ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2259.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2259/2021-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Alpel Praha s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Neklanova 126/10 , zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Veleslavínova 252/5, proti žalované L. H. , bytem XY, zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na květnici 713/7, o zaplacení 424.710,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 302/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 2. 2021, č. j. 22 Co 294/2020-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.487,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jakuba Vozába, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 22 Co 294/2020-241, potvrdil rozsudek ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 C 302/2018-187, kterým Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení 424.710,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 12. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná jako vlastnice specifikovaných nemovitostí v katastrálním území XY, které nabízela k prodeji prostřednictvím společnosti Bureš a partneři s. r. o. (zprostředkovatelky), uzavřela 18. 1. 2018 se zájemci o koupi - manžely D. a D. K. a se zprostředkovatelkou „Rezervační smlouvu“, jejímž předmětem byla zprostředkovaná „ nabídka nemovitostí ke koupi do vlastnictví zájemce “ (článek I. bod 1.2) a „ exkluzivita pro jednání o koupi uváděných nemovitostí s vlastníkem a zprostředkovatelem “ (článek I. bod 1.3) po rezervační dobu v trvání 45 dnů. V článku II. bodě 2.1 smlouvy se žalovaná zavázala nejednat sama ani prostřednictvím zprostředkovatele či jiných osob po dobu účinnosti rezervační smlouvy o prodeji nemovitostí s třetími osobami, zachovávat mlčenlivost a neučinit nic, co by znemožnilo převod práv k nemovitostem na zájemce. Zájemci se oproti tomu v článku II. bodě 2.3 zavázali vlastníkovi zaplatit rezervační poplatek ve výši 424.710,- Kč na účet zprostředkovatele s tím, že vzali na vědomí, že se vlastník uzavřením rezervační smlouvy hospodářsky omezuje a podstupuje riziko finanční újmy tím, že bude odmítat další subjekty, které projeví zájem o koupi nemovitostí; smluvní strany učinily nesporným, že toto omezení a podstoupení rizika je odpovídajícím protiplněním za poskytnutý rezervační poplatek (článek II bod 2.4.). V článku III. bodě 3.1 se smluvní strany dohodly, že v případě uzavření kupní smlouvy bude rezervační poplatek započten na kupní cenu, která činila 11.700.000,- Kč a směla být uhrazena prostřednictvím hypotečního úvěru. V článku IV. bodě 4.2 byla sjednána možnost jednostranně odstoupit od rezervační smlouvy, nebude-li v rezervační době uzavřena kupní smlouva ani po písemné výzvě k jejímu uzavření. Nehledě na to mají zájemci právo odstoupit od rezervační smlouvy a požadovat vrácení rezervačního poplatku v rozsahu 96 % v případě, že řeší hypoteční úvěr přes zprostředkovatele a banka poskytující jim úvěr k financování části kupní ceny nemovitostí poskytnutí úvěru neschválí nejpozději do 10 dnů před uplynutím rezervační doby, anebo schválí-li v téže lhůtě poskytnutí úvěru v nižší částce, než kterou zájemci požadovali. Podle článku IV. bodu 4.3 mají zájemci dále nárok na vrácení rezervačního poplatku v plné výši a) porušil-li vlastník závazky uvedené v bodě 2.1 této smlouvy a b) neuzavřel-li vlastník v rezervační době se zájemci kupní smlouvu, ačkoliv jej k tomu písemně vyzvali během rezervační doby a prokázali připravenost uhradit kupní cenu. Pro případ neuzavření kupní smlouvy v rezervační době si smluvní strany ujednaly smluvní pokutu ve výši rezervačního poplatku, tj. 424.710,- Kč, kterou je povinna uhradit druhé straně ta strana, na níž leží důvody, pro které nedošlo k uzavření kupní smlouvy. Podle článku IV. bodu 4.5. je vlastník oprávněn započítat nárok na smluvní pokutu proti povinnosti vrácení rezervačního poplatku, a to v rozsahu, v jakém se tyto pohledávky kryjí. Přílohou rezervační smlouvy byl text zamýšlené kupní smlouvy, který byl během rezervační doby dohodou změněn. Zájemci rezervační poplatek zaplatili 23. 1. 2018; v rezervační době ani v následujících měsících si nezajistili finanční krytí kupní ceny, přičemž hypoteční úvěr řešili bez součinnosti zprostředkovatele. Dne 3. 12. 2018 vyzval zájemce D. K. žalovanou k vrácení rezervačního poplatku, což žalovaná odmítla s tím, že kupní smlouva nebyla uzavřena z důvodů na straně zájemců, takže jí vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 424.710,- Kč, který započetla na pohledávku zájemců. Smlouvou z 14. 12. 2018 zájemci postoupili svou pohledávku z titulu vrácení rezervačního poplatku žalobkyni; o postoupení se žalovaná musela dozvědět nejpozději 20. 12. 2018.
Na podkladě uvedených zjištění shledal odvolací soud podstatnými povinnostmi vyplývajícími z rezervační smlouvy pro vlastníka povinnost po rezervační dobu nenabízet své nemovitosti třetím osobám a na nikoho je nepřevést, povinnost poskytnout zájemcům veškerou potřebnou součinnost k případnému zajištění úvěru zástavní smlouvou, bude-li kupní cena hrazena z hypotečního úvěru a povinnost usilovat o uzavření kupní smlouvy; podstatnou povinností zájemců bylo zaplatit rezervační poplatek a usilovat o uzavření kupní smlouvy tak, aby ji řádně splnili. Protože rezervační poplatek byl ekvivalentním plněním za omezení vlastníka podle rezervační smlouvy, nestal se marným uplynutím rezervační doby bezdůvodným obohacením žalované. Právním důvodem byla platná rezervační smlouva, která sice nedospěla do stranami zamýšleného cíle (uzavření kupní smlouvy), avšak to neznamená, že by právní důvod plnění zájemců odpadl. Na tom nic nemění skutečnost, že pro případ uzavření kupní smlouvy bylo sjednáno, že rezervační poplatek bude započten na kupní cenu, což „ navíc v podstatě odpovídá ustanovením o závdavku “ podle §1808 a §1809 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Zájemcům nevzniklo právo na vrácení poplatku, neboť nenastaly ani skutkové okolnosti předvídané v bodě 4.2 smlouvy (žalobkyně je ani netvrdila), ani žádná ze situací uvedených v bodě 4.3. Námitce žalobkyně, že žalovaná porušila svou povinnost tím, že v rezervační době se zájemci neuzavřela kupní smlouvu, ačkoli ji k tomu písemně během rezervační doby vyzvali a prokázali přitom připravenost uhradit kupní cenu (porušení jiné povinnosti vyplývající z bodu 4.3 tvrzeno nebylo), odvolací soud nepřisvědčil zejména proto, že zájemci v rezervační době žalovanou k uzavření kupní smlouvy nevyzvali; jejich sdělení o připravenosti uzavřít kupní smlouvu, které adresovali zprostředkovatelce, není výzvou žalované, aby uzavřela kupní smlouvu, a nadto se z něho podává, že zájemci dosud nemají zajištěno financování kupní ceny (připraveností nelze rozumět pouhou vůli uhradit kupní cenu, nýbrž též schopnost ji uhradit ve formě a lhůtě uvedené v kupní smlouvě, resp. bez zbytečného odkladu). Po žalované nebylo možné spravedlivě požadovat, aby uzavřela kupní smlouvu se zájemci, kteří nebyli schopni řádně a včas zaplatit kupní cenu. Odvolací soud proto uzavřel, že zájemcům nevzniklo právo na vrácení rezervačního poplatku podle žádného ujednání rezervační smlouvy a pohledávku z tohoto titulu tudíž nemohli ani převést na žalobkyni. Jednání mezi zájemci a zprostředkovatelkou z října a listopadu 2018 odvolací soud považoval za irelevantní pro právní posouzení věci, neboť práva a povinnosti z rezervační smlouvy zanikly uplynutím rezervační doby a zanikla i smlouva o zprostředkování uzavřená mezi žalovanou a zprostředkovatelkou (zprostředkovatelka již žalovanou při prodeji předmětných nemovitostí nezastupovala), o čemž byli zájemci informováni. Jednání žalované tudíž nemohlo být v rozporu s dobrými mravy, neboť nešlo o její jednání, resp. o jí přičitatelné jednání. Právní úkon odstoupení zájemců od rezervační smlouvy z 19. 1. 2018 nemá právní účinky, neboť rezervační smlouva v té době již pozbyla účinnosti uplynutím rezervační doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud se „ odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (a v souvislosti s tím i Ústavního soudu“, a že „ jsou zde otázky hmotného práva, které dosud nebyly vyřešeny “. Dovolávajíc se judikatury Ústavního soudu ohledně interpretace soukromoprávních smluv vymezené autonomií vůle smluvních stran a smluvní volností, odvolacímu soudu především vytýká, že rezervační smlouvu z 18. 1. 2018 nesprávně vyložil, resp. „deformoval“ vůli smluvních stran, dovodil-li, že rezervační poplatek je sám o sobě plněním, na jehož vrácení zájemcům nevzniklo právo podle žádného smluvního ujednání (a pohledávka z tohoto titulu tudíž na ni nemohla přejít). Je přesvědčena, že takový závěr odporuje gramatickému výkladu smlouvy. Akcentuje, že jak ona, tak žalovaná měly za to, že výklad smlouvy vede k právnímu důsledku, že je zde nárok na vrácení rezervačního poplatku; žalovaná odmítla poplatek vrátit proto, že nárok zanikl započtením. Další pochybení odvolacího soudu dovolatelka shledává „ při interpretaci institutu výzvy k uzavření smlouvy “. V této souvislosti namítá, že žalovaná nepředložila zájemcům k podpisu dojednaný text kupní smlouvy, nýbrž znění odlišné, značně rozšířené v jejich neprospěch. Nebylo proto vinou zájemců, že kupní smlouva nebyla uzavřena. I když tím v řízení argumentovala, odvolací soud se její argumentací blíže nezabýval, resp. označil ji za nepodstatnou pro právní posouzení věci. Právní otázku následků předložení smlouvy, která se odlišuje od textu sjednaného v rezervační smlouvě, má dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12 či nález ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11) pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jí odepřel právo na „ právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny “, neboť skutkový stav posoudil právně odlišně od soudu prvního stupně, aniž o změně právního názoru účastníky informoval; jeho rozhodnutí je tak překvapivé.
Žalovaná se vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že podle rezervační smlouvy nevzniklo zájemcům právo na vrácení jimi zaplaceného rezervačního poplatku; vytýká přitom odvolacímu soudu, že rezervační smlouvu nesprávně - v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i s tezemi stabilně dovozovanými Ústavním soudem - vyložil. Této výtce nelze přisvědčit.
V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, Nejvyšší soud zdůraznil, že výkladu podle §555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné); jinak řečeno, závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho interpretace (v právní teorii srov. Např. Tichý L. in Švestka J., Dvořák J., Fiala J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I.). Základní princip výkladu právních úkonů (nyní právních jednání), který se promítl do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3739/21), zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Právní jednání vyjádřená slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo je učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Platí, že výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního jednání vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního jednání. Jazykové vyjádření právního jednání musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního jednání; interpretace jeho obsahu soudem totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle a použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání (dříve právního úkonu) vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Gramatický výklad právního jednání, jímž žalobkyně v dovolání argumentuje, je pouze výchozí metoda, kterou bylo v posuzovaném případě nutné doplnit především metodou teleologickou využívající logické postupy (zjišťující, jaký byl účel a smysl ujednání smluvních stran) a systematickou (zohledňující umístění ujednání v textu smlouvy), což odvolací soud nesporně učinil. Jeho závěr, že rezervační poplatek byl (především) protiplněním za omezení vlastníka, resp. za to, že vlastník podstoupil riziko finanční újmy tím, že po rezervační dobu odmítal třetí subjekty projevující zájem o koupi jeho nemovitostí, má oporu v textu (jazykovém vyjádření) bodu 2.4 rezervační smlouvy, v němž je to výslovně deklarováno. Úvaze, že šlo o plnění zájemců za to, že se žalovaná po určitou dobu zdrží výkonu svého vlastnického práva, nebrání ani dohoda zájemců s žalovanou, že v případě, že spolu uzavřou kupní smlouvu, bude rezervační poplatek započten na kupní cenu, ani ujednání o vzniku nároku zájemce na jeho vrácení. Bylo totiž zcela na vůli smluvních stran (v rámci subjektivního práva na svobodné jednání je chráněna smluvní svoboda a princip autonomie vůle – viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/04, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14), že se dohodly, kdy a za jakých podmínek přestane platba plnit úlohu rezervačního poplatku (tj. plnění za rezervaci nemovitostí) a stane se částí kupní ceny anebo bude vrácena zájemcům, resp. jejich právní nástupkyni, v případě, že vlastník porušil závazky uvedené v bodě 2.1 rezervační smlouvy nebo v případě, že vlastník neuzavřel v rezervační době kupní smlouvu se zájemcem, ačkoli ten ho k tomu během rezervační doby vyzval a prokázal připravenost uhradit kupní cenu (bod 4.3). Ujednání obsažená v bodě 4.2 větě druhé a v bodě 4.3 rezervační smlouvy nelze považovat za nic jiného než za sankcionování vlastníka za jeho neochotu uzavřít kupní smlouvu (nečinnost), případně za neúspěch zprostředkovatelky při řešení úvěru, a to vznikem povinnosti vrátit jím přijaté plnění. Ujednání obsažené v bodě 4.5 rezervační smlouvy je neurčité a nelze mu přiznat právní relevanci. Hovoří se v něm sice o smluvní pokutě, ale nepodává se z něho dostatečně určitě, kdo je povinen takovou sankci hradit, příp. komu; smluvními stranami rezervační smlouvy totiž nebyli jen zájemci a vlastnice nemovitostí, nýbrž rovněž zprostředkovatelka (a i ona mohla zapříčinit, že kupní smlouva nebyla uzavřena). Protože jde o ujednání, které lze oddělit od ostatního obsahu rezervační smlouvy, nemá jeho neplatnost (pro neurčitost) vliv na zbylá smluvní ujednání.
Závěr odvolacího soudu, že zájemcům (potažmo žalobkyni) nevznikl podle rezervační smlouvy nárok na vrácení rezervačního poplatku, je správný a vychází jak z gramatického, tak systematického a teleologického výkladu smlouvy. Situace uvedená v bodě 4.2 větě druhé nenastala a vlastník mohl být podle rezervační smlouvy „sankcionován“ povinností vrátit zájemcům přijaté plnění nazvané rezervačním poplatkem pouze v případě uvedeném v bodě 4.3, jehož existence nebyla v řízení prokázána. Prosazuje-li dovolatelka opak tvrzením, že žalovaná se zájemci neuzavřela kupní smlouvu přesto, že ji k tomu písemně vyzvali a prokázali připravenost uhradit kupní cenu, pomíjí, že skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem (že zájemci žalovanou během rezervační doby písemně nevyzvali k uzavření kupní smlouvy, ani neprokázali svou připravenost uhradit kupní cenu), je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něho vycházet. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vycházel odvolací soud.
Otevírá-li žalobkyně k dovolacímu přezkumu právní otázku „následků předložení smlouvy, která se odlišuje od textu, sjednaného v rezervační smlouvě“, kterou označuje za dovolacím soudem dosud neřešenou, přehlíží, že na ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, takže se nemůže stát základem přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4502/2015, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, či ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017). Uvedenou otázku nadto dovolatelka nepřípustně formuluje na podkladě vlastní skutkové verze.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka dovolatelky, že odvolací soud účastníky neseznámil se svým právním názorem, odlišným od právního posouzení soudu prvního stupně, což mělo za následek překvapivost napadeného rozhodnutí. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nadto se sluší připomenout, že poučení účastníků řízení podle §213b odst. 1 (§118a odst. 2) o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudky ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Uvedené závěry jsou použitelné v projednávané věci, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn dostatečně, takže jiný právně hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř. založit nemůže a jeho rozhodnutí nelze označit jako překvapivé.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu