ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.211.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 211/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalované M. P. , zastoupené JUDr. Antonínem Kočendou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Františkánská 172, o zaplacení 4.036,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 312/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2011, č. j. 20 Co 1211/2010-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.090,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Antonína Kočendy, advokáta se sídlem v Uherském Hradišti, Františkánská 172.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, kterým Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek ze dne 15. února 2010, č. j. 4 C 312/2002-136, jímž Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl žalobu o zaplacení 4.036,- USD s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jak prosazuje žalobce. Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle §220 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/1999). V daném případě jak soud prvního stupně, tak odvolací soud žalobu zamítly (resp. odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně). To, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě jiného právního posouzení věci, z jeho rozhodnutí měnící rozsudek (v tom, smyslu, že by jím byla v porovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně odlišně konstituována či deklarována práva a povinnosti účastníků řízení) nečiní.
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí žalobce spatřuje v posouzení, zda za námitku relativní neplatnosti lze považovat jakýkoliv projev vůle, z něhož sice lze vyvodit, že oprávněný subjekt nechce být vázán účinky právního úkonu, avšak nevyplývá z něho, o jaký důvod neplatnosti se jedná. Žalobce rekriminuje odvolací soud, že nerespektoval stávající judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003), hodnotil-li obsah vyjádření žalované k žalobě ze dne 3. 3. 2003 jako projev vůle namítnout relativní neplatnost právního úkonu (dohody uzavřené dne 21. 11. 2001 při předjednání žalobního nároku prostřednictvím instituce mediatora před Krajským soudem v Denveru, státu Colorado – dále jen „právní úkon“). Na rozdíl od odvolacího soudu prosazuje názor, že z písemného vyjádření žalované nevyplývá, že jím projevila vůli dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu. Tyto námitky jsou založeny na kritice skutkového zjištění odvolacího soudu. Posouzení, zda písemné podání žalované ze dne 3. 3. 2003 obsahovalo její výslovný projev vůle namítnout relativní neplatnost právního úkonu z důvodu omylu, tedy otázka, co bylo obsahem tohoto podání (při výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák.), je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000 a ze dne 31. 10. 2001. sp zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Pokud žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech a vyšel z jím prezentovaného výkladu projevu vůle žalované obsaženého v podání ze dne 3. 3. 2003, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, neboť by „bez vznesené námitky relativní neplatnosti z důvodu omylu nemohl o relativní neplatnosti právního úkonu vůbec rozhodovat“.
Bezpředmětné jsou taktéž námitky, jimiž žalobce brojí proti správnosti zjištění, že žalovaná poškození jeho vozidla nezpůsobila, které soudy učinily ze znaleckého posudku. I ty totiž představují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Namítá-li žalobce v dovolání, že odvolací soud relativní neplatnost právního úkonu posuzoval na základě podání, která žalovaná učinila až po uplynutí tříleté promlčecí doby (vznáší námitku promlčení práva žalované dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu), tvrdí novou skutečnost, která nebyla v předchozím řízení uplatněna (a tedy ani prokazována). Podle §241a odst. 4 o. s. ř. však v dovolání nelze nové skutečnosti ve věci samé uplatnit. Dovolací soud pak nad rámec ratio decidendi připomíná, že ačkoliv odvolací soud odkazoval na více podání žalované, relativní neplatnost právního úkonu posuzoval na základě podání, které žalovaná učinila dne 3. 3. 2003, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby, v níž mohla námitku relativní neplatnosti právního úkonu s úspěchem uplatnit.
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnil; i kdyby nesouhlas s tímto výrokem řádně odůvodnil, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.790,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 7. a odst. 6 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. října 2012
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu