ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2041.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2041/2022-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 58/8, proti žalované E.ON Energie, a. s. , se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem Praha 1, Ovocný trh 1096/8, o nahrazení rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 15. 9. 2020, č. j. 03333-34/2016-ERÚ ve spojení s rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 4. 12. 2019, č.j. 03333-22/2016-ERÚ, a o zaplacení 58 747 828,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 339/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2022, č. j. 8 Co 1262/2021-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Vosola, MBA, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2021, č. j. 30 C 339/2020-102, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 15. 9. 2020, č. j. 03333-34/2016-ERÚ, rozsudkem soudu, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 58 747 828,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 58 747 828,69 Kč od 11. 8. 2014 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávek v celkové výši 2 400 Kč a náklady správního řízení a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 17 934,26 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 8 Co 1262/2021-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za dosud nevyřešené v rozhodovací činnosti dovolacího soudu považuje následující právní otázky:
- zda porušuje soud, který se při svém rozhodování odchýlí od vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu přímo se vztahujícího k předmětné věci, které je ve shodě s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné pro všechny orgány i osoby, zásadu rovnosti a právní jistotu občanů,
- zda může soud v občanském soudním řízení dovodit, že přiznání nároku by fakticky znamenalo legalizaci výnosů z trestné činnosti, aniž by o tomto rozhodl soud v trestním řízení, a to vzhledem k tomu, že dle čl. 40 odst. Listiny základních práv a svobod rozhoduje o vině a trestu za trestné činy jen soud,
- zda lze z úhrady ceny silové elektřiny žalovaným na účet Finančního úřadu v Olomouci dovodit, že tímto právním jednáním došlo ke konkludentnímu uznání dluhu žalobce,
- a zda je možné dovodit konvalidaci revizní zprávy jednáním revizního technika za situace, kdy revizní zpráva byla správním orgánům předložena až teprve poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, díky čemuž tedy chyběl jen formální akt revizního technika, a to pouhé přeškrtnutí původního data a nahrazení novým datem.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně odvolacímu soudu vytýká, že nevycházel ze závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, neboť svévolně na věc aplikoval nálezy Ústavního soudu v odlišných věcech, v situaci, kdy je příslušná otázka rozhodnutím Ústavního soudu přímo se vztahujícím k předmětné věci výslovně řešena. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1812/09, k dovolacímu přezkumu předkládá otázku dosud neřešenou, zda soud, který se při svém rozhodování odchýlí od vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu vztahujícího se přímo k předmětné věci, které je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, porušuje zásadu rovnosti a právní jistotu občanů.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1173/2021, ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2211/2018, či ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 885/2017), že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. například též nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007).
V usnesení ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1701/18, obdobně Ústavní soud shrnul, že z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat „ratio decidendi“, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral.
V nálezu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21, Ústavní soud poukázal na to, že „podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány a osoby především jeho nálezy, nikoliv již usnesení“. Ta nejsou závazná ani pro Ústavní soud (§23 a 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a nejsou považována ani za obecně precedenčně významná (např. již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 13/15).
V nyní řešené věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16.
Tímto usnesením Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599, přičemž se vyjádřil k účinkům zrušení rozhodnutí o udělení licence ve vztahu k námitce stěžovatelky, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo podnikat a užívat majetek. Otázkou dopadů zrušení rozhodnutí o udělení licence na nárok žalobkyně na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů se nezbýval. K otázce získání licence v důsledku spáchání trestného činu se Ústavní soud v uvedeném usnesení rovněž nevyjádřil. K námitce dovolatelky, že jí svědčí legitimní očekávání nabytí majetku v podobě podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, Ústavní soud uvedl, že stěžovatelka blíže neobjasnila, zda vůbec v jejím případě došlo k ovlivnění výše podpory v důsledku napadených rozhodnutí, a došlo-li, tak jakým způsobem a v jaké výši. Poukázal na to, že po vydání rozsudku krajského soudu nedošlo k přerušení a případnému novému – pozdějšímu uvedení elektrárny do provozu. Důvodem je, že rozsudek krajského soudu ze dne 9. 10. 2015 byl vydán v době, kdy již stěžovatelka disponovala jiným rozhodnutím o udělení licence týkajícím se shodné elektrárny, které ji od 1. 4. 2015 opravňovalo k výkonu licencované činnosti a které nebylo rozsudkem krajského soudu dotčeno. Shrnul, že v případě stěžovatelky nedošlo na základě napadených rozsudků k přerušení možnosti vyrábět elektřinu, což by jinak byl důsledek v dalších řízeních neodstranitelný i z hlediska podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka neobjasnila, zda vůbec a případně jak se této podpory napadená rozhodnutí správních soudů dotkla; neumožnila tedy Ústavnímu soudu bližší reakci na její tvrzení týkající se podpory.
V nyní projednávané věci odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí konstatoval, že k tomu, aby vznikl (žalovaný) nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenové úrovni roku 2010, musela by být předmětná FVE uvedena do provozu do 31. 12. 2010, k čemuž bylo třeba, aby vedle schopnosti dodávat elektřinu do elektrizační soustavy bylo ve prospěch žalobkyně vydáno pravomocné rozhodnutí o udělení licence. Odvolací soud posuzoval primárně otázku účinků zrušení udělené licence. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650, podle něhož se F. Š. a J. P. dopustili v souvislosti s vyhotovením a použitím revizních zpráv týkajících se elektrárny XY zvlášť závažného zločinu podvodu. V rámci posouzení účinků rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o udělení licence pro předmětnou elektrárnu, odvolací soud konstatoval, že si je vědom usnesení Ústavního soudu z 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, které dokonce bylo vydané po správní linii ve věci předmětné licence, jež ovšem nezohledňuje daný problém v celé jeho šíři, nýbrž jen relativně izolovaně v souvislosti s tvrzeným omezením práva podnikat a užívat majetek. Uvedl, že výklad Ústavního soudu neřeší danou otázku vyčerpávajícím způsobem a v širších souvislostech tak, aby jej bylo možné zevšeobecnit, zejména nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného činu.
Odvolací soud odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, které podle jeho názoru řeší (v poměrech umístění a provozu fotovoltaických elektráren) danou otázku komplexně, zejména na závěry v nich vyslovené ve vztahu k nezákonnosti aktu veřejné moci způsobené především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí, jehož vydání dosáhl oprávněný uvedením úmyslně nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní orgán za takové situace přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího vlastního protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob).
Odvolací soud uvedl, že o právě takovou situaci se jedná v nyní souzené věci, neboť nezákonnost správního rozhodnutí byla způsobena výlučně jednáním F. Š., jednatele právního předchůdce žalobkyně (adresáta správního rozhodnutí), ve spolupráci s revizním technikem J. P., kdy výlučně jejich protiprávním jednáním se právnímu předchůdci žalobkyně podařilo získat (do konce roku 2010) licenci.
Jestliže za popsané situace odvolací soud nevyšel z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, s odůvodněním, že dané rozhodnutí neřeší předmětnou otázku vyčerpávajícím způsobem v širších souvislostech tak, aby jeho závěry bylo možné zevšeobecnit, zejména nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného činu, a místo toho poukázal na závěry výše uvedených nálezů Ústavního soudu, a dospěl k závěru, že žalobkyni nemohl vzniknout nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenách roku 2010, Nejvyšší soud neshledal, že by se od výše uvedených závěrů rozhodovací praxe odchýlil.
Odvolací soud se neodchýlil ani od závěrů nálezu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1812/09, na který poukazuje dovolatelka, v němž se Ústavní soud vyjádřil k otázce nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu. O takovou situaci v projednávané věci nejde.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda může soud v občanském soudním řízení dovodit, že přiznání nároku by fakticky znamenalo legalizaci výnosů z trestné činnosti, aniž by o tom soud rozhodl v trestní řízení, a to vzhledem k tomu, že dle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod rozhoduje o vině a trestu za trestné činy jen soud (pozn. trestní)“. Podle odvolacího soudu by legalizace protiprávního jednání při získání licence a přiznání nároku na úhradu výkupní ceny elektřiny podle Tarifu 2010 fakticky znamenala legalizaci výnosů z trestné činnosti; tento soud nerozhodoval o otázce viny a trestu za trestný čin ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítá dovolatelka. Na otázce předestřené dovolatelkou není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatelka pomíjí, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Otázka, zda lze z úhrady ceny silové elektřiny účastnicí na účet Finančního úřadu v Olomouci dovodit, že tímto právním jednáním došlo ke konkludentnímu uznání dluhu, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Dovolatelka prosazuje názor, že úhradou ceny silové elektřiny odebrané v období od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2017 žalovaná uznala sporný nárok co do důvodu a výše.
Podle §323 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3. Podle §407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Pro uznání závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že dlužník plní částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5321/2008).
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka. Nelze uzavřít, že došlo k celkovému uznání zbytku dluhu, když dlužník při částečném plnění výslovně nesdělí, že neuznává zbytek dluhu, pokud z jeho celkového jednání již před částečným plněním bylo možno usuzovat, že dluh neuznává a nemá v úmyslu platit celou dlužnou částku. Ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníku, aby vyjádřil nesouhlas s výší celkové pohledávky, ani kdy tak má učinit. Dlužník není povinen sdělovat věřiteli, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu doplatit, jestliže dal již předtím jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, a z okolností předcházejících hrazení dluhu a z jednání dlužníka muselo být věřiteli jasné, že dlužník nehodlá celkový dluh uhradit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015; k rozhodné právní úpravě srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020).
Podle odvolacího soudu k plnění žalované Finančnímu úřadu v Olomouci došlo na základě oznámení finančního úřadu o zřízení zástavního práva k pohledávkám žalobkyně na úhradu ceny silové elektřiny. Tedy bylo plněno z podnětu orgánu veřejné moci a nešlo o stav, kdy by žalovaná vůči žalobkyni uznala co do důvodu a výše svůj dluh písemně, respektive kdy by šlo z okolností případu dovodit, že tímto částečným plněním uznává i zbytek dluhu. Žalovaná (v době plnění) dala jednoznačně najevo, že nejde o uznání dluhu, a z okolností případu (že plní na podkladě oznámení o zřízení zástavního práva) je patrný právní důvod poskytnutí peněžitého plnění finančnímu úřadu. Odvolací soud proto neshledal námitku týkající se uznání dluhu důvodnou. Tento závěr není v rozporu s výše předestřenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelkou předkládaná otázka, „zda je možné dovodit konvalidaci (zhojení) revizní zprávy jednáním revizního technika za situace, kdy revizní zpráva byla správním orgánům předložena až poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, díky čemuž tedy chyběl jen formální akt revizního technika, a to pouhé přeškrtnutí původního data a nahrazení novým datem“. V této souvislosti dovolatelka argumentuje tím, že fotovoltaická elektrárna byla řádně zrevidována a revizní zpráva byla Energetickému regulačnímu úřadu předložena až poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku FVE dne 22. 12. 2010.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se nepodává, že by revizní zpráva byla správním orgánům předložena teprve poté, co revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, a že tedy chyběl „jen formální akt revizního technika, pouhé přeškrtnutí původního data“, a že předmětná elektrárna byla řádně zrevidována, jak prosazuje dovolatelka. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která se opírá o vlastní skutkové závěry dovolatele nebo je vystavěna na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017, či ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1584/2021).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek a do práva na ochranu vlastnictví, pak nevymezuje, v čem shledává naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Argumentuje-li porušením svých ústavně zaručených práv, pak pomíjí, že tato otázka může být předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, je-li obsahem dovolání vymezení, v čem je spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Byť výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud uvádí, že o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 3 400 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., k tomu náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, a částka 714 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), což je celkem 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu