ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2244.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2244/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce T. L. , zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Průchodní 346, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1055/35, o zaplacení 5.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 38/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č.j. 25 Co 354/2014-271, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č.j. 25 Co 354/2014-271, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 1. 2014, č.j. 47 C 38/2009-150, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud shora označeným rozhodnutím potvrdil ve výroku uvedený rozsudek, kterým obvodní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 5.500.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žalobci nepřiznal vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zejména přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že „věc posoudil“ (kromě ustanovení §657) podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a „na věc nahlížel“ i podle ustanovení §2 odst. 3 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“); správným shledal závěr soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení práva žalobce na vrácení dluhu ze smlouvy o půjčce je v rozporu s dobrými mravy. Vyslovil souhlas s tím, že soud prvního stupně vzal v úvahu právně složitá ujednání účastníků smlouvy o půjčce, včetně ujednání o způsobu plnění dluhu, že uzavírání takových smluv nebylo mezi žalobcem a otcem žalovaného ojedinělé a že obě smluvní strany je beze sporů plnily a dodržovaly, jakož i to, že důvodem, proč žalobce neuplatnil pohledávku z půjčky v řízení o dědictví po otci žalovaného, bylo jeho přesvědčení o jejím zániku splněním – převodem vlastnictví mimo jiné nemovitostí v katastrálním území M. u Ř. (dále jen „předmětné nemovitosti“) v souladu s ujednáním obou stran. Bez specifikace odlišností odvolací soud konstatoval, že v souzené věci jde o jinou skutkovou situaci, než byla posuzována v jeho rozsudku č.j. 69 Co 254/2014-128, a uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně představuje spravedlivé uspořádání vztahů mezi účastníky.
Rozsudek odvolacího soudu napadl výslovně v plném rozsahu žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje (hodnoceno podle obsahu podání) v tom, že odvolací soud vyřešil otázku, zda uplatnění námitky promlčení je v souladu s dobrými mravy, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Za nerozhodné považuje, zda tak soudy učinily „pod vlivem NOZ“ . Zdůraznil, že promlčením se bránil v situaci, kterou nezavinil a že jeho jednání nezapříčinilo prodlení či nečinnost žalobce, takže nemůže být důvodem pro tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. V rozporu s dobrými mravy je naopak jednání žalobce, který po smrti otce (tehdy nezletilého) žalovaného namísto včasného uplatnění své pohledávky ze smlouvy o půjčce (ve výši 30.000.000,- Kč) podal návrh na vklad svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy, která představovala nezákonnou propadnou zástavu (a dále i k činžovnímu domu v P., rodinné vile v P. a rodinné vile v M., jejichž celková obvyklá cena převyšovala 50.000.000,- Kč a z nichž se dovolateli „ vrátily“ pouze předmětné nemovitosti a nemovitosti v M.) a čekal, „že to projde“ . K promlčení pohledávky žalobce, který na rozdíl od žalovaného byl přímým účastníkem smlouvy o půjčce i neplatné kupní smlouvy, tak došlo jeho vinou a bylo důsledkem jeho chybné chladnokrevné obchodní kalkulace. Dovolatel poukázal na to, že se žalobce pokouší těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal, kdežto on je ve výsledku poškozen, neboť mu nezbylo než předmětné nemovitosti prodat pod cenou stávajícímu uživateli a u dalších nemovitostí v P. mu jejich prodejem žalobcem vznikla faktická škoda přesahující žalovanou částku. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – zda se námitka promlčení slučuje s dobrými mravy –, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.).
Podle ustanovení §3028 o.z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ustanovení §101 obč. zák. je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud vyšel z toho, že na základě smlouvy o půjčce z 1. 4. 2000 poskytl žalobce otci žalovaného L. K. půjčku 30.000.000,- Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit do dvou měsíců. Pro případ, že nedojde k úhradě dluhu, zavázal se dlužník převést na žalobce ve smlouvě vyjmenované nemovitosti, mimo jiné i předmětné nemovitosti. Kupní smlouvou datovanou 6. 6. 2000 L. K. převedl za kupní cenu 5.500.000,- Kč předmětné nemovitosti na žalobce, který byl v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník s právními účinky vkladu k 21. 9. 2000, a kupní smlouvou ze dne 29. 3. 2002 je převedl na A. Š. V dědickém řízení po L. K., který 15. 6. 2000 zemřel, nabyl předmětné nemovitosti jako jediný dědic žalovaný. Okresní soud Praha – východ rozhodnutím, které nabylo 2. 10. 2007 právní moci (sp. zn. 6 C 147/2005), určil žalovaného vlastníkem předmětných nemovitostí (kupní smlouvu datovanou 6. 6. 2000 shledal absolutně neplatnou z důvodu propadné zástavy). Žalovaný předmětné nemovitosti převedl kupní smlouvou z 9. 10. 2007 na A. Š., jíž žalobce jemu zaplacenou kupní cenu 5.200.000,- Kč vrátil. Žalobce vyzval dopisem z 18. 8. 2008, doručeným 23. 9. 2008, žalovaného k úhradě 5.500.000,- Kč ve lhůtě, která uplynula 7. 10. 2008.
Nejvyšší soud již dříve, a to například i ve svém usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1600/2015, jímž odmítl žalobcovo dovolání proti odvolacím soudem zmiňovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, č.j. 69 Co 254/2014-128, vyložil, že dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.) zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 a z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06).
Žalobci nic nebránilo, aby právo na vrácení půjčky uplatnil zákonným způsobem včas, tedy před uplynutím obecné promlčecí doby stanovené v §101 obč. zák. Nelze souhlasit s odvolacím soudem, že k jeho prospěchu je třeba přičíst přesvědčení o tom, že pohledávka ze smlouvy o půjčce zanikla převodem vlastnictví k nemovitostem. S ohledem na žalobcovu znalost okolností, za kterých byla kupní smlouva uzavřena, není možné vycházet ani z toho, že se o absolutní neplatnosti smlouvy dozvěděl z pravomocného rozsudku o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, tj. až po uplynutí tříleté promlčecí doby. Podal-li při znalosti okolností, za kterých byla kupní smlouva uzavřena, tedy při nutné vědomosti o tom, že jde o nezákonnou propadnou zástavu, po smrti otce žalovaného návrh na vklad vlastnického práva a spoléhal-li se na to, že byl poté v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, ačkoli s ohledem na absolutní neplatnost kupní smlouvy vlastnické právo nikdy nenabyl, způsobil marné uplynutí promlčecí doby sám žalobce. Na straně žalovaného naopak nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící pro závěr, že jednal s úmyslem žalobce poškodit či znevýhodnit, případně že své právo zjevně zneužil. To, že nemovitosti prodal a inkasoval kupní cenu, se námitky promlčení netýká a ani ze skutečnosti, že účastníkem smlouvy o půjčce a kupních smluv (uzavřených současně se smlouvou o půjčce, což tvrdí sám žalobce například ve svém podání z 8. 8. 2013) byl L. K., nelze odpovídající závěr dovodit; jedná se o okolnost týkající se vzniku žalobou uplatněného práva, přičemž žalovaný neměl na obsah smluvních ujednání jakýkoli vliv.
Lze uzavřít, že obrana žalovaného námitkou promlčení práva v rozporu s dobrými mravy není. Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele, podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud současně soudy nižších stupňů upozorňuje na závěry, které přijal ve svém rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, k otázce výkladu přechodného ustanovení §3030 o.z. a aplikace ustanovení §1 až 14 o.z. na právní vztahy (poměry) vzniklé do 31. 12. 2013.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu