ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.76.2003.1
sp. zn. 32 Odo 76/2003-111
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně T. CZ, s.r.o., zastoupené JUDr. B. V., advokátem, proti žalované M. M. P. s.r.o., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 74/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. července 2002, č.j. 24 Co 88/2002-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. prosince 2001, č.j. 10 C 74/2001-54, jímž bylo určeno, že vlastníkem rozestavěné budovy ležící na pozemku st. p. č. 2573 zapsané na LV č. 2399 pro obec a katastrální území P. u Katastrálního úřadu v P., je žalobkyně, a žalované uloženo zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 15.945,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a žalované dále uložil zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 11.748,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. B. V.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že je splněna podmínka existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva dle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která je předpokladem, aby se soud vůbec mohl žalobou zabývat po stránce věcné. Jako správné převzal rovněž závěry okresního soudu, dle kterých byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo ve smyslu ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), na základě které se žalobkyně v postavení zhotovitelky zavázala zhotovit pro žalovanou jako objednatelku stavbu, a žalovaná se zavázala k zaplacení ceny díla. Součástí smlouvy o dílo bylo rovněž ujednání, kterým bylo vyloučeno užití dispozitivního ustanovení §542 odst. 1 obchodního zákoníku, které stanoví, že vlastníkem zhotovované věci, zhotovuje-li se na pozemku objednatele nebo na pozemku, který opatřil (jak je tomu v projednávané věci), je objednatel, když k přechodu vlastnického práva ke zhotovované věci na žalovanou mělo dojít dnem předání a převzetí díla a zaplacením jeho ceny, z čehož nelze než logicky dovodit, že do té doby je vlastníkem žalobkyně.
Mezi účastníky nebylo podle odvolacího soudu sporné, že ke dni, kdy žalovaná žalobkyni doručila listinu obsahující „odstoupení od smlouvy“, tj. v prosinci 2000, již byla dokončena hrubá stavba včetně nadzemních podlaží a bylo jednoznačně nezaměnitelným způsobem patrno dispoziční řešení alespoň prvního nadzemního podlaží. Stavba k tomuto okamžiku již byla věcí v právním slova smyslu a vlastníkem takto vzniklé věci se stala žalobkyně jako zhotovitelka. V situaci, kdy ke dni rozhodování odvolacího soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.) nedošlo k předání a převzetí díla (ani tato skutečnost nebyla mezi účastníky sporná), nebyla splněna základní podmínka, s níž účastníci podle smlouvy spojili okamžik přechodu vlastnického práva ze zhotovitelky na objednatelku, v důsledku čehož odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že vlastníkem zhotovované stavby je stále žalobkyně.
Právní otázku, zda žalovaná od smlouvy o dílo platně odstoupila (poté, co již stavba byla samostatnou věcí) či nikoli, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž odstoupení od smlouvy považoval za neplatné pro neurčitost (§37 odst. 1 občanského zákoníku), nepovažoval za významnou. I kdyby totiž žalovaná od uzavřené smlouvy platně odstoupila a tím došlo k zániku všech práv a povinností ze smlouvy (§351 odst. 1 věta prvá obchodního zákoníku) s účinky ex nunc, toto odstoupení od smlouvy by samo o sobě nemohlo mít za následek nabytí vlastnického práva žalované ke stavbě, když k odstoupení došlo poté, co se již vlastníkem (byť nedokončené) stavby stala žalobkyně, vlastnické právo které žádným ze způsobů předvídaných ustanovením §132 občanského zákoníku nezaniklo. Dále odvolací soud zdůraznil, že odstoupením od smlouvy by došlo k zániku všech práv a povinností stran smlouvy, tedy nikoli pouze práv a povinností účastníky výslovně smlouvou dohodnutých, ale současně i práv plynoucích ze zákona, tj. i z ustanovení §542 odst. 1 obchodního zákoníku. Posuzování platnosti odstoupení od smlouvy, tak, jak je prováděl okresní soud, měl soud odvolací za nadbytečné a z tohoto důvodu shodně se soudem prvního stupně nepovažoval za relevantní žalovanou navrhované doplnění dokazování směřující k posouzení platnosti odstoupení od smlouvy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001, přičemž otázku zásadního právního významu spatřovala v tom, zda „odstoupení od smlouvy o dílo má důsledky pro vlastnické právo nabyté podle této smlouvy, jejíž účinnost zanikla“. Dovolací důvod spatřovala v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně namítala, že odvolací soud nepovažoval za významné, zda žalovaná platně od uzavřené smlouvy o dílo odstoupila či nikoli, když právě skutečnost a posouzení, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy o dílo, je podstatné pro přechod vlastnického práva, v tomto případě z žalobkyně jako zhotovitelky na žalovanou jako objednatelku. Odstoupením od smlouvy dochází k zániku smlouvy s účinky ex nunc, tj. okamžikem doručení odstoupení druhé smluvní straně „je zrušen titul jako základ, tedy i případně smluvně nabyté vlastnické právo k rozestavěné stavbě“ žalobkyně jako zhotovitelky. Dle dovolatelky okamžikem doručení odstoupení od smlouvy žalobkyně ztratila vlastnické právo ke zhotovované věci, čímž došlo k „obnovení“ vlastnického práva žalované, a to ze zákona.
Proto dovolatelka požadovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda odstoupení od smlouvy o dílo může mít vliv na existenci vlastnického práva zhotovitele k předmětu díla, odvozeného z dohody smluvních stran modifikující úpravu obsaženou v §542 odst. 1 obchodního zákoníku tak, že vlastnické právo ke zhotovované věci přechází na objednatele až při naplnění sjednaných podmínek.
Odvolací soud (a stejně i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru, že smlouva účastníků vyloučila užití právní úpravy obsažené v ustanovení §542 odst. 1 obchodního zákoníku tak, že určovala, že vlastníkem zhotovované věci je zhotovitel a mezi účastníky nebylo sporné (a v řízení nebyl prokázán opak), že k naplnění smlouvou sjednané podmínky pro přechod vlastnického práva z žalobkyně na žalovanou, tj. k předání a převzetí díla, nedošlo.
Správnost shora uvedeného závěru soudů obou stupňů pak nebyla zpochybněna ani dovoláním žalované, v důsledku čehož zmíněný závěr nemohl být podroben ani dovolacímu přezkumu, a dovolací soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro rozhodnutí věci je tak rozhodující řešení otázky, zda a jaký vliv mělo (mohlo mít) odstoupení žalované od smlouvy o dílo na existenci vlastnického práva žalobkyně ke zhotovované věci (rozestavěné stavbě).
Podle ustanovení §349 odst. 1 obchodního zákoníku odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany.
Ustanovení §351 obchodního zákoníku pak určuje, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2).
Z výše citovaných zákonných ustanovení pak nelze dovodit, že by v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo mohlo dojít k „přechodu vlastnického práva ke zhotovované věci“, jak dovozuje žalovaná v dovolání, popř. k zániku vlastnického práva žalobkyně a vzniku vlastnického práva žalované ke zhotovované věci, když obchodní zákoník, obsahující komplexní úpravu odstoupení od smlouvy, takový následek s odstoupením od smlouvy nespojuje.
Jelikož žalovaná vlastnicí rozestavěné stavby k datu odstoupení od smlouvy, ani v době tomuto datu předcházející, nebyla (a naopak vlastnické právo žalobkyně nezpochybňovala), bylo rovněž pojmově vyloučeno, aby odstoupením od smlouvy došlo k „obnovení jejího vlastnického práva“ ke zhotovované věci.
Protože se dovolatelce prostřednictvím v dovolání uplatněných námitek správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o.s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu