ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1043.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1043/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně UNIDEBT Czech, SE , se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, identifikační číslo 24797880, zastoupené JUDr. Róbertem Paulovičem, advokátem se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 63/2, proti žalovaným 1) J. K. a 2) J. K. , zastoupeným JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, o zaplacení částky 999.999 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 41 C 113/2015, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016, č. j. 28 Co 408/2015-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 41 C 113/2015-185, zastavil řízení co do částky 371.839 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a zamítl žalobu o zaplacení částky 628.160 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 12. 2016, č. j. 28 Co 408/2015-224, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými závěry o existenci úvěrové smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně (ACEMA Credit Czech a. s. – dříve ACM Money Česká republika, a. s.) a žalovanými, avšak na rozdíl od něj na základě citace §497, §262 odst. 4, §261, §387 odst. 1, §388 odst. 1, §397, §401 a §263 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), §55 odst. 1, 2 a 3, §56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že ujednání čl. 6. bodu 3. Všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VOP“) o prodloužení promlčecí doby představuje zneužívající klauzuli podle §56 odst. 1 obč. zák. Jelikož se neplatnosti tohoto ujednání žalovaní dovolali, jde o ujednání neplatné podle §55 odst. 2 a §40a obč. zák. Při posuzování námitky promlčení vznesené žalovanými z hlediska běhu obecné čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák. ve spojení s §403 odst. 1 obch. zák. odvolací soud přihlédl k závěrům aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně jeho usnesení ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, jakož i rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 ICdo 50/2015, jejichž nosnou myšlenkou je závěr, podle něhož „promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když je rozhodčí doložka neplatná.“ Právní předchůdkyně žalobkyně podala dne 2. 12. 2009 rozhodčí žalobu ke Sdružení rozhodců, a. s., kterou se domáhala nároků z úvěrové smlouvy ze dne 29. 2. 2008. Nálezem rozhodce Mgr. Martina Dvořáka ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. 26833/09, bylo žalobě co do částky 765.448,- Kč s blíže identifikovaným úrokem z prodlení, smluvní pokutou a poplatkem ve výši 199,- Kč měsíčně vyhověno; v rozsahu částky 60.000 Kč s individualizovaným úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta. Podle obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 47 C 85/2010 se na základě uvedeného rozhodčího nálezu rozhodl věřitel uspokojit svou pohledávku z výtěžku zpeněžení zástavy prostřednictvím nedobrovolné veřejné dražby. Rozsudkem ze dne 6. 6. 2014, č. j. 47 C 85/2010-161, Městský soud v Brně určil, že prodej nemovitostí – zástavy ve vlastnictví J. K. podle rozhodčího nálezu Mgr. Martina Dvořáka ze dne 8. 1. 2010, sp. zn. 26833/09, není ve veřejné nedobrovolné dražbě přípustný, neboť, cituje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3406/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uzavřel, že Mgr. Martin Dvořák neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc, a jím vydaný rozhodčí nález není způsobilým titulem k prodeji zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě. Se zřetelem ke shora řečenému odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně má v nyní souzené věci zato, že se promlčecí doba práva žalobkyně na zaplacení sporné částky z titulu úvěrové smlouvy stavěla po dobu od 2. 12.2009, kdy toto právo bylo uplatněno v rozhodčím řízení, do 8. 7.2014, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2014, č. j. 47 C 85/2010-161, jímž byla posuzována platnost rozhodčí doložky (potažmo pravomoc rozhodce) a bylo rozhodnuto o tom, že prodej zástavy J. K. není na podkladě sporného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Martin Dvořák přípustný. Uplatnila-li žalobkyně právo na zaplacení sporné částky poté u soudu dne 25. 3. 2015, učinila tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, které mají za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí jednak na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stavení běhu promlčecí doby reprezentované jeho rozsudky ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3947/2008, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3762/2007, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2805/2013, a jednak na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, konkrétně, zda podání žaloby zástavním dlužníkem, který je jedním z obligačních dlužníků, na určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě, má za následek stavení běhu promlčecí doby pohledávky věřitele přiznané rozhodčím nálezem vydaným na základě neplatné rozhodčí doložky i vůči všem zbývajícím obligačním dlužníkům. Nejsou srozuměni s právním závěrem odvolacího soudu, že se promlčecí doba pro uplatnění práv žalobkyně z úvěrové smlouvy stavěla v období od 2. 12. 2009 do 8. 7. 2014, a že v důsledku toho neuplynula čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák. Mají zato, že promlčecí doba peněžité pohledávky žalobkyně se nemohla stavět po dobu soudního řízení o žalobě na určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě, které probíhalo před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 47 C 85/2010, v období od 17. 5. 2010 do 8. 7. 2014; navíc účastnicí řízení byla jen J. K. Na podporu svého názoru dovolatelé odkazují na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3947/2008, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3762/2007, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2805/2013, s nimiž má být rozhodnutí odvolacího soudu v příkrém rozporu. S tímto odůvodněním dovolatelé navrhli, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, eventuálně je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až §238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili.
Argumentem, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3947/2008, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3762/2007, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2805/2013, v otázce stavení běhu promlčecí doby, vymezili dovolatelé předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pomíjejí ovšem, že závěry citovaných rozhodnutí nejsou v rozporu s právním názorem odvolacího soudu, ale konvenují ustálené judikatuře dovolacího soudu. Dovolateli citovaná rozhodnutí dovolacího soudu se vyjadřovala k obecným otázkám stavení běhu promlčecí doby, které nebyly podstatné pro nyní souzenou věc, a nikoli k otázce stavení běhu promlčecí doby, bylo-li právo přiznáno v rozhodčím řízení na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, jež byla naopak pro věc určující. Odvolací soud správně odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a na jeho rozsudky ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 ICdo 50/2015, z nichž v odůvodnění svého usnesení citoval příslušné pasáže. Protože rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku stavení běhu promlčecí doby v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nemůže být pro řešení této otázky dovolání přípustné.
Dovolatelé dále spojují přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. s řešením otázky, zda podání žaloby na určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě zástavním dlužníkem, který je jedním z obligačních dlužníků, má za následek stavení běhu promlčecí doby pohledávky věřitele přiznané rozhodčím nálezem vydaným na základě neplatné rozhodčí doložky i vůči všem zbývajícím obligačním dlužníkům; mají zato, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a na jejím řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (byla pro rozhodnutí ve věci určující). Se zřetelem k závěrům, na nichž odvolací soud postavil své rozhodnutí, vycházeje z jím citované judikatury dovolacího soudu, je evidentní, že na této druhé dovolateli formulované otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Není-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dovolateli vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu