ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.88.2006.1
sp. zn. 32 Odo 88/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně B. spol. s r.o., proti žalované A. spol. s r.o., o zaplacení částky 1 165 294,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 303/96, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. února 2005, č.j. 7 Cmo 249/2004-160, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 11. května 2004, č.j. 26 Cm 303/96-143, jímž Krajský soud v Ostravě připustil, aby z řízení na straně žalobkyně vystoupila B. spol. s r.o., a na její místo nastoupil Mgr. M. D., správce konkursní podstaty B. g. a.s.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně svým rozhodnutím, kterým vyhověl návrhu žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupil shora označený nový žalobce, postupoval v souladu s §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť všechny formální podmínky vyžadované tímto ustanovením byly naplněny. Dříve než bylo o věci rozhodnuto, v průběhu řízení před soudem prvního stupně, žalobkyně navrhla a prokázala, že po zahájení řízení, konkrétně dne 17. června 1998, nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného. Touto oběma soudy osvědčenou skutečnosti je vklad celého podniku žalobkyně do základního jmění společnosti B. g. a.s., (srov. §59 odst. 1, 3, 4 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.) v souvislosti se založením této společnosti dne 6. března 1998, čímž došlo k převodu práv a závazků ze žalobkyně na společnost B. g. a.s. včetně žalobou uplatněné pohledávky. Odvolací soud nepřisvědčil odvolatelce (žalované), že byla v souvislosti s rozhodováním o procesním nástupnictví zkrácena na svých právech; jelikož šetření podmínek procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. není dokazováním o skutkovém stavu věci, není k němu třeba nařídit jednání a případný souhlas či nesouhlas žalované s tímto návrhem nemá žádný právní význam. K požadavku odvolatelky na sjednocení postupu při řešení procesního nástupnictví žalobkyně ve všech čtyřech soudních sporech, které mezi sebou účastníci řízení vedou (ve dvou případech v obráceném procesním postavení), v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že otázku procesního nástupnictví lze řešit pouze v souzené konkrétní věci a nikoli v ostatních sporech, na které žalovaná v odvolání upozornila.
Za situace, kdy byl na majetek společnosti B. g. a.s. prohlášen konkurs a byl ustaven správce konkursní podstaty, v důsledku čehož může být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, nikoliv úpadce, ale konkursní správce (srov. §14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), odvolací soud rozhodnutí soudu první stupně o vstupu konkursního správce do řízení na místo dosavadní žalobkyně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé a o vyslovení přípustnosti odvolacím soudem, z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že se při rozhodování vůbec nezabývaly a nevyrovnaly s neoddělitelným propojením společností B. spol. s r.o. a B. g. a.s. - B. spol. s r.o. představuje jedinou majetkovou hodnotu společnosti B. g. a.s. a současně je jejím jediným akcionářem, B. g. a.s. je jediným vlastníkem společnosti B. spol. s r.o. Dovolatelka dále poukazuje na zcela odlišný postoj téhož soudu prvního stupně i soudu odvolacího při řešení otázky procesního nástupnictví žalobkyně v jiném konkrétním soudním sporu vedeném mezi týmiž účastníky řízení, byť v obráceném procesním postavení. Podle tvrzení dovolatelky vstupuje správce konkursní podstaty do těch soudních řízení, v nichž „B.“ očekává možnost nějakého zisku, zatímco ve sporech, které by mohly vést k závazkům, nadále vystupuje B. spol. s r.o. Takový postoj žalobkyně však odporuje jak dobrým mravům, tak také obecně uznávané potřebě předvídatelnosti závěru soudních řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud „připustil dovolání jako důvodné“ pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, který spatřuje v posouzení otázek, jež dále popisuje (tj. zda mělo či nemělo být vydáno napadené usnesení, zda a jak úpadce splnil oznamovací povinnost dle §477 odst. 3 o. s. ř. – dovolatelka patrně míří na §477 odst. 3 obch. zák. - a jaký důsledek má její nesplnění pro postavení žalované v řízení, zda žalobkyně informovala žalovanou včas o změně svého postavení a označení, či zda měly soudy vzít v úvahu propojení žalované s firmou B. g. a.s.). Odkazujíc v ostatních směrech na žalobu, odvolání a následná podání, navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.); není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.) zkoumat, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou, tj. otázkou aplikace ustanovení §107a o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. je zakotveno, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení §107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní univerzální nebo singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastala po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o. s. ř. – ze zákona, a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle §107a odst. 1 o. s. ř. musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle §107a odst. 2 o. s. ř. vyhověl návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce.
Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti tak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy například že smlouva o postoupení pohledávky byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť ta se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod číslem 136).
Z obsahu spisu se podává, že v dané věci byly všechny podmínky vyžadované ustanovením §107a o. s. ř. pro možný postup soudu podle jeho odstavce 2 splněny. Po zahájení řízení, před vydáním rozhodnutí o věci samé, žalobkyně podáním ze dne 7. května 2004 (doručeným soudu prvního stupně dne 10. května 2004) navrhla změnu účastníků tak, aby z řízení sama vystoupila a na její místo nastoupil Mgr. M. D., správce konkursní podstaty B. g. a.s. Tento návrh odůvodnila vkladem celého svého podniku do společnosti B. g. a.s., což doložila mimo jiné přiloženým prohlášením o převzetí nepeněžitého vkladu – vložení podniku do základního jmění B. g. a.s. ze dne 6. března 1998 a notářským zápisem o založení B. g. a.s. Součástí uvedeného návrhu je i informace o prohlášení konkursu na majetek společnosti B. g. a.s., jakož i souhlas správce konkursní podstaty B. g., a.s. se vstupem do řízení. Z uvedeného prohlášení o převzetí nepeněžitého vkladu vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod (přechod) práva původní žalobkyně, o něž v řízení jde.
Posoudil-li za uvedené situace soud prvního stupně, že vklad celého podniku žalobkyně do základního jmění společnosti B. g. a.s. je ve smyslu §107a odst. 1 o. s. ř. právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod (přechod) práva žalobkyně, o něž v řízení jde a podle odstavce 2 tohoto ustanovení rozhodl k návrhu žalobkyně, která tuto právní skutečnost i souhlas nového žalobce - Mgr. M. D., správce konkursní podstaty B. g. a.s. - se vstupem do řízení prokázala, o vstupu nového žalobce do řízení na její místo, a odvolací soud toto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, žádné právní pochybení jim vytknout nelze.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné řešení dovolatelkou tvrzených právně významných otázek, stejně jako její výhrady k účelovému přístupu žalobkyně k uplatňování procesního nástupnictví i v dalších vzájemných sporech, jakož i k nejednotnému rozhodování soudů, neboť z pohledu zákonem stanovených podmínek procesního nástupnictví, zkoumaných v předmětném řízení v souladu s §107a o. s. ř., jde o skutečnosti zcela právně bezvýznamné. V této souvislosti nelze než souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, že otázku procesního nástupnictví lze řešit pouze v souzené konkrétní věci a nikoli v ostatních sporech, na které žalovaná v odvolání upozornila.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. března 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu