ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.1861.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 1861/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ampra a.s. se sídlem v Praze 9, Dr. Marodyho 5, identifikační číslo 25051946, zastoupené JUDr. Michaelem Víchem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nám. Kinských 3, proti žalovanému M. S. ( dříve S. ) , zastoupenému JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, o zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 170/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2008, č. j. 14 Co 441/2008-199, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2008, č. j. 14 Co 441/2008-199, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že tuto částku si od ní žalovaný dne 1. 9. 2000 půjčil a půjčku ve sjednané lhůtě nevrátil.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. června 2008, č. j. 27 C 170/2004-149, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 950.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 16. 11. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 25. 10. 2006, č. j. 27 C 170/2004-87, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2008, č. j. 14 Co 451/2007-129, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 14 Co 441/2008-199, změnil rozsudek soudu tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, o nákladech řízení státu a o soudním poplatku z odvolání.
Zatímco soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně půjčila žalovanému dne 1. 9. 2000 částku 950.000,- Kč na pořízení družstevního bytu a on ji ve sjednané lhůtě splatnosti, tj. do 15. 11. 2000 nevrátil, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala uzavření půjčky, „když všechny důkazy ukazují spíše na uzavření smlouvy komisionářské dle §577 obch. zákoníku“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že jeho právní posouzení věci je nesprávné. Vadu řízení spatřuje především v tom, že odvolací soud se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž sám zopakoval účastnické a svědecké výpovědi, z nichž soud prvního stupně nepochybně čerpal. Dále odvolacímu soudu vytýká, že ji nepoučil ve smyslu §118a o. s. ř., v jakém rozsahu a proč hodlá rozsudek soudu prvního stupně změnit a znemožnil jí skutkově a právně argumentovat ve prospěch vlastního tvrzení. Připomíná, že soud prvního stupně v průběhu vlekoucího se sporu svůj právní náhled na věc měnil a byl to právě odvolací soud, kdo mu v rozhodnutí, jímž jeho v pořadí první rozsudek zrušil, vytkl, že pokud měl jiný právní náhled na věc nežli žalobkyně, měl ji před zamítnutím žaloby poučit ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Ze strany soudu prvního stupně se jí dostalo pouze formálního poučení, tento soud však uznal, že ho „přesvědčila o své pravdě“. Odvolací soud nato uzavřel, že „přes poučení ze strany soudu prvního stupně žádné další tvrzení ani důkazy nenabídla a v řízení neprokázala uzavření smlouvy o půjčce, ani jiné konkrétní smlouvy“. Žalobkyně má za to, že odvolací soud tímto postupem pochybil, neboť hodlal-li rozsudek soudu prvního stupně změnit, byl povinen ji poučit v jakém rozsahu a proč hodlá rozsudek změnit a vyzvat ji k „dotvrzení skutečností a důkazů“. Na naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. usuzuje dovolatelka z toho, že odvolací soud nesprávně právně vyhodnotil v řízení zjištěné skutečnosti. Je přesvědčena, že ačkoli listina z 1. 9. 2000 není titulována jako smlouva o půjčce, dokazuje, jakou vůli smluvní strany při jednání, při němž prokazatelně došlo k předání 950.000,- Kč, projevily a jakou smlouvu uzavřely. Závěr odvolacího soudu, že byla uzavřena spíše komisionářská smlouva, podle ní postrádá logiku a nemá oporu v provedeném dokazování. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání. S rozhodnutím odvolacího soudu je srozuměn, nesouhlasí však s jeho závěrem, že v řízení bylo prokázáno předání peněz. Protože se v minulosti k této otázce již opakovaně vyjadřoval, odkazuje na tato svá vyjádření. Je přesvědčen, že odvolací soud se řádně a logicky vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy a hodnotil je v souladu s §132 o. s. ř. Připomíná, že vnitřně zcela konzistentní byla správně shledána pouze jeho výpověď a výpověď svědkyně L., neboť statutární zástupce žalobkyně svou výpověď soustavně měnil a upravoval podle aktuální potřeby. Zdůrazňuje, že v trestním řízení byl obžaloby zproštěn a bylo prokázáno, že v tomto řízení mluvil pravdu. Lichou shledává námitku, že odvolací soud zatížil řízení vadami spočívajícími v tom, že žalobkyni se nedostalo poučení podle §118a o. s. ř. a že nebyl dodržen postup podle §213 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla totiž poučována soudem opakovaně a stěžejní důkazy odvolací soud zopakoval. Ačkoli žalobkyně v dovolání uvádí, že uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., její argumentace svědčí spíše o uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívají jednak v tom, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil, a dále v absenci poučovací povinnosti.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může opakovat dokazování nebo je i doplnit. Tato zásada však neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů, účastníků řízení a svědků. Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod C 61, vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v rozhodném znění), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel.
V posuzované věci vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce, na základě které předseda představenstva žalobkyně V. K. předal žalovanému dne 1. 9. 2000 částku 950.000,- Kč na „pořízení družstevního bytu“ a žalovaný se zavázal půjčku vrátit do 15. 11. 2000. Uvěřil tak skutkové verzi žalobkyně prezentované prostřednictvím výpovědi V. K. s tím, že je podpořena výpověďmi svědkyň Z. O., jíž V. K. předložil výdajový doklad k zaúčtování, a S. L., která - potvrzujíc přítomnost V. K. na pracovišti žalovaného dne 1. 9. 2000 - uvedla, že žalovaný jí při odchodu z kanceláře dal pokyn, aby na jím podepsaný list papíru dopsala text podle diktátu V. K., jakož i listinnými důkazy, konkrétně výdajovým pokladním dokladem z 1. 9. 2000, jednoduchým daňovým dokladem z 1. 9. 2000, účetním deníkem žalobkyně a písemností označenou jako „Uznání dluhu dle §558“, z níž se mimo jiné podává, že „M. S., prohlašuje a uznává, že si dne 1. 9. 2000 půjčil částku 950.000,- Kč od společnosti AMPRA a.s. IČO 25051946… kterou jí do 15.11.2000 vrátí“. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanému, že mu V. K. dne 1. 9. 2000 žádný finanční obnos nepředal (a žalobkyně tudíž ani nepůjčila) a že u notáře JUDr. K. téhož dne složil ve prospěch údajných převodců členských práv v družstvu částku 937.000,- Kč z peněz, které si vypůjčil od svých rodičů a od jejich přítelkyně V. V. Výpověď žalovaného v daném řízení konfrontoval s údaji, které žalovaný uváděl v trestním řízení, i s výpověďmi svědků Ch. S. (otce žalovaného) a V. V., kteří měli žalovanému peníze na pořízení družstevního bytu půjčit. Uzavřel, že údaje získané z trestního spisu a z výpovědí svědků S. a V. vylučují pravdivost obranného tvrzení žalovaného. Z obsahu trestního spisu totiž vyplynulo, že žalovaný se dozvěděl o možnosti získat výhodně (tj. se slevou cca 250.000,- Kč) členská práva k družstevnímu bytu od D. A. teprve v týdnu od 28. 8. do 1. 9. 2000, resp. „někdy kolem 30. a 31. 8. 2000“ (viz. výpovědi žalovaného dne 15. 11. 2000 a dne 20. 4. 2001), následujícího dne po podání informace si - doprovázen D. A. - v přítomnosti osob vydávajících se za MUDr. D. a jejího bratra V. S. byt prohlédl a 1. 9. 2000 u notáře JUDr. K. složil 937.000,- Kč jako cenu za převod členských práv a povinností v družstvu. Svědek Ch. S. vypověděl, že syn za ním přišel s tím, že chce koupit byt, a proto mu ze svých peněz půjčil 400.000,- Kč a o 600.000,- Kč požádal paní V., která mu je předala v hotovosti v hospodě, kam si pro ně sám došel. Svědkyně V. V. pak uvedla, že o peníze byla otcem žalovaného žádána telefonicky asi týden před tím, než mu je předala. Uvedené časové souvislosti vylučují, aby žalovaný peníze, které 1. 9. 2000 složil do notářské úschovy, získal půjčkou od rodičů, resp. od V. V. Za situace, kdy žalovaný v daném řízení tvrdil, že cenu za převod členských práv v družstvu hradil ze svého, kdy podal proti notáři JUDr. J. K. žalobu o náhradu škody ve výši 935.000,- Kč a v trestním řízení uváděl, že „osobně utrpěl jednáním pachatele škodu zhruba ve výši 1 mil. Kč“, uvěřil soud prvního stupně výpovědi V. K., že částku 950.000,- Kč žalobkyně žalovanému pouze nesvěřila k jí určenému účelu, nýbrž mu je půjčila. Tento závěr neodporuje logickému myšlení; žalovaný dne 1. 9. 2000 prokazatelně složil do notářské úschovy 937.000,- Kč, přičemž neprokázal, že si tuto částku půjčil od rodičů, ani netvrdil, že ji získal jinak. Adekvátně nebrojil proti tomu, jakým textem opatřil V. K. jím předem podepsaný list papíru, nepožadoval vydání, případně zničení této písemnosti, ačkoli její obsah ho zavazoval k plnění značně vysoké finanční částky, a z jeho výpovědí i chování vyplývá, že „ztrátu“ částky 937.000,- Kč, která skončila v rukách podvodníků, považuje za vlastní. Logicky se proto nabízí hodnotit tvrzení žalobkyně, že žalovanému peníze na byt půjčila, jako pravdivé. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil právní vztah účastníků jako vztah ze smlouvy o půjčce (§657 obč. zák.). Naproti tomu odvolací soud, který zopakoval pouze některé listinné důkazy, konkrétně „Uznání dluhu dle §558 obč. zák.“ ze dne 1. 9. 2000, další uznání dluhu sepsané JUDr. H. a část trestního spisu obsahující jednu z výpovědí žalovaného (výpověď ze dne 20. 4. 2001), uzavřel, že „tvrzení žalobkyně o uzavření půjčky neobstojí ve světle provedených důkazů“. Aniž opakoval účastnické výpovědi, popř. výpovědi svědků, o něž opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, dospěl k závěru, že „všechny důkazy spíše ukazují na uzavřené komisionářské smlouvy dle §577 obch. zákoníku, neboť vztahy mezi účastníky byly obchodní a předmětem činností byla zejména realitní činnost“. Tato úvaha však pomíjí údaje uváděné žalovaným v daném řízení a v trestním řízení, z nichž se podává, že to byl on (nikoli žalobkyně), komu osoba, která se vydávala za MUDr. D., podvodným jednáním způsobila škodu „zhruba 1 milion Kč“. Odvolací soud nehodnotil všechny v řízení provedené důkazy ve vzájemných souvislostech a postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno (při hodnocení důkazů účastnickými a svědeckými výpověďmi totiž spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání). Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Jeho skutkové závěry navíc ignorují vnitřní logické rozpory obranné skutkové verze žalovaného a podstatné rozpory v jeho výpovědích.
Lze přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud změnil skutkový základ pro právní posouzení věci, aniž by zopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel (tzn. aniž by dodržel postup podle §213 odst. 2 o. s. ř.). Zatížil proto řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem. Za této situace dovolací soud již nepovažoval za hospodárné zabývat se další namítanou vadou řízení spočívající s porušení poučovací povinnosti soudu a nehodnotil napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu rovněž uplatněného dovolacího důvodu, jímž bylo odvolacímu soudu vytýkáno nesprávné, resp. neúplné právní posouzení věci.
Dovolací soud - aniž nařizoval jednání - rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. května 2011
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu