ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.678.2006.1
sp. zn. 32 Odo 678/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně F. s.r.o., zastoupené JUDr. R. Š., Ph.D., advokátem, proti žalovaným 1. J. J., a 2. S.J. (dříve V.), oběma zastoupeným JUDr. T. V., advokátem, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 293/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 2005 č. j. 7 Co 1456/2005-158, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 2005 č. j. 7 Co 1456/2005-158 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. března 2005 č. j. 9 C 293/2004-134, ve znění opravného usnesení ze dne 17. ledna 2006 č. j. 9 C 293/2004-173, zamítl návrh, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně od 6. 11. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (dále jen pro přehlednost „žalobkyně“) a společností C. v.o.s., jejímiž společníky jsou žalovaní, byla dne 1. 9. 1993 uzavřena leasingová smlouva, ve znění dodatku ze dne 11. 10. 1993, jejímž předmětem byl leasing hotelu C. se dvěma pozemky v katastrálním území Č.B., a že součástí smlouvy byly všeobecné smluvní podmínky leasingu nemovitostí (dále jen „všeobecné podmínky“). Dne 30. 6. 1994 došlo ke zrušení leasingové smlouvy jednostranným úkonem žalobkyně učiněným v souladu s článkem 4.1. všeobecných podmínek pro neplacení sjednaných leasingových splátek. To, že byly splněny podmínky pro jednostranné ukončení smlouvy, vyplývá podle závěru soudu prvního stupně i ze zápisu ze dne 28. 6. 1994, v němž bylo konstatováno a oběma účastníky podepsáno, že C. v.o.s. dluží šest splátek a daň z nemovitostí, a že je tímto společně s předběžným upozorněním naplněna podmínka pro mimořádné ukončení leasingové smlouvy. Leasingovou smlouvu posoudil soud prvního stupně ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) jako nepojmenovanou smlouvu uzavřenou mezi podnikateli a dospěl k závěru, že leasingová smlouva dne 30. 6. 1994 zanikla v souladu s všeobecnými podmínkami, a že společnost C. v.o.s., která k tomuto datu předmětné nemovitosti neužívala, neměla vůči žalobkyni žádný dluh, naopak žalobkyně měla k dispozici část naspořených kaucí společnosti C. v.o.s. Pokud se žalobkyně s poukazem na článek 4.1.2. písm. b) všeobecných podmínek domáhala zaplacení i těch leasingových splátek, jež se do zániku smlouvy nestaly splatnými, je tento požadavek nedůvodný, neboť pokud právo na zaplacení splátky do zániku smlouvy nevzniklo, nelze je učinit splatným. V dané věci se nejedná o plnění ve splátkách podle §565 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť dle leasingové smlouvy (článku 1.3. všeobecných podmínek) se jednalo o splátky za užívání předmětu leasingu. Žalobkyně jako leasingový nájemce měla proto právo na zaplacení splátek, které odpovídaly době trvání nájmu (do 30. 6. 1994) a ujednání v článku 4.1.2. všeobecných podmínek je neplatné pro rozpor s §265 ObchZ - je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá právní ochrany. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu vůči žalovaným, když zaplacení předmětné částky se po nich žalobkyně domáhala z titulu ručení společníků veřejné obchodní společnosti za závazky této společnosti (§86 ObchZ). Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanými, neboť ze zápisu z 28. 6. 1994 vyplývá, že se obě strany dohodly, že závazky leasingového nájemce budou řešeny prodejem nemovitostí, které se ujme jejich vlastník. Žalobkyně proto mohla svůj nárok uplatnit u soudu až po dni 8. 4. 1999. kdy došlo k prodeji nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. srpna 2005 č. j. 7 Co 1456/2005-158 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování kupní smlouvou ze dne 6. 9. 1993 uzavřenou mezi stejnými subjekty, které uzavřely předmětnou leasingovou smlouvu, přičemž předmětem převodu byly tytéž nemovitosti, které byly předmětem leasingové smlouvy. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 8. 9. 1993. Z toho odvolací soud dovodil, že pokud se žalobkyně stala vlastnicí předmětných nemovitostí až 8. 9. 1993, nemohla smlouvou ze dne 1. 9. 1993 tyto nemovitosti „pronajímat“ a že nedostatek vlastnictví předmětu leasingu v době uzavření leasingové smlouvy nemůže být dodatečně „zhojen“ nabytím vlastnictví. Platnost právního úkonu se hodnotí k okamžiku projevu vůle, takže absolutně neplatná smlouva v době, kdy je uzavírána, se nemůže stát později platnou proto, že je dodatečně dán skutečný stav do souladu s právním stavem smlouvou předpokládaným. Žalobkyni tedy z neplatné (a v právním slova smyslu neexistující) leasingové smlouvy vůči obchodní společnosti C. v.o.s. a tedy i vůči žalovaným jako společníkům této obchodní společnosti (§86 ObchZ), žádné nároky nevznikly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího názoru zásadní právní význam. Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle kterého lze namítat, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je leasingová smlouva účastníků (jejímž předmětem byl finanční leasing nemovitostí) absolutně neplatná proto, že nabyla vlastnické právo k nemovitostem, které byly předmětem leasingové smlouvy, až po jejím uzavření. Žalobkyně poukázala na článek 1.1.1. všeobecných podmínek, v němž bylo sjednáno, že leasingová smlouva „… nabude účinnosti vkladem příslušné smlouvy kupní do katastru nemovitostí“. Tímto ustanovením se smluvní strany dohodly o tom, že předmět leasingu bude žalobkyní získán do vlastnictví až po uzavření samotné leasingové smlouvy, smlouva tedy byla uzavřena s odkládací podmínkou sjednanou v souladu s §36 odst. 1 a 2 ObčZ. Touto odkládací podmínkou bylo uskutečnění vkladu příslušné kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Žalobkyně zdůraznila, že použitá smluvní úprava plně odpovídá praxi i teorii fungování finančního leasingu (včetně zpětného leasingu, o který se v daném případě jednalo). Předmětná leasingová smlouva a všeobecné podmínky předpokládaly, že nemovitosti, které byly předmětem leasingu, budou žalobkyní získány do vlastnictví až po uzavření samotné leasingové smlouvy (to potvrzuje mimo jiné i článek 1.1.2. všeobecných podmínek, který stanoví, že „žalobkyně získá do svého vlastnictví předmět leasingu na základě požadavku leasingového nájemce“). Odvolací soud se přitom nezabýval právním názorem soudu prvního stupně a přijetím vlastního od soudu prvního stupně odlišného právního názoru by v případě nepřezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu došlo k porušení principu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a názor žalobkyně o existenci odkládací podmínky označili jako „smělý“. Článek 1.1.1. a 1.1.2. smluvních podmínek považují za ujednání o tom, že leasingová společnost uzavře smlouvu až po nabytí vlastnictví k předmětu leasingu. Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Podle bodu 3 článku II zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005, dále jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, neboť podle bodu 2 článku II zákona č. 59/2005 Sb. odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 30. března 2005 .
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovodil přitom, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná leasingová smlouva je absolutně neplatná, neboť žalobkyně se stala vlastnicí nemovitostí, jež jsou předmětem leasingové smlouvy, až dne 8. 9. 1993, smlouva však byla uzavřena dne 1. 9. 1993. Žalobkyně proto nemohla na základě této leasingové smlouvy „pronajímat“ nemovitosti, které nebyly v té době v jejím vlastnictví. Pokud tak učinila, je smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 ObčZ).
Tento závěr je nesprávný.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je smlouva o finančním leasingu smlouvou inominátní – ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti jde o smlouvu předpokládanou ustanovením §269 odst. 2 ObchZ. Finanční leasing je specifický soukromoprávní institut. Podstatou finančního leasingu je, že poskytovatel leasingu (pronajímatel) se zavazuje předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou poskytovatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví na základě poptávky a podle výběru příjemce leasingu a příjemce leasingu se zavazuje náklady spojené s pořízením poskytovateli leasingu zcela uhradit prostřednictvím leasingových splátek. Příjemce leasingu má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za zůstatkovou cenu. V případě finančního leasingu jde tedy o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení leasingového nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele leasingu. Jestliže tedy poskytovatel leasingu podle leasingové smlouvy poskytuje leasingovému nájemci věc podle jeho přání (na míru), není vyloučeno (a spíše to bude pravidlem), že tuto věc musí nejprve obstarat do svého vlastnictví, resp. musí k ní získat oprávnění nakládat s ní jako s předmětem leasingu.
Nejvyšší soud proto již v rozsudku ze dne 30. ledna 2008 sp. zn. 32 Odo 1289/2005 dospěl k závěru (od něhož nemá důvod odchýlit se ani v této věci), že skutečnost, že v době uzavření smlouvy o finančním leasingu nebyla ještě věc, jež je přenechávána do leasingového nájmu, vyrobena, nezpůsobuje neplatnost této smlouvy. Dovolatelka důvodně namítá, že odvolací soud v této souvislosti pominul ustanovení článku 1.1.1. Všeobecných smluvních podmínek leasingu nemovitostí C. I., na něž smlouva ve smyslu §273 odst. 1 ObchZ odkazuje. Podle tohoto článku byla smlouva uzavřena s odkládací podmínkou vkladu vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Odvolací soud navíc zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž posuzoval otázku platnosti leasingové smlouvy, aniž tuto otázku řešil soud prvního stupně. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 30/2000, dovodil, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Odvolacímu soudu je přitom taktéž nezbytné vytknout nesprávné označení druhé žalované v jeho rozsudku, neboť druhá žalovaná se v době rozhodování odvolacího soudu již jmenovala J., nikoliv V.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu