ECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.1221.99.1
sp. zn. 33 Cdo 1221/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Zdenka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce JUDr. V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z.H., zastoupenému advokátkou, o 77.000,- Kč , vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 18/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 1999 č.j. 28 Co 462/98-163, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.750,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Mgr. V.L., advokátky.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 21. 12. 1994 č.j. 3 C 18/94-31 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. 5. 1996 č.j. 3 C 18/94-69 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 36. 000,- Kč a řízení o vydání 18 kusů nábytku bylo podle §96 o. s. ř. zastaveno. Žalobce se původně domáhal vydání movitých věcí, poté rozšířil žalobu o eventuální petit tak, že pokud nebude moci žalovaný některé věci vydat, je povinen zaplatit částku 36.000,- Kč jako obecnou cenu těchto věcí. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1996 č.j. 28 Co 354/96-72 byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 36.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Semilech poté, co připustil rozšíření žaloby o 41.000,- Kč na celkovou částku 77.000,- Kč, rozsudkem ze dne 13. 10. 1997 č.j. 3 C 18/94-117 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 77.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalovaný převzal od žalobce 18 kusů nábytku a zavázal se do 31. 12. 1990 zprostředkovat jeho prodej za 200,- DEM za jeden kus, žalovaný nábytek prodal svědkovi H., avšak do 31.12.1990 žalobci nic nevyplatil. Protože žalobcem požadované náhradní peněžité plnění se odvozuje od jeho vlastnického práva, okresní soud dovodil, že nárok žalobce není promlčen, neboť se promlčuje po 3 letech od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl od žalovaného, že věci nelze in natura vrátit, což se stalo při prvním jednání ve věci dne 14. 4. 1994, a téhož dne byla žaloba o eventuální petit rozšířena.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze po doplnění řízení dalšími důkazy rozsudkem ze dne 19. 1. 1999 č.j. 28 Co 462/98-163 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci 77.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že se žalovaný zavázal do 31. 12. 1990 zprostředkovat prodej nábytku pro žalobce za cenu odpovídající 200,- DM za kus, bylo však prokázáno, že žalovaný převzal pouze jedenáct kusů nábytku, zatímco převzetí dalších sedmi kusů vzhledem k rozporům ve výpovědích svědků nepovažoval odvolací soud za prokázané. Protože žalovaný prodal nábytek F.H. za cenu 11.000,- Kč, žalobce již nemůže požadovat vydání nábytku, neboť přestal být jeho vlastníkem, avšak má právo na vyplacení ceny, na které se účastníci dohodli, tj. 200,- DM za každý prodaný kus, a pokud žalovaný prodal nábytek za nižší než dohodnutou cenu, má nárok na náhradu škody ve výši rozdílu mezi kupní cenou a cenou mezi nimi dohodnutou. K uplatnění nároku na zaplacení částky získané za prodej nábytku i nároku náhradu škody začala žalobci od 1. 1. 1991 běžet promlčecí doba podle §101 a §106 odst. 1 obč. zák., která v obou případech skončila nejpozději 1. 1. 1994, a proto je celý nárok žalobce promlčen.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř. Namítá, že zjištění odvolacího soudu zejména co do počtu kusů nábytku, které žalovaný převzal k prodeji, jsou zcela odchylná od zjištění soudu prvního stupně, který vycházel z výpovědí svědkyň R., K. a Š., zatímco odvolací soud opětovně vyslechl jen svědkyni R. a s odkazem na výpověď svědka H. před soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že za nábytek, který byl od žalobce odvezen k svědkovi H., dostal žalovaný zaplaceno 11.000,- Kč, ačkoliv soud prvního stupně tvrzení žalovaného o tom, že od svědka H. získal za prodej nábytku částku 11.000,- Kč, nepovažoval za prokázané. Postup odvolacího soudu, který se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž výpovědi svědků opakoval, je v rozporu s ust. §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. Dovozuje, že ani v případě prodeje nábytku před 31.12.1990 svědku H. nemohl být žalobce zbaven vlastnických práv k tomuto majetku, neboť kupující F. H. nemohl vlastnické právo od žalovaného - tj. nevlastníka nabýt, protože pro nápadný nepoměr vyplacené ceny 11.000,- Kč k faktické hodnotě nábytku nemohl být v dobré víře. Poukazuje na to, že teprve v průběhu sporu se dozvěděl, že nábytek svěřený k prodeji žalovaný pozbyl, a namítá, že nárok na náhradní peněžní plnění není nárokem na náhradu škody, ale jde o tzv. interessi, která vznesenou námitkou promlčení nemůže být dotčena. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud provedl doplňující výslech svědkyně R. a že výslech svědkyně K. a Š. byl proveden dožádaným Okresním soudem v Hradci Králové, takže jej nebylo třeba opakovat. Poukázal dále na to, že svědek H. nemohl být ve zlé víře jen proto, že snad výhodně nakoupil nábytek, a že již z dopisu žalobce žalovanému ze dne 10. 3. 1993 jednoznačně vyplývá, že žalobce již v této době požadoval po žalovaném zaplacení kupní ceny, a že mu bylo známo, že nábytek již není v jeho držení. Navrhl zamítnutí dovolání.
191
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, smlouvou uzavřenou mezi účastníky se žalovaný zavázal do 31. 12. 1990 prodat nábytek, který převzal od žalobce, a v této lhůtě mu také vyplatit sjednanou kupní cenu 200 DM za kus. Žalovaný sice nábytek prodal, avšak ve sjednané lhůtě a ani dodatečně nevyplatil žalobci cenu, na níž se účastníci dohodli, ani částku, kterou za prodej stržil.
Podle ustanovení §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ust. §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Jak při posouzení nároku žalobce jako nároku na splnění závazku žalovaného ze smlouvy, jehož promlčení se řídí ustanovením §101 obč. zák., tak i v případě posouzení jako nároku na náhradu škody, který se promlčuje podle ust. §106 obč. zák., je nárok žalobce na peněžité plnění promlčen, a to vzhledem k datu, kdy byl u soudu uplatněn (tj. eventuálním petitem při jednání dne 14. 4. 1994 a nikoliv již 10.1.1994, jak uvažoval odvolací soud, kdy žalobce uplatnil nárok na vydání věcí).
Tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. k uplatnění nároku na splnění závazku žalovaného zaplatit dohodnutou částku 200,- DEM za každý kus převzatého nábytku, popř. nároku na vyplacení částky za prodaný nábytek žalovaným skutečně získané, počíná běžet dnem, kdy právo bylo možno poprvé vykonat podáním žaloby u soudu (actio nata), tedy v daném případě dnem 1.1.1991, když podle dohody účastníků měl být závazek žalovaného splněn do 31.12.1990.
Jestliže vlastník věci požadoval vlastnickou žalobou její vydání a pro případ, že jeho primárnímu žalobnímu petitu nebude možno vyhovět, uplatnil eventuálním petitem nárok na náhradní peněžité plnění, popř. namísto vydání věci žádal peněžitou náhradu, protože se z důvodu ochrany svého vlastnického práva nemohl na žalovaném domáhat vydání věci, která již není v držení žalovaného, jeho nárok na finanční náhradu je nárokem na náhradu škody, který se promlčuje podle ust. §106 obč. zák., stejně jako v případě požadavku na náhradu škody vzniklé v důsledku toho, že žalovaný porušil svou smluvní povinnost tím, že svěřený nábytek prodal za cenu nižší než dohodnutou se žalobcem.
Počátek běhu objektivní promlčecí doby podle §106 odst. 2 obč. zák. se váže ke dni, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, tj. v daném případě nejpozději k datu 31.12.1990, kdy žalovaný již neměl nábytek, který prodal, ve svém držení. Objektivní tříletá promlčecí doba tedy uplynula před tím, než byl nárok u soudu uplatněn. Na tom nic nemění okolnost, že až v průběhu sporu se žalobce dozvěděl, že žalovaný již nemá nábytek svěřený k prodeji, takže subjektivní promlčecí lhůta podle ust. §106 odst. 1 obč. zák. by zřejmě byla k datu 14. 4. 1994 zachována. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je totiž takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i za situace, že ještě běží druhá promlčecí doba.
Z uvedených důvodů nelze dovolateli přisvědčit, pokud namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že uplatněný nárok je promlčen.
Námitka, že prodejem nábytku svědkovi H. nemohl dovolatel pozbýt svá vlastnická práva k nábytku, nemá význam pro posouzení počátku a běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na peněžité plnění proti žalovanému, který nemá věci z majetku žalobce v držení, a příp. nárok žalobce jako vlastníka věci proti svědkovi H. není předmětem tohoto řízení.
K dalším námitkám v dovolání je třeba uvést, že za situace, že nárok uplatněný žalobou je promlčen, takže vzhledem k důvodné námitce promlčení jej nelze soudním rozhodnutím přiznat (§100 odst. 1 obč. zák.), není pro rozhodnutí podstatné skutkové zjištění o tom, zda žalovaný převzal 11 kusů nábytku, jak uzavřel odvolací soud, nebo o 7 kusů více, jak je namítáno v dovolání. Totéž se týká otázky, jakou konkrétní částku předal svědek H. žalovanému za prodaný nábytek, neboť tato skutková okolnost nemá vliv na právní posouzení uplatněného nároku žalobce z hlediska důvodnosti vznesené námitky promlčení. V každém případě - i pokud by žalobce prokázal, že na základě smlouvy předal žalovanému k prodeji celkem 18 kusů nábytku, - a i pokud by žalovaný od svědka H. získal za prodej nábytku částku vyšší či nižší než jím tvrzených 11.000,- Kč, byl by výsledek řízení, tedy zamítnutí žaloby pro promlčení nároku, stejný.
K těmto skutkovým okolnostem se vztahuje i výtka dovolatele, že odvolací soud postupoval v rozporu s ust. §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. a že řízení je tak postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ).
Ve smyslu uvedeného ustanovení se o takovou jinou (tj. v §237 odst. 1 o. s. ř. neuvedenou) vadu se jedná i v případě, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 pak odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného.
Od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, a tím od skutkového stavu jím zjištěného se může odvolací soud odchýlit za předpokladu, že důkazy, z nichž soud prvního stupně při zjišťování určité skutkové okolnosti vycházel, byly v odvolacím řízení opakovány. O nové hodnocení důkazu ve vlastním slova smyslu jde tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku. Jde-li však o listinné důkazy a o výpovědi svědků, popř. účastníků, které byly učiněny v řízení před prvním stupněm prostřednictvím dožádaného soudu, může odvolací soud tyto důkazy sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat.
192
Jak vyplývá z obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud doplnil řízení výslechem svědkyně R., a vzhledem ke změně žalobcových tvrzení o průběhu odvozu předmětného nábytku a k rozporům v tvrzeních svědkyň R., Š. a K. nepovažoval za prokázané, že by žalovaný převzal k prodeji dalších sedm kusů nábytku. Vzhledem k tomu, že důkaz výslechem svědkyň Š. a K. byl proveden v průběhu řízení před soudem prvního stupně dožádaným Okresním soudem v Hradci Králové, měl odvolací soud podle §132 o. s. ř. podmínky k tomu, aby tyto důkazy mohl sám hodnotit, aniž by byl povinen opakovat dokazování. Další důkaz, který sloužil jako podklad pro závěr soudu prvního stupně o počtu odvezených kusů nábytku, tj. výslech svědkyně R., byl v odvolacím řízení opakován. Odvolací soud si tak pro hodnocení důkazů týkajících se uvedené skutkové okolnosti opatřil podklady rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Postup odvolacího soudu, v němž dovolatel spatřuje vadnost skutkových zjištění, byl v souladu s §213 o. s. ř. a nezakládá tedy vadu řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Okolnost, že odvolací soud bez opakování výslechu svědka H. považoval za prokázané tvrzení žalovaného o zaplacení kupní ceny 11.000,- Kč svědkem H., pak není vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť, jak bylo shora uvedeno, otázka výše částky žalovaným skutečně stržené za prodaný nábytek, není skutkovou okolností, jež by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí v této věci. Ostatně nelze přehlédnout, že důvodem, pro který soud prvního stupně tvrzení žalovaného o částce 11.000,- Kč za prodej nábytku nepovažoval za prokázané, byla právě výpověď svědkyně R., jejíž výslech byl v odvolacím řízení zopakován.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska důvodů uplatněných v dovolání je rozsudek odvolacího soudu správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 2.675,- Kč ( vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč ( §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. dubna 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová