ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1564.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1564/2022-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobce P. G. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem se sídlem Praha, Klimentská 1246/1, proti žalovaným 1) T. M. a 2) P. M., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 695/38, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 247/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, č. j. 26 Co 232/2019-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 420 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Mateje Dvořáka.
Odůvodnění:
Žalobce (právní nástupce úvěrového věřitele, který zesplatnil úvěr poskytnutý žalovaným smlouvou ze dne 24. 5. 2012) se po žalovaných domáhal úhrady 600 000 Kč, úroku 10 % ročně z částky 600 000 Kč od 11. 9. 2012 do zaplacení, a 0,2 % denně z částky 600 000 Kč od 5. 9. 2012 do 12. 7. 2012.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 16 C 247/2018-129, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 600 000 Kč s 10 % ročním úrokem od 13. 7. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 11. 9. 2012 do zaplacení, ohledně smluvní pokuty 0,2 % denně z částky 600 000 Kč od 5. 9. 2012 do 12. 7. 2013 žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 26 Co 232/2019-270, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky protiústavnosti postupu věřitele (zneužití práva) při uplatnění pohledávky, při posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a při posouzení otázky „ procesního úkonu žalovaných jako nikoliv takového uznávacího prohlášení, s nímž zákon spojuje vydání rozsudku pro uznání “.
Argumentuje, že dovolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí v této projednávané věci zkreslil závěry, jež přijal Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 996/18, dovodil-li, že k promlčení nároků došlo zaviněným jednáním žalobce, resp. jeho právních předchůdců, kteří uplatnili nároky způsobem, který je podle zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu považován za zneužití práva. Zdůrazňuje, že poskytovatel úvěru (SMART Financial s.r.o.) nebyl tím, kdo podal rozhodčí žalobu, tu podal postupník (FINWAY a.s.), který vymáhanou pohledávku na žalobce postoupil až v průběhu exekučního řízení. Závěr Ústavního soudu ohledně zneužití práva ze strany poskytovatelů úvěrů, kteří se znalostí judikatury (sjednocujícího rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) týkající se neplatnosti rozhodčích doložek bez přímého určení rozhodce zahajovali rozhodčí řízení, se v projednávané věci neuplatní, neboť důsledky z toho plynoucí nelze extenzivně vztahovat na všechny věřitele. Nebylo ani prokázáno, že by FINWAY a.s. měla o sjednocujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se týkalo neplatnosti rozhodčích doložek, povědomost.
Vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem v této projednávané věci vůči těm, jež byly podkladem právního posouzení ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při právním posouzení rozhodčí doložky, v důsledku čehož jde o situaci, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor žalobce, který její marné uplynutí nezavinil; zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby by vůči němu byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a s důvody, pro které toto své právo včas neuplatnil. Posouzení námitky promlčení uplatněné žalovanými jako souladné s dobrými mravy podle přesvědčení žalobce představuje odchylku od ustálené rozhodovací praxe; v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byl odvolací soud vázán, uvedená otázka měla být posouzena jinak.
Oba soudy se dále odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda došlo k uznání nároku ze strany žalovaných ve smyslu §153a o. s. ř. S poukazem na rozsudek sp. zn. 29 Odo 522/2001, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „ uznáním nároku podle §153a o. s. ř. se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy úkon adresovaný soudu), který může být učiněn v jakékoli přípustné formě (srov. §42 odst. 1 o. s. ř.) a z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný žalobní nárok zcela, z části, nebo v jeho základu uznává. Není přitom rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je vyjádřeno právě tímto slovním spojením. Procesní úkon, jímž žalovaný nepochybně projevuje nejen vědomost o svém dluhu, vyplývajícím ze žalobního nároku, ale i vůli (ochotu) nárok nepodmíněně uspokojit, je třeba vždy považovat za uznání nároku s účinky podle §153a o. s. ř. Tak tomu bylo i v tomto případě a proto procesní úkony žalované obsažené v jejich odporech proti platebním rozkazům je třeba posoudit jako uznání nároku ve smyslu §153a o. s. ř. “, má za to, že v projednávané věci procesní úkon žalovaných obsažený v závěrečné řeči (při jednání dne 1. 4. 2019) je třeba posoudit jako částečné uznání nároku. Jelikož soud prvního stupně (ač tak měl učinit) nerozhodl rozsudkem pro uznání, žalobce navrhl, aby odvolací soud jeho výrok o věci samé změnil tak, že rozhodne o základu nároku rozsudkem pro uznání, případně aby rozhodl (v rozsahu částečného uznání) rozsudkem podle uznání žalovaných, neboť ani později uplatněná námitka promlčení nemohla na dřívějším uznání nároku ničeho změnit. Tím, že nerozhodl rozsudkem pro uznání, neboť procesní úkon žalovaných obsažený v jejich závěrečném přednesu před soudem prvního stupně jako uznání nároku neposoudil, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaní, kteří se vyjádřili k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhli dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem předestřených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
První dvě dovolatelem předestřené otázky týkající se posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud (ani Nejvyšší soud při předchozím rozhodování v této věci) se – oproti mínění dovolatele – od závěrů uvedených v odkazovaném rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18, neodchýlil.
Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009).
Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba primárně dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Předpokladem legitimní obrany proti námitce promlčení je především skutečnost, že účastník uplatňující promlčený nárok marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil.
Z uvedených premis vychází i nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, z něhož se podává, že „ protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat těm poskytovatelům úvěru, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po datu 11. 5. 2011 a nemůže s ním být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu “. Dále Ústavní soud dovodil, že „ v případě promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy mezi nebankovní úvěrovou společností (podnikatelem profesionálem) a dlužníkem (spotřebitelem) může soud prohlásit vznesení námitky promlčení dlužníkem za rozporné s dobrými mravy pouze ve výjimečných situacích. Za rozporné s dobrými mravy proto nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku “. Ústavní soud zdůraznil, že „… z hlediska promlčení nároku věřitele jsou zásadní okolnosti využití neplatné rozhodčí doložky. V souladu s provedeným výkladem zahájení rozhodčího řízení obecně vede ke stavění promlčecí lhůty i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Tento závěr však nemůže platit v případech, kdy nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájí rozhodčí řízení, přestože je znalá příslušné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek a zároveň si je vědoma skutečnosti, že jí uzavřená smlouva takovou problematickou rozhodčí doložku obsahuje “.
Nelze přisvědčit dovolateli, že i pokud on sám nebyl poskytovatelem úvěru a nebyl ani tím, kdo podal rozhodčí žalobu, neuplatní se závěr vyslovený v citovaném nálezu týkající se zneužití práva ze strany poskytovatelů úvěru, kteří se znalostí judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek zahajovali na jejich základě rozhodčí řízení. Je sice pravdou, že v nyní projednávané věci (na rozdíl od věci, kterou posuzoval Ústavní soud) je žalobce „pouze“ právním nástupcem původního úvěrového věřitele, nicméně tato okolnost sama o sobě rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nezakládá.
Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí vytkl odvolacímu soudu, že do posouzení námitky promlčení (rozporu této námitky s dobrými mravy) ve svých úvahách nezohlednil, že k promlčení požadovaných nároků došlo zaviněným jednáním žalobce, resp. jeho právních předchůdkyň, které uplatnily nároky způsobem, jež je podle judikatury Ústavního soudu považován za zneužití práva. Podstatná skutková zjištění týkající se onoho (Ústavním soudem) posuzovaného stěžejního kritéria spočívajícího v „ okolnostech využití neplatné rozhodčí doložky “ a „ zahájení rozhodčího řízení “ přitom nejsou významně odlišné od těch, které posuzoval Ústavní soud, jestliže samotná rozhodčí smlouva nesplňující zákonné požadavky na způsob určení rozhodce byla uzavřena v době (24. 5. 2012), kdy již byla obecně známa judikatura k této otázce (od května 2011) a až následně (24. 6. 2013) bylo zahájeno rozhodčí řízení, čehož si musel být vědom i žalobce, který se stal věřitelem pohledávky dokonce až pět let poté (4. 11. 2016), přičemž podle skutkových zjištění žalovaní námitky vůči obsahu rozhodčí doložky uplatňovali již před postoupením pohledávky na žalobce. Nepřesvědčivým se jeví tvrzení, jímž žalobce bagatelizuje znalost „většiny subjektů práva, co je to rozhodčí řízení“ a znalost či vědomost nosné judikatury týkající se rozhodčích doložek, a to včetně společnosti FINWAY a.s., která rozhodčí návrh podala. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že podle veřejně dostupných informací firma FINWAY a.s. působila jako podnikatel, jehož hlavní činností bylo vymáhání pohledávek, tudíž i na ni se vztahují závěry uvedené v citovaném nálezu. Pro úplnost Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle ustálené judikatury samotný závěr o neplacení dluhu nemůže bez dalšího odůvodnit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Skutečnosti, které by naopak svědčily o zneužívajícím jednání žalovaných (o úmyslném maření pohledávky či o jiném jednání žalovaných, které by mohlo znamenat, že k promlčení pohledávky nedošlo výlučně zaviněním žalobce), zjištěny nebyly. Ani pouhá pasivita žalovaných nemůže být důvodem pro posouzení vznesené námitky promlčení jako nemravné. Přestože platí princip, že dluhy se mají (řádně) plnit, při posouzení, zda uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, je třeba vycházet zejména z posouzení výše uvedených kritérií (vyjádřených v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), nikoliv za zásadní považovat samotný důsledek plynoucí z důvodně uplatněné námitky promlčení.
Výtky vůči správnosti posouzení rozhodčí doložky přípustnost dovolání nezakládají, neboť na řešení této otázky není napadené rozhodnutí založeno.
K nevydání rozsudku pro uznání:
Ustálená judikatura vychází z toho, že rozsudek pro uznání může soud vydat, uzná-li žalovaný uplatněný procesní nárok zcela. Uznání má buď formu písemného podání, nebo jej žalovaný činí ústně do protokolu [§40 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Procesní úkon, jímž žalovaný nepochybně projevuje nejen vědomost o svém dluhu vyplývajícím ze žalobního nároku, ale i vůli (ochotu) nárok žalobce nepodmíněně uspokojit, je třeba považovat za uznání nároku s účinky podle §153a o. s. ř. V případě, že žalovaný nárok vůči němu uplatňovaný uzná (výslovně) pouze zčásti, lze částečný rozsudek pro uznání vydat pouze tehdy, navrhne-li to žalobce (srov. §153a odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Odvolací soud se od předestřených závěrů v projednávané věci neodchýlil. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 1. 4. 2019 nevyplývá, že by zástupce žalovaných uznal celý žalobcem uplatňovaný nárok, jeho vyjádření se týkalo pouze jeho části, přičemž návrh, aby soud rozhodl podle tohoto uznání, podán nebyl (§153a odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Nadto protokol z jednání není podepsán zástupcem žalovaných (§40 odst. 2 o. s. ř.). Za této situace podmínky pro to, aby soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, splněny nebyly, i kdyby se potvrdilo tvrzení žalobce, že zástupce žalovaných vyjádřil bezpodmínečnou vůli část uplatněného nároku uznat.
Odvolací soud nepochybil tím, že sám rozsudek pro uznání nevydal, neboť ani v odvolacím řízení nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho vydání, za situace, kdy, kromě absence procesního úkonu, jímž by nepochybně projevili nejen vědomost o svém dluhu, ale zejména vůli uplatněný nárok nepodmíněně uspokojit, žalovaní v průběhu odvolacího řízení vůči celému uplatňovanému nároku uplatnili námitku promlčení.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu též v rozsahu jeho nákladového výroku, proti němuž dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu