ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2035.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2035/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42/390 (adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11), proti žalovanému L. J., o zaplacení příslušenství, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 30/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. ledna 2011, č. j. 60 Co 467/2010-88, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 150.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně za dobu od 3. 8. 2000 do zaplacení z titulu vrácení příspěvku poskytnutého na individuální bytovou výstavbu.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. srpna 2010, č. j. 44 C 30/2010-46, uložil žalovanému povinnost do dvanácti měsíců od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni 150.000,- Kč (výrok I.), v části, jíž bylo požadováno zaplacení zde specifikovaného úroku z prodlení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 6. ledna 2011, č. j. 60 Co 467/2010-88, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 140.000,- Kč od 3. 8. 2000 do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně z částky 5.000,- Kč od 22. 11. 2001 do zaplacení; ve zbylé části tento výrok potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vycházel (shodně jako soud prvního stupně) ze zjištění, že žalovaný spolu s tehdejší manželkou L. J. získali státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu - podle smlouvy ze dne 2. 7. 1990 obdrželi částku 140.000,- Kč a podle smlouvy ze dne 22. 10. 1991 částku 10.000,- Kč. Smlouvy neobsahují ujednání, že by příjemci příspěvku odpovídali za své závazky společně a nerozdílně. Sjednaný závazek dokončit výstavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy (tj. do 3. 7. 2000) příjemci příspěvku nesplnili; pro takový případ byl ve smlouvách sjednán jejich závazek poskytnutý příspěvek státu do 30 dnů vrátit. Manželství žalovaného a L. J. bylo dne 2. 10. 1993 rozvedeno; k tomuto dni zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů, které bylo vypořádáno dohodou. Dne 24. 5. 2000 uzavřel žalovaný s tehdejším Okresním úřadem ve Zlíně dohodu, v níž se zavázal uhradit státu (celý) dluh ze smlouvy uzavřené dne 2. 7. 1990, tj. částku 140.000,- Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení s vrácením částky 140.000,- Kč dne 3. 8. 2000 a částky 10.000,- Kč dne 22. 11. 2001. Na základě uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že žalovanému a L. J. vznikla smluvní povinnost vrátit každý jednu polovinu příspěvků poskytnutých jim na individuální bytovou výstavbu, neboť nesplnili podmínku dokončit stavbu ve sjednaném termínu. Dohodu z 24. 5. 2000 posoudil podle obsahu jako přistoupení žalovaného k peněžitému závazku L. J. ze smlouvy uzavřené 2. 7. 1990 (§533 obč. zák.); uzavřel, že žalovaný odpovídá společně a nerozdílně s L. J. i za její polovinu dluhu, včetně příslušenství. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že uznání nemělo vliv na běh promlčecí doby k uplatnění práva na zaplacení úroku z prodlení. Dovodil, že z hlediska účinků podle §110 odst. 1 obč. zák. není uznání dluhu vázáno na vědomost dlužníka, že právo, které uznává, je promlčeno. V důsledku uznání proto došlo přetržení promlčecí doby, nevznikla pouze vyvratitelná domněnka trvání dluhu podle §558 obč. zák. Žalovaný je tudíž povinen zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení z částky 140.000,- Kč od 3. 8. 2000 do zaplacení, a to ve výši dvojnásobku diskontní sazby platné k tomuto dni, tj. ve výši 10%. Protože podle smlouvy uzavřené 22. 10. 1991 žalovaný odpovídá pouze za vrácení poloviny poskytnutého příspěvku, i úrok z prodlení je povinen zaplatit jen z částky 5.000,- Kč, a to ve výši dvojnásobku diskontní sazby ke dni 22. 11. 2001 (tj. 8,5%).
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání. Souhlasí sice se závěrem, že s bývalou manželkou neodpovídají za vrácení příspěvku společně a nerozdílně, nýbrž že každý je povinen vrátit jeho polovinu, není však srozuměn s posouzením právních následků dohody uzavřené dne 24. 5. 2000. Je přesvědčen, že nemohlo jít o platné přistoupení k dluhu, neboť k 24. 5. 2000 L. J. žádný dluh ze smlouvy uzavřené dne 2. 7. 1990 neměla. Povinnost vrátit příspěvek ve výši 140.000,- Kč totiž byla vázána na porušení povinnosti zkolaudovat dům do deseti let od uzavření smlouvy o poskytnutí příspěvku a tato lhůta uplynula teprve 2. 7. 2000. Přistoupit však lze pouze k existujícímu dluhu, jinak je přistoupení neúčinné (viz. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 131/95). Protože odvolací soud pochybil, pokud ho zavázal zaplatit žalobkyni úrok z prodlení, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu, jakož i v akcesorických výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) při splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vytýká žalovaný odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru, že odpovídá společně a nerozdílně se svojí bývalou manželkou L. J. za její část dluhu ve výši 70.000,- Kč ze smlouvy uzavřené dne 2. 7. 1990; tento závěr byl přitom významný pro posouzení nároku žalobkyně na úroky z prodlení.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §533 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák“), kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně.
Přistoupení k závazku podle §533 obč. zák. znamená přístup dalšího dlužníka do existujícího závazkového právního vztahu, a to vedle původního dlužníka (tzv. kumulativní intercese). Závazek z přistoupení k dluhu má akcesorickou povahu, a proto může platně vzniknout pouze, pokud v době přistoupení závazek původního dlužníka existoval, tj. již vznikl nebo stále trval. Nezáleží na tom, zda jde o dluh již splatný, nebo nikoli (k tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 5 Cmo 131/95, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 5/1996, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4720/2007, nebo z literatury Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1588 s.).
Podle §2 odst. 1 obč. zák. občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje.
Podle §36 odst. 1 věty první obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky.
Občanskoprávním závazkovým (obligačním) vztahem je právní vztah, z něhož věřiteli vzniká právo na plnění od dlužníka (pohledávka) a dlužníku vzniká povinnost poskytnout věřiteli plnění (dluh nebo závazek). Nejčastějším právním důvodem vzniku závazkových právních vztahů (označovaných v teorii soukromého práva též pojmem „závazek“ používaným v užším slova smyslu pro označení dlužníkovy povinnosti) jsou dvoustranné právní úkony - smlouvy. Právní následky (účinky) právního úkonu mohou být učiněny závislými na skutečnosti, o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku nevědí, zda a popř. kdy se splní, neboli budou závislé na podmínce (condicio). Odkládací podmínkou je taková podmínka, kdy účinky právního úkonu, tj. subjektivní práva a povinnosti, nastanou až jejím splněním. Do splnění odkládací podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a pro jeho účastníky závazný, právní účinky nabude. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1337/2007 (a v mnoha dalších rozhodnutích), zdůraznil, že v případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. šlo o „podmíněně nenávratné finanční prostředky“ poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení, a vyložil, že podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák.), neboť až do doby porušení smluvních povinností stavebníky je (existující) povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Porušením závazku výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy, došlo k naplnění odkládací podmínky, na kterou byla vázána povinnost stavebníka příspěvek vrátit, a žalobkyni vzniklo bez dalšího dnem následujícím po uplynutí dohodnuté desetileté lhůty právo na vrácení poskytnutého příspěvku.
Tyto závěry se plně uplatní i v posuzovaném případě. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně na straně jedné a žalovaným a jeho tehdejší manželkou L. J. na straně druhé vznikl uzavřením smlouvy závazkový právní vztah, jehož účinnost, pokud jde o právo poskytovatele na vrácení příspěvku a povinnost příjemce příspěvku jej vrátit, byly vázány (mimo jiné) na splnění záporné odkládací podmínky, tj. že výstavba nebude dokončena tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy. Žalovaný a L. J. se zavázali k vrácení poskytnutého příspěvku, dojde-li k naplnění odkládací podmínky. Účastníci smlouvy byli svými projevy vůle vázáni, i když účinnost závazku nenastala. Závazek L. J. vrátit poskytnutý příspěvek ke dni, kdy k němu žalovaný přistoupil, existoval (byť jeho účinnost byla učiněna závislou na skutečnosti, o niž nebylo jisté, zda nastane). Nelze proto přisvědčit žalovanému, že k závazku své bývalé manželky L. J. vrátit jednu polovinu příspěvku poskytnutého na individuální bytovou výstavbu nemohl platně přistoupit, neboť v době úkonu přistoupení tento závazek neexistoval.
Odvolací soud při právním posouzení dané věci nepochybil a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není v posuzovaném případě naplněn. Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu