ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.840.2004.1
sp. zn. 32 Odo 840/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce A. v. s. K., spol. s r. o., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému A. Z. S. K., s.r.o., zastoupenému, advokátem, o ochranu práv k obchodní firmě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 162/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2004, č.j. 4 Cmo 445/2003-85, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. března 2004, č.j. 4 Cmo 445/2003-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce …
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 41 Cm 162/2001-64, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 24. července 2003, uložil žalovanému povinnost změnit svou obchodní firmu tak, aby neobsahovala název A. s., a to pouze v tomto uvedeném pořadí slov, a podat návrh na zápis změny své obchodní firmy příslušnému soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozsudku. Zamítl naproti tomu žalobu, pokud bylo žádáno uložení povinnosti žalovanému změnit obchodní firmu, aby slova „A. S.“ neobsahovala. O nákladech řízení soud rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám právního zástupce Mgr. V. V. na jejich náhradu 9.482,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku pak v něm rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobci svědčí pro užívání znění jeho obchodní firmy - A. v. s. K., spol. s r.o. - časová priorita, neboť byl zapsán do obchodního rejstříku pod touto firmou k 29.11.1994, naproti tomu žalovaný byl zapsán pod obchodní firmou A. S. K., s.r.o. do obchodního rejstříku k 16.2.2001. Znění obchodních firem účastníků měl soud prvního stupně za zaměnitelná, vzniklý stav za závadný a proto nároku, jenž směřoval k jeho odstranění, vyhověl potud, pokud bylo žádáno, aby obchodní firma žalovaného neobsahovala název A. s. právě v tomto pořadí slov. Vyhovění návrhu v tomto rozsahu měl soud (k odstranění závadného stavu) za postačující. Neshledal přitom za důvodný návrh, aby ze znění obchodní firmy žalovaného byla uvedená slova („a.“ a „s.“) odstraněna. K tomu doplnil, že by bylo vyhovění takovému návrhu vůči žalovanému nepřiměřené a tím přihlédl i ke skutečnosti, že „majoritním vlastníkem“ žalovaného je A. o. i k historické tradici a. s.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. února 2004, č.j. 4 Cmo 445/2003-85, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. března 2004, č.j. 4 Cmo 445/2003-101, nepřipustil změnu žaloby – její doplnění o eventuelní petit (výrok I.), zastavil odvolací řízení o odvolání žalovaného (výrok II.) a dále – výrokem označeným III. - rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen změnit svou obchodní firmu tak, aby v názvu nebyla současně obsažena slova „a.“ a „s.“ a podat návrh na zápis změny své obchodní firmy příslušnému soudu ve lhůtě do 60-ti dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci na jejich náhradu, na účet zástupce žalobce, 21.554,- Kč (výrok IV.).
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že doplnil dokazování čtením úplného výpisu z obchodního rejstříku, z něhož zjistil, že je zde od 16.2.2001 zapsána žalovaná společnost pod obchodní firmou A. S. K., s.r.o., a to do 14.8.2002, a od téhož data je zapsána společnost A. Z. S. K., s.r.o., se sídlem K., ul. N. 1487. Zapsaným předmětem podnikání společnosti je výroba nápojů, specializovaný maloobchod, velkoobchod, zprostředkování obchodů, hostinská činnost a činnost technických poradců v oblasti potravinářství. Společníky jsou – dle zápisu – A. o. s obchodním podílem 70%, J. K. a J. K., oba s obchodním podílem v rozsahu 15%. Po té, co odůvodnil nepřipuštění změny žaloby a výrok o zastavení odvolacího řízení o odvolání žalovaného, zabýval se odvoláním žalobce, jež shledal jako důvodné, když – z částečně jím doplněného dokazování – dospěl k odlišným právním závěrům než soud prvního stupně, byť se s ním ztotožnil v základním závěru, že obchodní firmy žalobce a žalovaného jsou zaměnitelné.
Jak odvolací soud zdůraznil, ve znění obou obchodních firem účastníků řízení se vyskytuje stejné slovní spojení – a. s., přičemž právní forma obou účastníků je shodná. Pro posouzení, zda je dána objektivní zaměnitelnost obchodních firem, rozhoduje celkový dojem průměrného zákazníka, který zakotví v jeho paměti. I když se tedy plné znění obchodních firem účastníků liší, je nepochybné, že průměrnému zákazníkovi utkví z víceslovného znění obchodní firmy jako příznačná jen určitá výrazná a rozlišující část. Takovou částí je v obchodní firmě žalobce slovní spojení „a. s.“ (jež je součástí i znění ochranné známky žalobce), základem znění obchodní firmy žalovaného je rovněž slovní spojení a. s., přičemž „rozlišující dodatky“ v obchodních firmách, tedy rozvíjející přívlastky „v.“ (v případě žalobce) a „z.“ (v případě žalovaného) i dodatky právní formy (tedy spol. s r.o. a s.r.o.) jsou prvky, které nemají dostatečnou rozlišovací schopnost. K zabránění zaměnitelnosti obchodních firem účastníků nepostačují ani odlišná sídla obou účastníků, když v řízení bylo prokázáno, že předmět podnikání účastníků je stejný nebo obdobný. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že k odstranění vzniklého závadného stavu nepostačuje to, co soud prvního stupně měl za dostatečné – tj. uložení povinnosti žalovanému změnit obchodní firmu tak, aby neobsahovala spojení „a. s.“ v tomto pořadí slov, ale je třeba - k vyloučení zaměnitelnosti obchodních firem účastníků – uložit žalovanému povinnost změnit obchodní firmu tak, aby neobsahoval současně slova „a.“ a „s.“.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobce zcela důvodně namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo možno vyložit i tak, že mezi slova „a.“ a „s.“ lze vložit jiné slovo, což žalovaný také učinil, když přijal změnu své obchodní firmy na A. Z. S. K., s.r.o. Tímto však podle odvolacího soudu nebyla odstraněna zaměnitelnost obou obchodních firem, naopak se ještě zvýšila, protože obě obchodní firmy nyní mají shodný počet slov, lišící se pouze přívlastky „v.“ a „z.“. K námitce žalovaného, že A. s. v K. mají tradici díky svému zakladateli – A. o. a tudíž lze jen těžko po něm požadovat, aby ve své obchodní firmě nepoužíval slova „a. s.“, odvolací soud poznamenal, že ani historická tradice sklepů v podzemí k. zámku a ani majoritní podíl A. o. v žalované společnosti žalovaného neopravňují k používání slovního spojení „a. s.“ v obchodní firmě, za situace, kdy již na trhu ve stejném předmětu podnikání existuje jiná společnost toto slovní spojení užívající v obchodní firmě a jíž svědčí právo priority zápisu v obchodním rejstříku. Není přitom nijak rozhodné, že A. o., jež je již společníkem žalobce, je ve společnosti žalované společníkem s majoritním podílem. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně, veden svým právním názorem o postačujícím způsobu nápravy závadného stavu, rozhodl nesprávně a proto podle §220 odst. 2 občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších změn (dále jen „o. s. ř.“), napadený rozsudek k odvolání žalobce změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroků označených jako III. a IV., podal žalovaný dovolání. Napadené rozhodnutí podle něho spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Použití adjektiva „a.“ je v obchodních firmách účastníků legitimní, je dáno tím, že na jejich podnikání se účastní A. o. Pouze v případě, že by se podnikání neúčastnilo, by obchodní firma mohla působit klamavě. I druhé (vytýkané) slovo „s.“ je jen výrazem skutečnosti, že předmětem podnikání žalovaného je zejména výroba a prodej vína a alkoholických i nealkoholických nápojů. Odvolací soud přitom zcela, jak uvádí dovolatel, pominul skutečnost, že tradice A. s. v K. sahá díky svému zakladateli tj. A. o., až do 13. století. V žádném případě se nemůže dovolatel ztotožnit s právním závěrem odvolacího soudu, že jakákoli obchodní firma obsahující současně slova „a.“ a „s.“ je nutně zaměnitelná s obchodní firmou žalobce. Je skutečností, že a. má svoji tradici v. s. a uvedený závěr by znamenal, že žádné a., byť i se sebevětší tradicí v. s., nemůže spojení „a. s.“ vůbec používat, neboť by tím došlo k porušení §14 odst. 1 zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Takto by byl žalobce neoprávněně zvýhodněn oproti ostatním soutěžitelům. Přitom si lze představit obchodní firmu, obsahující slova „a.“ a „s.“, která není zaměnitelná s ochrannou známkou žalobce. Odvolacím soudem bylo nesprávně aplikováno uvedené ustanovení zákona ochranných známkách a dovolatel proto navrhl, aby byl dovolacím soudem napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k podanému dovolání navrhl, aby bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, event. zamítnuto podle ust. §234b odst. 2 o. s. ř. a přiznána žalobci náhrada nákladů řízení. Podle žalobce dovolací důvod není správně uplatněn a není ani na místě. Žalovaný ve svém dovolání zejména polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, přitom závěr ohledně zaměnitelnosti obchodní firmy není závěrem právním, ale skutkovým. Jak rozvádí, o nesprávné právní hodnocení by šlo v případě, kdy se soud ve svém rozhodování odchýlil od hmotného práva nebo kdy se jedná o otázku, která je v praxi soudů řešena odlišně. Ani o jeden z těchto případů ve věci nejde. Žalovaný ve svém dovolání zcela opomíjí prioritu obchodní firmy i ochranné známky, tak jak je zakotvena v příslušných právních předpisech a stejně tak i soutěžní rozsah jednání účastníků.
Dovolání bylo, jak konstatuje dovolací soud, podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Není však, jak je uvedeno dále, důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Lze tedy přikročit k posouzení opodstatněnosti dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Jak vyplývá z provedeného shrnutí, odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně převzal, doplnil je (aktualizoval) pouze ohledně změny v obchodní firmě žalovaného. Převzal i skutkový závěr o časové prioritě užívání slov, tvořících obchodní firmu – její kmen, svědčící ve prospěch žalobce a dovodil jeho právo na ochranu obchodní firmy podle §12 obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“). Je třeba zdůraznit, že pokud odvolací soud zmiňoval ve svém rozhodnutí i skutečnost, že žalobce je majitelem určité ochranné známky a poukázal i na právo majitele podle §14 odst. 1 zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, posouzením takového případného nároku majitele ochranné známky se nezabýval, když své rozhodnutí založil – stejně jako to předtím učinil i soud prvního stupně - na posouzení zákonných podmínek znění nové obchodní firmy podle §10 odst. 1 obch. zák. ve vztahu ke znění starší obchodní firmy a oprávněnosti uplatněného nároku majitele starší obchodní firmy podle §12 obch. zák. Pokud proto dovolatel svou argumentaci zčásti směřuje proti (možným) nárokům z ochranné známky žalobce, jsou jeho námitky v tomto směru nepřípadné a dovolací soud se jimi nezabýval.
Skutkový stav věci není zpochybněn, je nesporné, že žalobce podniká od 29.11.1994 pod obchodní firmou A. v. s. K., spol. s r.o., žalovaný zprvu od 16.2.2001 pod obchodní firmou A. S. K., s.r.o., od 14.8.2002 s obchodní firmou A. Z. S. K., s.r.o., předmět podnikání obou účastníků se zčásti shoduje, popř. je v dalších činnostech obdobný. Na podnikání obou společností se podílí jako jeden ze společníků A. O.
Podle §10 obch. zák. obchodní firma (dále jen „firma“) podnikatele nesmí být zaměnitelná s firmou jiného podnikatele a nesmí působit klamavě. Klamavé působení znění firmy žalovanému vytýkáno nebylo, odráží skutečný stav, vystihuje i navazuje na předmět jeho podnikání i osobu jeho společníka. Jeho firma však je - přes v průběhu řízení učiněnou změnu – zaměnitelná s firmou žalobce.
Dovolací soud se zcela ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, jenž při posouzení, zda je dána objektivní zaměnitelnost, vycházel z celkového dojmu průměrného zákazníka, jak zakotví v jeho paměti. Není rozhodující úplné slovní znění obou firem účastníků, ale je nutné přihlížet k dojmu, který vzniká u takového průměrného (potencionálního) zákazníka. Byť se plné znění firem liší, zákazníkovi utkví z takového delšího znění firmy jako příznačná jen určitá její výrazná a (oproti všem ostatním firmám) rozlišující část.. Jde-li tedy, jak je tomu právě v tomto případě, o názvy, které se skládají z více prvků (slov), i když téhož druhu, mají pro posouzení nezaměnitelnosti nejdůležitější význam ty prvky, které jsou pro celkový dojem určující (tzv. silné prvky). Takovým „silným“ prvkem ve znění kmene firmy žalovaného jsou slova „a.“ a „s.“, jež obsahuje však i kmen firmy žalobce. Již totožností těchto „silných“ prvků je založena objektivně zaměnitelnost znění obou firem účastníků. Zaměnitelnost přitom ovšem zvýrazňuje i v obou firmách obsažený název „K.“, jenž lze rovněž podřadit mezi prvky pro dojem průměrného zákazníka určující. Ostatní prvky (slova), ve firmách žalobce a žalovaného již odlišné (adjektiva „v.“ u žalobce a „z.“ u žalovaného), jsou tzv. slabými prvky, které nemají dostatečnou rozlišovací schopnost, nejsou samy o sobě s to zaměnitelnost vyloučit. Jde sice o plnohodnotnou část kmene firmy (nikoli jak odvolací soud uvedl „rozlišující dodatky“), avšak – jak uvedeno – nezpůsobilou znění obou firem u zákazníků rozlišit. Takovou rozlišující způsobilost nemají ani různě uváděné dodatky o druhu společnosti účastníků, jenž je ostatně také shodný (spol. s r.o. u žalobce, s.r.o. u žalovaného).
Zaměnitelnost firem podle §10 odst. 1 obch. zák. je závadným stavem a nelze shledat žádné pochybení soudů obou stupňů, pokud žalobcem uplatněnému nároku na jeho odstranění podle §12 odst. 1 obch. zák. vyhověly, byť možnost nápravy shledaly odlišnou. Pokud soud prvního stupně, jenž při svém rozhodování vycházel z jiného, v obchodním rejstříku zapsaného, znění firmy žalovaného, měl za postačující k odstranění zaměnitelnosti obou firem uložení povinnosti žalovanému změnit firmu tak, aby neobsahovala název „A. s.“ v tomto pořadí slov, pak pochybil, neboť jen takto náprava zjednána být nemohla, jak ostatně vyšlo najevo v odvolacím řízení a vyplývá z výše uvedeného posouzení zaměnitelnosti stávajících znění obou firem účastníků. Dovolací soud proto považuje za zcela správný závěr odvolacího soudu, že nápravu vzniklého a nadále trvajícího závadného stavu – tedy docílení dostatečného rozlišení znění obou firem účastníků – nelze dosáhnout jinak, než vypuštěním jednoho ze dvou určujících slov „a.“ a „s.“ z kmene firmy žalovaného.
Je třeba dále zdůraznit, že předmětem posouzení soudy v proběhlém řízení byla výhradně zaměnitelnost obchodních firem účastníků, není proto na místě dovolatelem vznesená námitka k možnosti (či nemožnosti) užívat slovní spojení „a. s.“ třetími osobami, z hlediska ochrany starší firmy podle §10 odst. 1 obch. zák. není významné, zda nově založená obchodní společnost se snaží navázat na určitou tradici a tuto i promítnout ve znění své (mladší) firmy. To ostatně lze učinit i při splnění rozhodnutí odvolacího soudu, nehledě k tomu, že volba slova, jež bude z jeho firmy vypuštěno (či nahrazeno jiným), je na žalovaném.
Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud nepochybil, když posuzoval právo žalobce na ochranu jeho firmy podle §10 odst. 1 obch. zák. a uplatněnému nároku na odstranění závadného stavu podle §12 odst. 1 obch. zák. vyhověl. Právní posouzení věci odvolacím soudem se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. je proto povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za jeho zastupování advokátem v dovolacím řízení, vypočtené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ust. §8 písm. b/ a §18 odst. 1, jež spolu s náhradou hotových výdajů ve výši 75,-Kč za podané vyjádření k dovolání dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, činí celkem 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu