ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.735.2004.1
sp. zn. 32 Odo 735/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně P., spol. s r.o., proti žalované C. k. D. v.o.s., o zaplacení částky 2 654 317 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 94/94, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2004 č. j. 1 Cmo 188/2003-290, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2004 č. j. 1 Cmo 188/2003-290 se ve výrocích pod body I, III a V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2003 č. j. 5 Cm 94/94-266 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 1 206 149,53 Kč (výrok pod bodem I), do částky 193 305,47 Kč žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako objednatelka a žalobkyně jako zhotovitelka uzavřely dne 10. 1. 1992 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce penzionu v P. 9, a dále smlouvu o odborné pomoci a přímé inženýrské činnosti pro zajištění uvedené stavby, v níž se žalobkyně zavázala poskytovat žalované investorsko-inženýrskou činnost pro tuto stavbu. Soud prvního stupně dále zjistil, že před dokončením stavby došlo k její změně spočívající v tom, že výsledkem díla bude hotel E. kategorie***, což bylo potvrzeno správním rozhodnutím stavebního úřadu, který povolil změnu stavby „spočívající v úpravě stavebních dispozic, rekonstrukci instalací, provedení nové plynové kotelny v podkroví a rekonstrukci ÚT“. Soud prvního stupně posoudil smlouvu o dílo jako platně uzavřenou v souladu s §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), neboť její podstatné části, tj. předmět a cena, byly dohodnuty odkazem na zadání stavby, projekt stavby a nabídkový rozpočet. Žalobkyni se podařilo prokázat, že došlo k rozšíření původně sjednaného rozsahu díla, což mělo dopad na jeho cenu; k dohodě stran o přiměřeném zvýšení nákladů změněné rekonstrukce stavby však nedošlo, byť byl zhotovitelem předložen k jednání návrh dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo, který zůstal nepodepsán, takže práce, které byly dále prováděny na změněné stavbě, nebyly podloženy platným závazkem. Postupem podle §547 odst. 2 a 3 ObchZ se mohla žalobkyně domáhat určení přiměřeného zvýšení ceny díla o částku, o niž nevyhnutelně převýší náklady, které účelně vynaložila, náklady zahrnuté do rozpočtu; protože tak neučinila, její nárok na toto určení zvýšení ceny zanikl. Podle závěru soudu prvního stupně však nezaniklo její právo domáhat se v souvislosti se změnou díla úhrady nákladů, o které byla cena zvýšena. Podle §549 odst. 2 ObchZ dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla. V daném případě došlo k dohodě stran o tom, že bude požádáno o rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením a bylo rovněž známo, v čem změny spočívají. Odbor výstavby změnu stavby povolil, důsledky na výši ceny si však strany nesjednaly. Při stanovení částky, která převyšuje původní cenu díla a odpovídá nutným činnostem a účelným nákladům, jež musela žalobkyně vynaložit nad uhrazenou cenu díla, vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal soud prvního stupně jako opodstatněnou, když nelze dospět k závěru, že by před 30. 3. 1992, tj. 2 roky před podáním žaloby, mohla mít žalobkyně v dvouleté lhůtě stanovené pro promlčení bezdůvodného obohacení v §107 občanského zákoníku (dále jen („ObčZ“) povědomost o tom, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2004 č. j. 1 Cmo 188/2003-290 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalované zaplacení částky 1 134 146,53 Kč a ve výrocích ohledně nákladů řízení potvrdil (výroky pod body I a III), ve zbývající části týkající se věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se ohledně zaplacení 72 003 Kč zamítá (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem V), přičemž zamítavý výrok soudu prvního stupně zůstal nedotčen. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil úplně a přesně skutkový stav, s jeho závěry se ztotožnil a zrekapituloval ty důkazy, které o přiznaném nároku přímo svědčí. Taktéž podle závěru odvolacího soudu byla existence přiznaného nároku v řízení dostatečně prokázána třemi znaleckými posudky a soud prvního stupně přitom respektoval i shodný názor obou znalců jmenovaných soudem, že rozdíly ve výši vícenákladů mají svůj původ převážně v nedostatcích či dokonce absenci nutných výchozích podkladů. Žalobkyně i za této situace důkazní břemeno ohledně zvýšení ceny díla unesla, ale jen do výše dle rozhodnutí soudu. Jako správné shledal odvolací soud také posouzení klíčových aspektů právní stránky věci soudem prvního stupně. Nárok žalobkyně jako zhotovitelky na přiměřené zvýšení ceny díla vyplývající z §547 odst. 2, 3 a 6 ObchZ není podle závěru odvolacího soudu v dané věci dán, neboť se tento režim uplatňuje pouze v případech, kdy byla zjištěna potřeba provedení činností v rozpočtu nezahrnutých a nepředvídatelných. V dané věci bylo realizováno něco jiného – co v projektové dokumentaci, jež byla podkladem pro uzavření smlouvy o dílo, bylo řešeno jinak nebo nebylo řešeno vůbec. Odvolací soud uzavřel, že v dané věci došlo k dohodě o změně díla a že objednatel takto změněné dílo převzal, jak vyplývá ze zápisu z předávacího a přejímacího řízení z 28. 4. 1992, který opakovaně odkazuje na dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo. Takové postupy jsou přímo upraveny právě ustanovením §549 odst. 2 ObchZ, řešícím situace, kdy došlo po uzavření smlouvy k dohodě o změně díla bez současné dohody účastníků o změně jeho ceny, jak správně dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud navíc zdůraznil, že ustanovení §547 odst. 6 i §549 odst. 2 ObchZ mají dispozitivní povahu. Uvedl, že v tomto kontextu lze upozornit i na článek V odstavec 7 smlouvy č. 17/92, do jisté míry (a v souladu se zásadou smluvní volnosti) zakládající existenci uplatněného nároku autonomním způsobem. Podle tohoto ustanovení se objednatelka zavazuje uhradit zhotovitelce všechny vícenáklady spojené s případnými úpravami nebo změnami projednaného a schváleného projektu stavby. U vznesené námitky promlčení je podle odvolacího soudu nutno vycházet z §397 ObchZ, podle něhož nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Ve smyslu §391 odst. 1 ObchZ nelze klást počátek běhu této promlčecí doby do dřívějšího období, než k 28. 4. 1992, kdy byl podepsán zápis o převzetí, neboť žalobkyně se dříve nemohla dozvědět, že došlo k bezdůvodnému obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uvedla, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a má proto ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání je zřejmé, že směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně. Za hlavní pochybení považuje dovolatelka okolnost, že soud nezjišťoval a znalcům nezadal, aby zjistili, jaké náklady představuje změna stavby provedená na základě rozhodnutí stavebního úřadu ve vztahu k původně uvažovaným nákladům. Podle názoru dovolatelky se jednalo pouze o změny projektu, které měly fakticky a objemově jen charakter drobných úprav a které neměly vliv na objem prací. Jiná změna sjednána nebyla, a proto nemohla žalované vzniknout povinnost platit zvýšenou cenu díla. Dovolatelka v této souvislosti poukázala na výpověď svědka Ing. Jana Hárovníka, jehož další výslech však soudy obou stupňů považovaly za nadbytečný, přestože právě tyto skutečnosti potvrdil. Žalobkyně podle další smlouvy vykonávala na stavbě technický dozor, jehož součástí bylo dodržování rozpočtu, takže žalobkyně jako zhotovitelka kontrolující sama sebe musela dobře znát projekt včetně rozpočtu, podle něhož při stavbě postupovala. Za této situace jí musela být nejpozději 1. dubna 1992, kdy podala žádost o změnu stavebního povolení, zřejmá nutnost překročení rozpočtované částky a také rozsah zvýšení ceny díla. Žalobkyně byla povinna bez zbytečného odkladu nevyhnutelné překročení ceny oznámit dovolatelce, žalobkyně však nikdy zvýšení ceny nenavrhla, učinila tak teprve fakturou ze dne 16. února 1994; ani v návrhu dodatku č. 1 neuvedla částku představující zvýšení nad rozpočet. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že nevzal v úvahu článek III odstavec 2 smlouvy o dílo, v němž si účastníce sjednaly pro případ nepředvídaných okolností vyžadujících úpravu dohodnuté ceny postup podle §547 odst. 3 a 4 ObchZ; bylo proto na žalobkyni, aby se s návrhem na určení ceny obrátila podle smlouvy na soud. Pokud tak neučinila, její právo na určení zvýšení ceny zaniklo a tím zanikl i na nárok na její úhradu. Odvolací soud dále nevzal v úvahu, že jiný postup, než podle §547 ObchZ, představuje porušení smlouvy. Podle jejího názoru účastníce žádnou změnu díla ve smyslu §549 ObchZ nesjednaly. Podle článku VIII odstavce 2 smlouvy o dílo mohla být smlouva měněna pouze písemně. Proto je aplikace ustanovení §549 odst. 2 ObchZ na danou věc odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Aplikovat přitom nelze ani ustanovení článku V odstavce 7 smlouvy o dílo, neboť závazek žalované vyjádřený v tomto ustanovení je podmíněn postupem podle článku III odstavce 2 smlouvy o dílo. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odstavce 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, sešit 7).
Nejvyšší soud proto přistoupil k posouzení námitek dovolatelky z uvedeného hlediska, přičemž po přezkoumání dovodil, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je tudíž přípustné i důvodné.
Dovolatelka nejprve uvedla, že ke změně objemu prací nedošlo, jednalo se pouze o změny projektu, které věcně měly charakter drobných úprav a neměly vliv na rozsah prací, což vyplývalo i z výpovědi svědka Ing. H. Těmito námitkami však dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá skutkové závěry odvolacího soudu. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým základem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Právní otázky, které dovolatelka nastoluje, je výtka, že odvolací soud neměl v napadeném rozsudku posuzovat věc podle §549 odst. 2 ObchZ, nýbrž podle §547 odst. 3 a 4 ObchZ, vzhledem k tomu, že postup podle posléze uvedených ustanovení byl sjednán v článku II odstavci 2 smlouvy o dílo. Pokud pak věc posuzoval podle §549 odst. 2 ObchZ, nesprávně dovodil, že se účastnice dohodly na změně smlouvy, neboť podle článku VIII odstavce 2 smlouvy mohla být smlouva měněna pouze písemně. Závazek žalované vyjádřený v článku V odstavci 7 byl podmíněn postupem podle článku III odstavce 2 smlouvy.
Námitka žalované, že strany měly postupovat podle §547 odst. 3 a 4 ObchZ, není opodstatněná. Pokud smlouva o dílo upravuje postup pro změnu ceny díla v případě nepředvídaných okolností odkazem na ustanovení §547 odst. 3 a 4 ObchZ, je třeba konstatovat, že tento postup platí v případě, že nedošlo k dohodě o změně díla (nepůjde tedy o změny kvalitativní), ale dojde k překročení rozpočtovaných nákladů (půjde tedy o změny kvantitativní). Za této situace nebylo proto třeba ani zkoumat, zda žalobkyně včas oznámila nutnost překročení rozpočtované částky a výši požadovaného zvýšení ceny ve smyslu §547 odst. 6 ObchZ.
Oprávněná je však námitka žalované, že v daném případě nebylo možno aplikovat ustanovení §549 odst. 2 ObchZ. Toto ustanovení upravuje, že dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla. Toto ustanovení poskytuje ochranu oběma účastníkům smlouvy o dílo v případech, kdy jejich ujednání o změně smlouvy týkající se rozsahu díla (jedná se o změny kvalitativní nikoliv kvantitativní) je neúplné a sjednané důsledky změny smlouvy o dílo nebyly v rámci kontraktačního procesu promítnuty do oblasti cenové.
Podle §272 odst. 2 ObchZ platí, že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně. Takové ustanovení je v daném případě obsaženo v článku VIII odstavci 2 smlouvy o dílo.
Dovolatelka se proto oprávněně dovolává nutnosti písemné formy pro případnou změnu předmětné smlouvy o dílo. Přiznal-li proto odvolací soud žalobkyni nárok na zaplacení zvýšené ceny díla podle ustanovení §549 odst. 2 ObchZ, aniž by učinil závěr, že mezi stranami byla písemnou formou změněna smlouva, učinil tak v rozporu s hmotným právem.
Pokud pak dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ustanovení §547 odst. 6 a §549 odst. 2 ObchZ „mají dispozitivní povahu a v tomto kontextu lze upozornit i na článek V odstavec 7 smlouvy č. 17/92, do jisté míry (a v souladu se zásadou smluvní volnosti) zakládající existenci uplatněného nároku autonomním způsobem“, nelze z tohoto tvrzení odvolacího soudu dovodit, zda odvolací soud dospěl k závěru, že účastnice řízení si dohodou vyloučily užití ustanovení §549 odst. 2 ObchZ, a zda v rozsahu, ve kterém potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, aplikoval tuto dohodu stran. Odvolací soud neprovedl výklad této dohody stran a v předcházející části odůvodnění svého rozsudku nárok žalobkyně opřel o ustanovení §549 odst. 2 ObchZ. Rozsudek odvolacího soudu je proto v této části z tohoto hlediska nepřezkoumatelný. Tím odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávný.
Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v napadeném rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a podle §243b odst. 3 věty prvé o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu