ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.199.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 199/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) T. N. , b) R. M. , a c) L. M. , všech zastoupených Mgr. Stanislavem Servusem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, proti žalované GINESTRE, s. r. o. se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, identifikační číslo 251 43 948, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, o zaplacení 15.032.462,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 77/2010, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č. j. 70 Co 315/2015-469, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lubora Bystřického, advokáta.
Odůvodnění:
N. P. T., L. M., a R. M., kteří vstoupili do řízení na místo zemřelého původního žalobce M. M. (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2012, č. j. 39 C 77/2010-98), se po žalované domáhají zaplacení 15.032.462,- Kč z titulu finančního vyrovnání právního vztahu, jehož obsahem byla směna obchodních podílů M. M. (právního předchůdce žalobců) ve čtyřech českých obchodních společnostech (LE BETULLE s.r.o., GINESTRE s.r.o., GROANE s.r.o., VISTA NORD spol. s r.o.) a zaplacení dluhů z pohledávek, které měl vůči těmto společnostem v souvislosti s poskytnutým financováním, za obchodní podíl A. B. v italské společnosti LE FORNACI.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, č. j. 39 C 77/2010-298, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení 15.032.462,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 18. 5. 2012, č. j. 39 C 77/2010-142, Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 70 Co 400/2012-179, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání a v průběhu odvolacího řízení navrhli, aby namísto nich vstoupila do řízení obchodní společnost Sankey Productions Limited, se sídlem v Readingu, 105 London Street, Office 5, Spojené království Velké Británie a Severního Irska (identifikační číslo 4612143), neboť smlouvou ze dne 28. 4. 2014 jí postoupili veškeré své pohledávky za žalovanou; společnost Sankey Productions Limited se vstupem do řízení na místo původních žalobců (postupitelů) souhlasila.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. září 2015, č. j. 70 Co 315/2015-469, návrh žalobců na záměnu účastníků zamítl. Z přiložených listin zjistil, že dne 28. 4. 2014 byla uzavřena smlouva, jíž žalobci postoupili obchodní společnosti Sankey Productions Limited, zastoupené Mgr. Stanislavem Servusem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, pohledávku, která je předmětem řízení, za sjednanou cenu 10.000,- Kč; Mgr. Stanislav Servus jednal na základě plné moci z 18. 4. 2014, jíž ho společnost Sankey Productions Limited zmocnila k „uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, na základě které uvedená společnost nabude od jakékoliv jiné osoby nebo osob jakékoliv pohledávky za jakýmikoliv osobami. Smlouvu je zmocněnec oprávněn uzavřít s obsahem podle svého vlastního uvážení“, a k zastupování při vymáhání veškerých pohledávek za tamuvedenými osobami a ke všem úkonům s tím spojeným. Odvolací soud předně dovodil, že žalobci dostatečně neprokázali, že žalobou uplatněné právo bylo převedeno; smlouva o postoupení pohledávek totiž byla uzavřena na základě neurčitého zmocnění advokáta, který zastupoval současně postupitele (žalobce) i postupníka (Sankey Productions Limited). Návrh žalobců na záměnu účastníků navíc posoudil jako účelové zneužití procesní úpravy, konkrétně ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Akcentoval, že návrh byl podán po vydání rozhodnutí, jímž soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl a uložil jim nahradit protistraně náklady řízení ve výši 1.504.474,60 Kč. Významným shledal zjištění, že společnost, jíž byla pohledávka postoupena, má sídlo v zahraničí a nemá žádný kapitál, což by mohlo procesně ztížit případné vymáhání pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení. Na zřetel vzal časové souvislosti, hodnotu postupované pohledávky (15.032.462,- Kč) a její postupní cenu (10.000,- Kč) a nepominul ani skutečnost, že žalobce a společnost, která má vstoupit do řízení na jejich místo, zastupuje stejný advokát, který smlouvu o postoupení pohledávky uzavřel. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zdůraznil, že respektoval závěry, které přijal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012), jakož i závěry dovozené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, tzn. vyšel z předpokladu, že prostá obava, že se případná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení stane v budoucnu nedobytnou, nepostačuje, a je proto třeba zkoumat pohnutky účastníka, který postup podle 107a o. s. ř. navrhl, a zabývat se všemi aspekty postoupení odůvodňujícími účelovost návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo původního (např. nedostatkem komerčního motivu postoupení a jeho vlivem na procesní pozici strany sporu). Rozsudkem ze dne 22. října 2015, č. j. 70 Co 315/2015-512, pak Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 122.548,80 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §238a o. s. ř. Především namítají, že odvolací soud se při posouzení jejich návrhu na záměnu účastníků „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012), dovodil-li, že účelově zneužili procesní úpravu. Odvolacímu soudu vytýkají, že je předem neseznámil se svými úvahami, ani je nevyzval, aby předložili důkazy k prokázání majetkových poměrů nastupující obchodní společnosti; tím porušil jejich právo na spravedlivý proces a rozhodl překvapivě. Skutkový závěr odvolacího soudu o nesolventnosti Sankey Productions Limited dovolatelé hodnotí jako nedostatečný, neboť je založen pouze na výpisu z obchodního rejstříku. Nesprávné je podle nich rovněž zjištění týkající se ekonomického účelu postoupení pohledávky (ekonomické neúčelnosti postupní transakce). Cena postoupené pohledávky nečinila pouze 10.000,- Kč, nýbrž se jim podle smlouvy o postoupení pohledávek (viz její odst. 2.3 smlouvy) mělo dostat i 70 procent z budoucího výtěžku z vymáhání postoupené pohledávky. Žalobci připomínají, že proti skupině A. G. B., do které patří i žalovaná, vedli tři soudní spory a ve dvou byli úspěšní. I v předchozích sporech došlo k záměně účastníků, přičemž odvolací soud zde vstup společnosti Sankey Productions Limited do řízení umožnil a dovolací soud usnesením ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015 tomuto postupu přisvědčil. Žalobci nejsou srozuměni ani se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k převodu jimi uplatněného práva, neboť Mgr. Servus nebyl řádně zmocněn k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek. Prosazují, že generální plná moc opravňovala jejich zástupce k uzavření jakékoli smlouvy. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Žalobci měli prokazovat solventnost svého nástupce v rámci obecné povinnosti stanovené §101 o. s. ř. a nečekat na výzvu soudu. Za zavádějící označuje argumentaci, že soudy v obdobných věcech rozhodly ve prospěch žalobců. V mezidobí totiž bylo zjištěno, že všechny pohledávky původního žalobce M. M. za žalovanou z titulu půjček přešly na A. B..
Dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (žalobci) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), a je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Podle §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).
Ustálená soudní praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, a dále např. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, či ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013) dovodila, že nelze vyloučit, aby soud ve výjimečných případech (při jinak formálně doložených předpokladech) zamítl žalobcův návrh podle §107a o. s. ř. prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, lze-li podle toho, co v řízení vyšlo najevo, dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava z případné nedobytnosti pohledávky nebo objektivně nepodložená nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, však k takovému kroku nepostačuje. Obdobné závěry dovodil i Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, nýbrž musí vždy posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř., zejména vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím návrhu podle §107a o. s. ř. Soudy by svou pozornost měly soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, je-li nejasný jeho majetkový a obchodní substrát atd.) a na případném podezřelém základě by se měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky - procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky - mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici protistrany. Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v §107a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu pouze při zcela zjevném zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně.
Promítnuto do poměrů projednávané věci, odvolací soud nepochybil, jestliže při zohlednění okolností postoupení pohledávky, která je předmětem řízení (viz obsah zmocnění advokáta /současně zastupujícího postupitele i postupníka/ k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, cena za postoupení pohledávky, časové souvislosti), a při zjištění, že obchodní společnost Sankey Productions Limited, které byla pohledávka postoupena, má sídlo v zahraničí a nemá žádný kapitál, posoudil návrh žalobců jako účelové zneužití procesní úpravy podle §107a o. s. ř. Jeho závěry jsou totiž logickou odpovědí na řetězec skutečností, které v řízení vyšly najevo a které lze nepochybně označit za „nejasné a podivné okolnosti předcházející návrhu podle §107a o. s. ř.“ (srov. výše již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11). Námitka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, vyznívá ve světle precizního odůvodnění závěru odvolacího soudu naprázdno, neboť odvolací soud respektoval pokyny, jak postupovat v případě důvodných pochybností o tom, že návrh podle §107a o. s. ř. je účelovým zneužitím procesní úpravy, a beze zbytku se jimi řídil. Nelze přisvědčit žalobcům, že závěr odvolacího soudu spočívá na pouhé obavě, že případná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, a že se mu nepodařilo překročit hranici „nejistoty o poctivosti pohnutek“, jež je vedly k postoupení vymáhané pohledávky. V řízení zjištěné skutečnosti, z nichž odvolací soud vycházel a které (jak je níže rozvedeno) nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit, naopak v souhrnu svědčí pro závěr, že se žalobci pohledávky za žalovanou zbavili ve snaze vyhnout se náhradě nákladů řízení. Dovolací soud přitom bere na vědomí skutečnost, že žalobci byli v minulosti úspěšní s obdobným návrhem, aby na jejich místo do řízení vedených jejich právním předchůdcem M. M. proti LE GROANE, s. r. o. a LE BETULLE, s. r. o. ze skupiny A. G. B. vstoupila obchodní společnost Sankey Productions Limited. Rozhodnutí ze dne 22. 5. 2014, č. j. 19 Co 117/2014-339, kterým Městský soud v Praze umožnil vstup Sankey Productions Limited do řízení na místo žalobců, potvrdil Nejvyšší soud (viz usnesení ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015), a obstálo i v rovině ústavněprávní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2695/15). V tehdy posuzovaném případě však odvolací soud založil své rozhodnutí na zcela odlišných zjištěních; okolnostmi postoupení pohledávky se s přihlédnutím k postoji žalovaného blíže nezabýval a nedisponoval ani zjištěním o finančním a majetkovém potenciálu Sankey Productions Limited. Bylo proto namístě přisvědčit jeho závěru, že v řízení nebyla tvrzena, natož prokázána relevantní skutečnost, z níž by se dalo s jistotou dovodit, že cílem návrhu žalobců bylo zneužití procesní úpravy za účelem docílení nedobytnosti případné pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení.
Výtka dovolatelů, že závěr odvolacího soudu v nyní projednávané věci nerespektuje závěry, které Nejvyšší soud přijal v usnesení ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015, je nepřiléhavá pro skutkové odlišnosti porovnávaných případů. S ohledem na důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby (v pořadí druhým rozsudkem), pojal odvolací soud důvodné podezření ze zneužití procesní úpravy, a proto - zcela legitimně - přistoupil k podrobnějšímu zkoumání podání, jímž žalobci navrhli, aby na jejich místo vstoupil do řízení nový účastník a zjistil skutečnosti, které mu doposud nebyly známy. Dovolateli zpochybňovaný závěr, že jde o účelový postup vždy, kdy je žalobce v řízení před soudem prvního stupně neúspěšný, odvolací soud neučinil.
Jak již bylo výše naznačeno, bez významu jsou námitky, jimiž žalobci odvolacímu soudu vytýkají nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění o majetkovém a obchodním substrátu Sankey Productions Limited a o obsahu smlouvy o postoupení pohledávek pokud jde o ujednání o výši úplaty za postupovanou pohledávku. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobci odvolacímu soudu v tomto směru vytýkají, že porušil jejich právo na spravedlivý proces, jestliže je předem neseznámil s úvahami, které ho vedly k zamítnutí návrhu podle §107a o. s. ř., neposkytl jim potřebné poučení, ani je nevyzval k tomu, aby předložili důkazy k prokázání majetkových poměrů nastupující společnosti. Jeho rozhodnutí proto hodnotí jako překvapivé a nepředvídatelné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Rozhodnutí je nepředvídatelné tehdy, pokud se účastníci řízení nemohou k vyslovenému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02).
Ve dvou obdobných věcech odvolací soud připustil, aby na místo žalobců do řízení vstoupila Sankey Productions Limited a žalobci proto očekávali obdobný postup i v nyní projednávané věci. Zamítnutí jejich návrhu hodnotí jako „překvapivé“, resp. odvolacímu soudu vytýkají, že je se svým právním názorem neseznámil a neumožnil jim prokázat opak. Uvedené odpovídá námitce, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s 213b odst. 1 o. s. ř.).
Podle §118a odst. 2 o. s. ř., má-li předseda senátu za to, že je věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a rozsudky ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 6/2010 pod č. 80, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Situace, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci nenastala, neboť odvolací soud měl pro svůj závěr dostatečné podklady a současně jeho rozhodnutí nepředcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, od něhož by se „překvapivě“ odchýlil. Skutečnost, že žalobci byli se svojí žádostí úspěšní v jiných řízeních, není důvodem pro to, aby odvolací soud žalobce poučoval podle §118a odst. 1 nebo 2 o. s. ř., má-li pro svůj závěr k dispozici všechny rozhodné skutečnosti. „Předvídatelnost“ rozhodnutí soudu nelze dovozovat z výsledků jiných řízení.
Nezbývá než uzavřít, že úvaha odvolacího soudu, že jsou dány okolnosti svědčící pro závěr, že procesní návrh je zneužitím procesní úpravy, není zjevně nepřiměřená a je v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. Pakliže obstál závěr odvolacího soudu, že žalobci návrhem podle §107a o. s. ř. účelově zneužili procesní úpravu (§2 o. s. ř.), je nadbytečné zabývat se námitkami žalobců, které směřují proti závěru odvolacího soudu, že mezi žalobci a Sankey Productions Limited nedošlo k platnému postoupení pohledávek, neboť advokát Mgr. Servus nebyl k uzavření postupní smlouvy řádně zmocněn. Ani případná důvodnost těchto námitek by neměla vliv na konečný závěr odvolacího soudu o zamítnutí vstupu Sankey Productions Limited do řízení na místo žalobců.
Vzhledem k tomu, že se žalobcům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (náklady na vyhotovení doplnění vyjádření nebyly shledány jako účelně vynaložené). Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč (§9 odst. 1 písm. ve spojení s §7 bod 4. cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky) a z částky 378,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu