ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1618.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1618/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. H. , zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalované KOVOHUTĚ HOLDING DT a.s. se sídlem v Čelákovicích, Křižíkova 270 (identifikační číslo 46357033), zastoupené JUDr. Milanem Kružíkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, o 27.125.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 230/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2010, č.j. 27 Co 346/2010-630, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Milana Kružíka, CSc., advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek ze dne 17. 3. 2010, č.j. 7 C 230/2006-584, kterým Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 27.125.000,- Kč s úroky z prodlení, nepřiznal (státu a žalované) právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobci tím, že v letech 2003 a 2004 prodala 70 tisíc tun korundového kameniva FLAG METAL s.r.o., čímž vyčerpala úložiště, není dána, neboť žalobce se vlastníkem strusky ani na základě kupní smlouvy z 1. 4. 1999 a jejího dodatku z 4. 4. 1999, ani uplynutím vydržecí doby nestal.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž – podle obsahu – uplatnil všechny dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Za vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), považuje zpracování znaleckého posudku nikoliv nezávislým ústavem; závěry posudku vyzněly v jeho neprospěch, protože zpracovatel kontaktoval žalovanou a vycházel z údajů jí poskytnutých. I když takový návrh žalobce učinil, soud prvního stupně nedal posudek přezkoumat jiným znalcem. Prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) namítá, že od společnosti NIMETAL koupil již přepracovaný materiál, který dále s V. M. upravovali tak, aby byl způsobilý k dalšímu prodeji. V letech 2000 až 2002 žalobce ostřivo drtil a s takto upraveným materiálem obchodoval. V době, kdy zpracovatel posudku prohlížel deponii, bylo již korundové ostřivo odtěženo a na místo skládky navezla firma Slabihoudek „městský rund.“ Právní předchůdkyně žalované rovněž obchodovala s ostřivem jako se zbožím, které mělo ekonomický význam a užitnou hodnotu, neevidovala ho jako odpad a jako s odpadem s ním nenakládala. Po granulometrické úpravě byl materiál používán zpět do pecí jako přísada do taveb A 1203 a magnetickou separací se z něho získával niklový koncentrát. Ostřivo, uložené na deponii, tedy nebylo odpadem, ale zbožím (movitou věcí). V intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) žalobce vytýká, že odvolací soud neaplikoval zákon o odpadech ve znění novely provedené zákonem č. 154/2010 Sb. (z novelizovaných ustanovení §3 odst. 5 a 6 vyplývá, že korundové ostřivo je zbožím) a že přehlédl přechodná ustanovení zákona, která umožňovala v roční lhůtě počítané od 1. 1. 2002 obstarat si potřebná povolení a oprávnění k nakládání s odpady.
Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho v pořadí první rozsudek odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozsudku /v obou případech žalobu zamítl/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (citované ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno až uplynutím dne 31. 12. 2012). O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody, pokud jsou způsobilé, včetně jejich obsahového vymezení, vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Protože dovolatelem vytýkané vady řízení nevycházejí ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávních předpisů (a tudíž nemohou splňovat podmínku vyjádřenou v §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nezabýval se dovolací soud tím, zda řízení před soudy obou stupňů jimi skutečně trpí (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.).
V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost může být založena jen na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nelze – jak vyplývá z §237 odst. 3, části věty za středníkem, o.s.ř. – uplatňovat výhrady proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Uvedené platí i v případě, kdy právní závěr odvolacího soudu je prostřednictvím důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybněn způsobem procesně neregulérním, tedy tak, že jiné právní závěry dovolatel buduje na vlastních skutkových tvrzeních (týkajících se stavu deponie a kvality ostřiva), odlišných od zjištění, k nimž v souladu s procesními pravidly dospěl odvolací soud. Stručně řečeno, výhrady proti skutkovým zjištěním – uplatněným regulérně či nikoliv – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu.
Skutkový základ projednávané věci, představující zejména zjištění, že na pozemcích žalované parc. č. 1965/28 a 2071/3 v katastrálním území M. p. B. bylo úložiště strusky z aluminotermické výroby Ni a FeV, tj. zůstatku průmyslového procesu výroby neželezných kovů, a že v letech 1998 až 2000 byly ze strusky z podstatné části vytěženy podíly obsahující kovový nikl, čímž se však charakter deponovaného materiálu nezměnil, takže po celou dobu skladování naplňoval znaky odpadu podle §3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2010, je pro dovolací soud závazný. Soudy obou stupňů k těmto skutkovým závěrům, týkajícím se povahy a složení materiálu, který byl předmětem kupní smlouvy z 1. 4. 1999 (a dodatku z 4. 4. 1999), dospěly hodnocením provedených důkazů, zejména znaleckého posudku Vysoké školy baňské - Technické univerzity Ostrava, Fakulty metalurgie a materiálového inženýrství, z 22. 12. 2008, vypracovaného Prof. Ing. Miroslavem Kursou, CSc., vedoucím katedry neželezných kovů, rafinace a recyklace. Zpracovatel posudku vycházel nejen z prohlídky deponie (včetně konzultací na místě samém a videozáznamů z původní skládky), ale i z rozborů odebraných vzorků strusky, obecné charakteristiky pyrometalurgických procesů výroby kovů a popisu procesu výroby Ni a FeV v kovohutích Mníšek, n.p.
Skutkem, který nelze v případě přípustnosti dovoláním podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit, je i zjištění, že smlouvou o dílo z 1. 4. 1998 se NIMETAL spol. s r.o. (zhotovitel) zavázal, že na své náklady a nebezpečí odstraní 70 tisíc tun korundového ostřiva z deponie právní předchůdkyně žalované (Kovohutě Mníšek, a.s.) a pozemky rekultivuje; závazek splněn nebyl. Smlouvou z 1. 4. 1999 žalobce a V. M. koupili od NIMETALu spol. s r.o. 70 tisíc tun korundového kameniva uloženého v deponii na parcelách č. 1965/28 a 2071/3 v katastrálním území M. p. B. za 8.540,- Kč. Dodatkem z 4. 4. 1999 strany dohodly přechod vlastnického práva ke dni podpisu dodatku. Skutečnost, že smlouvu i její dodatek za prodávající společnost podepsal Z. P. (zaměstnanec NIMETALu spol. s r.o.), který nebyl statutárním orgánem společnosti ani jejím zástupcem, nebyla mezi účastníky sporná. Okolnosti, které nasvědčují tomu, že žalobci struska (na základě neplatné smlouvy a jejího dodatku) patří, shledaly soudy obou stupňů v tom, že JUDr. J. P. (osoba práva znalá) ho ujistil, že smlouva je v pořádku, že Z. P. byl nadřízeným žalobce a že žalobce se následně k předmětu koupě choval jako vlastník (strusku částečně odtěžil a prodal).
Zbývá posoudit, zda otázky, které dovolatel v rámci důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nabídl k přezkumu, splňují znaky uvedené v §237 odst. 3 o.s.ř.
Závěry, že na základě smlouvy o dílo z 1. 4. 1998 se NIMETAL spol. s r.o. nestal vlastníkem strusky uložené na pozemcích žalované, protože se nejednalo o zhotovení nové věci, ale o úpravu věci ve smyslu §542 odst. 1, 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, že kupní smlouvou z 1. 4. 1999 nemohl NIMETAL spol. s r.o. platně převést na žalobce (a V. M.) vlastnické právo strusky, protože její vlastnicí byla právní předchůdkyně žalované, a že žalobce se stal ve smyslu §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), oprávněným držitelem strusky, jemuž uzavřením dodatku kupní smlouvy z 4. 4. 1999 počala běžet tříletá vydržecí doba (§134 odst. 1, 4 obč. zák.), jejíž běh skončil za účinnosti zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, nebyly dovolatelem zpochybněny; hodnotit jejich právní význam z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nepřichází v úvahu.
Není pochyb o tom, že odvolací soud nemohl na zjištěný skutkový stav aplikovat zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném po novelizaci zákonem č. 154/2010 Sb., tj. po 1. 7. 2010. Jestliže pro rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku bylo určující posouzení toho, zda se žalobce stal uplynutím vydržecí doby v roce 2002 vlastníkem předmětu oprávněné držby, představovalo by užití právního předpisu ve znění účinném až po více než devíti letech od rozhodné skutečnosti pravou zpětnou účinnost, která je nepřípustná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2001 pod č. 34).
Ustanovení §83 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2010, umožňující osobám, které k 1. 1. 2002 provozovaly zařízení k odstraňování nebo využívání odpadů, k jejichž provozování podle zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, nebyl třeba souhlas příslušného orgánu státní správy, provozovat toto zařízení po uplynutí jednoho roku od účinnosti zákona č. 185/2001 Sb. pouze se souhlasem k provozování těchto zařízení podle tohoto zákona, a ustanovení §83 odst. 4 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2010, ukládající osobám, které k 1. 1. 2002 prováděly sběr nebo výkup odpadů a chtějí tuto činnost nadále vykonávat, povinnost získat souhlas k provozování zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona do jednoho roku od jeho účinnosti, na které žalobce v dovolání odkazuje, neměly za následek stavění vydržecí doby. Jedná se o přechodná ustanovení veřejnoprávního charakteru týkající se toliko nakládání s odpady. Účinky vydržení, zejména okolnost, že v okamžiku uplynutí tříleté vydržecí doby nesmí objektivní právo vylučovat nabytí vlastnictví k určitým věcem – zde odpadu ve smyslu §12 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 30. 6. 2010 (srov. §125 odst. 2, §134 odst. 2 obč. zák.), – těmito ustanoveními nejsou dotčeny.
Z toho, co je uvedeno shora, je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští; Nejvyšší soud je proto odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1, 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012, tj. částkou 10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. srpna 2012
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu