ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.781.2006.1
sp. zn. 32 Odo 781/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. P., konkursního správce úpadce C. D. spol. s r.o. v likvidaci, proti žalované B. T. spol. s r.o., o zaplacení 908 498,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 269/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2005, č.j. 11 Cmo 134/2005-104, 11 Cmo 357/2005, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2005, č.j. 11 Cmo 134/2005-104, 11 Cmo 357/2005, změnil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 13 Cm 269/2004-69, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. prosince 2004, č. j. 13 Cm 269/2004-73, jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8,5% úrok z prodlení p.a. z částky 1 239,20 Kč od 27. 9. 2001 do zaplacení, 8% úrok z prodlení p.a. z částky 5 727,50 Kč od 7. 4. 2001 do zaplacení, 8% úrok z prodlení p.a. z částky 966 087,20 Kč od 30. 4. 2001 do 30. 11. 2003 a 3% úrok z prodlení p.a. z částky 901 532,20 Kč od 1. 12. 2003 do zaplacení, a jinak výrok I., kterým soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 908 498,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,03% a to z částky 1 239,20 Kč od 27. 9. 2001 do zaplacení, z částky 5 727,50 Kč ode dne 7. 4. 2001, z částky 966 087,20 Kč od 30. 4. 2001 do 30. 11. 2003 a z částky 901 532,20 Kč od 1. 12. 2003 do zaplacení, potvrdil; pokud žalobce požadoval úrok z prodlení přesahující uvedené částky, žalobu v této části zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že mezi úpadcem a žalovanou byla uzavřena kupní smlouva ve smyslu §409 a násl. obch. zák. a došlo k převzetí věcí žalovanou, které byly předmětem smlouvy, potvrzené písemným uznáním závazku žalovanou ze dne 14. 11. 2003 ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák., podle něhož, uzná-li někdo svůj určitý závazek, má se za to, že jím uznaný závazek trvá v době uznání, což jednatel žalované potvrdil i před soudem prvního stupně, když vypověděl, že zmíněné uznání závazku co do částky 966 087,20 Kč osobně podepsal. Odvolací soud proto dále dovodil, že soud prvního stupně správně uzavřel, že žalované vznikl podle §450 odst. 1 obch. zák. závazek k úhradě kupní ceny dodaného zboží, splatný na výzvu žalobce bez zbytečného odkladu poté, co byla žalobcem o plnění požádána (§340 odst. 2 obch. zák.), jestliže existence dohody o době plnění nebyla v řízení prokázána a žalovaná ani nepopírala, že plnila jen do určité výše, čímž se dostala s ohledem na splatnost faktur, jako kvalifikovaných výzev k plnění, do prodlení s plněním peněžitých závazků, a vznikla jí povinnost k úhradě úroků z prodlení. Odvolací soud se pouze neztotožnil se soudem prvního stupně ve stanovení výše úroku z prodlení, a to s ohledem na tehdejší platnou právní úpravu určující výši úroků z prodlení vyplývající z §369 obch. zák. ve spojení s §517 odst. 2 obč. zák. a nař. vl. ČR č. 142/1994 Sb., nebyla-li výše úroků z prodlení účastníky smluvena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že dovolací soud dospěje k závěru, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a řeší otázku zásadního právního významu v rozporu s hmotným právem. Nesouhlasí, že byla uzavřena kupní smlouva o obsahu uvedeném v odůvodnění rozsudků obou soudů a napadá přitom hodnocení důkazů (výpovědi svědka, výpovědi účastníka a listinných důkazů). Neztotožňuje se ani s posouzením soudu, že dopis ze dne 14. 11. 2003 lze považovat za uznání závazku podle §323 odst. 1 obch. zák., když žalovaná v tomto dopise vyjádřila pouze vůli zaplatit žalobci částku 64 555 Kč a uvedla přehled finančních nároků obou stran s konstatováním, že bere výzvu žalobce k zaplacení jeho pohledávky na vědomí, ale nikoliv, že ji uznává. Má za to, že důkazní břemeno k prokázání obsahu a rozsahu závazku z kupní smlouvy, údajně mezi účastníky uzavřené, mělo spočívat na žalobci. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího sodu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhuje dovolání odmítnout pro jeho nepřípustnost, neboť se domnívá, že soud prvního stupně i odvolací soud rozhodl správně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je tato řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§323 odst. 1, §340 odst. 2, §409 a násl. a §450 odst. 1 obch. zák.), a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.
Pokud dovolatelka v dané věci napadá nesprávné hodnocení důkazů ohledně obsahu kupní smlouvy, je nutno s ohledem na výše uvedené konstatovat, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, proto skutkové zjištění ohledně obsahu kupní smlouvy nemůže dovolací soud přezkoumávat, a tato námitka tudíž ani nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Jestliže poté odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že došlo k převzetí věcí žalovanou, které byly předmětem kupní smlouvy a odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalované tím vznikl podle §450 odst. 1 obch. zák. závazek k úhradě kupní ceny dodaného zboží, splatný na výzvu žalobce bez zbytečného odkladu poté, co byla žalobcem žalovaná o plnění požádána (§340 odst. 2 obch. zák.), není uvedený právní závěr o povinnosti žalované zaplatit žalobci požadovanou výši úhrady kupní ceny, s ohledem na zjištěný skutkový stav, který nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud rovněž nemůže přisvědčit žalované, že dopis ze dne 14. 11. 2003 oba soudy nesprávně považovaly za uznání závazku podle §323 odst. 1 obch. zák., když uznání závazku ve výši 966 087, 29 Kč vůči žalobci potvrdil i jednatel žalované P. V., jakožto statutární orgán žalované, ve své výpovědi na č.l. 67/verte spisu, s tím, že podpis uvedené listině je jeho podpisem. Pokud jmenovaný uvedl, že uznal závazek v konkrétní výši vůči žalobci za situace, že byly předány všechny věci, a jestliže si tuto skutečnost případně neověřil, je tato jeho připomínka nerozhodná pro posouzení uznání závazku, protože ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák. uznal písemně svůj závazek co do uvedeného rozsahu, a tudíž závěr odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, pokud §323 odst. 1 obch. zák. stanoví, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. srpna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu