 191/2004-269, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu uložené povinnosti žalované zaplatit žalobci a) 188.056,- Kč a žalobkyni b) 94.822,- Kč, oběma s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p.a. od 1. listopadu 2001 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení Kč 188.055,30 žalobci a) a Kč 95.821,70,- Kč žalobkyni b), oběma s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p.a. od 1. listopadu 2001 do zaplacení, zamítl (první výrok) a současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky řízení a o nákladech řízení státu (druhý a třetí výrok). Odvolací soud jako správná a úplná převzal v plném rozsahu skutková zjištění soudu prvního stupně, a ztotožnil se s hodnocenými předpoklady vzniku práva na odškodnění. Úvahu soudu prvního stupně o uvažované výši provizí zhodnotil jako správnou, dospěl však k závěru, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všem okolnostem, jež §669 odst. 1 písm. b) obch. zák. předpokládá, aby bylo možno dojít k závěru, že placení odškodnění v určité výši je spravedlivé, tudíž závěr soudu prvního stupně ohledně výše přiznaného odškodnění označil za chybný. Zdůraznil, že v daném případě nebyla ve smlouvě o obchodním zastoupení dohodnuta konkurenční doložka ve smyslu §672a obch. zák., zakládající povinnost obchodního zástupce nejdéle dva roky po ukončení smlouvy na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území, nevykonávat na vlastní nebo cizí účet činnosti, které byly předmětem obchodního zastoupení nebo jiné činnosti, jež by měly vůči podnikání zastoupeného soutěžní povahu. Dovodil, že nesjednání konkurenční doložky v daném případě nelze přičítat za vinu jedné nebo druhé smluvní straně, neboť smlouva je dvoustranným právním aktem a její obsah je věcí obou smluvních stran. Přesto však, na rozdíl od soudu prvního stupně, sjednání konkurenční doložky s ohledem na posouzení spravedlivosti přiznaného odškodnění považoval za rozhodné v tom smyslu, že maximální výši odškodnění lze přiznat pouze tam, kde konkurenční doložka sjednána byla, neboť tato svou povahou zcela zásadně omezuje další činnost zástupce, když smyslem spravedlivého odškodnění je kompenzovat možné ztráty plynoucí z toho, že odchodní zástupce doposud vykonávanou činnost pro dřívějšího smluvního partnera může vykonávat pouze s určitým omezením anebo ji faklticky vykonávat po tuto dobu nemůže vůbec. Odvolací soud uzavřel, že s přihlédnutím ke všem okolnostem, jakými jsou délka trvání smlouvy a absence konkurenční doložky, je nárok žalobců na odškodnění důvodný pouze v rozsahu jedné poloviny částek přiznaných soudem prvního stupně, tedy pokud jde o žalobce a) ve výši 188.056, Kč a pokud jde o žalobkyni b) ve výši 94.822,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) 2 o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku určení výše odškodnění obchodního zástupce, která doposud v rozhodování dovolacího soudu řešena nebyla. Dovolatelka poukázala na uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení s tím, že soudy obou stupňů při stanovení výpočtu výše odškodnění vzaly za prokázané skutečnosti, které se nezakládají na pravdě, neboť finanční částky vyplacené oběma žalobcům za dobu trvání obchodního zastoupení nebyly vyplaceny pouze na základě smluv o obchodním zastoupení a nezahrnují pouze provizi za uzavření obchodu podle §659a odst. 1 písm. a) obch. zák., ale vedle provizí za zprostředkování obchodu na základě smluv o obchodním zastoupení částky zahrnují také tzv. „následné provize“ a rovněž finanční částky vyplacené oběma žalobcům na základě pracovních smluv. Dovolatelka byla přesvědčena, že následné provize a pracovní odměny neměly být pro účely stanovení výše odškodnění brány v úvahu, vyčíslila částky vyplacené v rozhodném období oběma žalobcům pouze na provizích a navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla dovolacím soudem zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oba žalobci ve svém vyjádření odkázali na obsah svých vyjádření, jež učinili k odvolání žalované do rozsudku soudu prvního stupně s tím, že dovolací námitky jsou s odvolacími námitkami žalované shodné, a že vyplacené provize za rozhodné období byly skutečně odměnami pouze za zprostředkování obchodů na základě smluv o obchodním zastoupení. Dovolání žalované označili za nepřípustné a pro případ, že by dovolací soud shledal přípustnost dovolání navrhli, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.) však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti v pořadí prvnímu rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, která je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu citovaných ustanovení je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva, jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li aplikován sice správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli relevantní otázky z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, jejichž řešení dovolatelka v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v nesprávném právním posouzení otázky o určení výše odškodnění obchodního zástupce podle §669 obch. zák., když fakticky namítá, že soudy obou stupňů při stanovení výše odškodnění vzaly za prokázané skutečnosti nezakládající se na pravdě, tj. skutečnosti vymezující rozsah vyplacených provizí za zprostředkování obchodů oběma žalobcům v rozhodném období, aniž zkoumaly, že součástí vyplacených částek kromě provizí byly tzv. následné provize a odměny vyplacené na základě pracovní smlouvy. Dovolatelka tedy fakticky vytýká odvolacímu soudu, že přijatý závěr o výši vyplacených provizí nemá oporu v provedených důkazech, tj. uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř..
Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. za podmínky, že na správnost lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak z hlediska závažnosti, důležitosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, z tohoto hlediska byl skutkový závěr vyvolaný nesprávným skutkovým zjištěním příčinou nesprávného rozhodnutí, které nemá oporu v provedeném dokazování. Není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám, nebo zda převzal, tedy vzal za svá skutková zjištění, skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu i skutečnost, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly nebo nevyšly v řízení jinak najevo. Z výše uvedeného vyplývá, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 o. s. ř., nýbrž na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jakým soud hodnocení provedl. To znamená, že samotné hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných, než výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář Z., Mazanec N., Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, C. H. BECK 2003, str. 1068).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nemůže proto založit námitka dovolatelky o nesprávně zjištěných skutečnostech o výši vyplacených provizí oběma žalobcům, když dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze uplatnit pouze v případech dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b) (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z těchto závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl (§243b odst. 5 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalobcům vůči ní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobců sestávají ze sazby odměny za společné zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle §8 písm. b), §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu