ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2340.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 2340/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. Č. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem Praha 1, V Jámě 1/699, proti žalovanému P. H. , zastoupenému JUDr. Danou Růžičkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Radlická 2488/97, o zaplacení částky 3.700,- USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 9/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, č. j. 62 Co 500/2006-100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Dany Růžičkové, advokátky se sídlem Praha 5, Radlická 2488/97.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. března 2005, č. j. 7 C 9/2002-46, řízení do částky 500,- USD zastavil, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 3.700,- USD s úrokem z půjčky ve výši 7 % ročně z částky 6.200,- USD od 30. 1. 2001 do 25. 5. 2001 v celkové výši 136,- USD, 7 % úrokem ročně z částky 3.700,- USD od 26. 5. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 6.200,- USD od 1. 5. 2001 do 25. 5. 2001 v celkové výši 6,79 USD a 8 % úrokem z částky 3.700,- USD od 26. 5. 2001 do zaplacení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalobce na základě smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 30. 1. 2001 poskytl žalovanému částku 6.200,- USD, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit se smluveným 7 % ročním úrokem do 30. 4. 2001. V článku 3 smlouvy účastníci sjednali pro případ nevrácení peněz v dohodnuté lhůtě právo žalobce odebrat otci žalovaného M. H. automobil značky BMW 525 Touring, SPZ AHX 65-05 (dále jen „předmětný automobil“, resp. „automobil“) s tím, že po dobu trvání půjčky bude mít u sebe velký technický průkaz k vozidlu. Otec žalovaného s tím v písemnosti ze dne 30. 1. 2001 vyslovil souhlas, zavázal se, že do 30. 4. 2001 automobil nepřevede na třetí osobu, a pro případ, že žalovaný ve sjednané době dluh nevrátí, zmocnil žalobce, aby převedl automobil na sebe. Žalovaný půjčku ve lhůtě nevrátil a žalobce u příslušného správního orgánu převedl automobil k 7. 5. 2001 na sebe. V písemnosti ze dne 25. 5. 2001 označené jako „Převzetí finanční hotovosti“, na které je podpis žalobce ověřený notářem, žalobce uvedl, že převedl ve smyslu smlouvy o půjčce ze dne 30. 1. 2001 na sebe předmětný automobil a v den sepisu tohoto potvrzení převzal od žalovaného částku 2.500,- USD; současně prohlásil, že tímto je smlouva o půjčce částky 6.200,- USD ze dne 30. 1. 2001 vyrovnána a nebude mít žádné další požadavky. Dne 17. 7. 2001 žalobce na základě dohody převedl automobil zpět na otce žalovaného. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), z níž vznikl žalovanému závazek vrátit žalobci ve sjednané lhůtě poskytnutý finanční obnos se smluveným úrokem (§658 obč. zák.). Součástí smlouvy bylo i ujednání o tzv. propadné zástavě (účastníci si pro případ nevrácení dluhu včas sjednali v článku 3 smlouvy o půjčce, že žalobce je oprávněn uspokojit svou pohledávku z půjčky získáním automobilu otce žalovaného); takové ujednání shledal soud prvního stupně absolutně neplatným podle §39 obč. zák. pro rozpor s §152 obč. zák. Jednání zúčastněných týkající se převodů předmětného automobilu pak soud prvního stupně považoval za irelevantní. Protože žalovaný vrátil žalobci pouze 2.500,- USD, dluží mu 3.700,- USD (s příslušenstvím).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. února 2007, č. j. 62 Co 500/2006-75, ve znění opravného usnesení ze dne 7. února 2007, č. j. 62 Co 500/2006-77, odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení odmítl, ve výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 3.700,- USD s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl s odkazem na §35 odst. 2 obč. zák. k závěru, že úmysl účastníků vyjádřený v článku 3 smlouvy o půjčce nesměřoval ke sjednání tzv. propadné zástavy, nýbrž ke změně předmětu plnění pro případ prodlení se splněním peněžitého dluhu (§559 obč. zák.). Jelikož žalobce přijal předmětné vozidlo do svého vlastnictví jako plnění na dluh žalovaného a následně obdržel i částku 2.500,- USD za současného vystavení potvrzení žalovanému o tom, že veškeré vzájemné nároky jsou mezi nimi vypořádány (§569 obč. zák.), žalovaný žalobci ze smlouvy o půjčce ničeho nedluží. Následný zpětný převod automobilu z žalobce na otce žalovaného se již právního vztahu mezi účastníky netýká.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28. 7. 2009, č. j. 33 Cdo 2883/2007-90, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že odvolací řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; odvolací soud hodnotil provedené důkazy jinak než soud prvního stupně, aniž by je znovu provedl.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č. j. 62 Co 500/2006-100, rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí, tedy odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení 3.700,- USD s příslušenstvím zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III.). Po zopakování důkazů výslechem účastníků, svědka M. H., smlouvou o půjčce ze dne 30. 1. 2001, potvrzením M. H. ze dne 30. 1. 2001, dokladem o převzetí finanční hotovosti ze dne 25. 5. 2001 a sdělením Dopravního inspektorátu hl. m. Prahy ze dne 26. 7. 2002, po doplnění dokazování velkým technickým průkazem k předmětnému automobilu a po zhodnocení těchto důkazů zjistil, že žalobce půjčil žalovanému dne 30. 1. 2001 částku 6.200,- USD, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit se smluveným úrokem do 30. 4. 2001. Pro případ nesplnění dluhu včas si žalobce vyhradil právo „odebrat“ otci žalovaného automobil specifikovaný ve smlouvě o půjčce. Žalovaný dluh z půjčky v dohodnutém termínu nevrátil. Žalobce dne 7. 5. 2001 na sebe převedl automobil na dopravním inspektorátu. Teprve dne 25. 5. 2001 žalobce obdržel od žalovaného na úhradu dluhu z půjčky 2.500,- USD a současně od žalovaného a jeho otce převzal klíčky od automobilu. Téhož dne žalobce před notářkou podepsal potvrzení, v němž uvedl, že půjčka ze dne 30. 1. 2001 je mezi účastníky vyrovnána tak, že na sebe převedl vozidlo a současně převzal částku 2.500,- USD, a že nemá vůči žalovanému žádné požadavky. Odvolací soud neuvěřil žalobci, že k podpisu potvrzení jej donutil žalovaný a notářka. Odvolací soud ujednání obsažené v čl. 3 smlouvy o půjčce, podle něhož v případě, že dluh nebude řádně splacen, má žalobce právo „odebrat“ otci žalovaného jeho automobil, kvalifikoval jako zástavní smlouvu podle §152 a násl. obč. zák.; dospěl však k závěru, že zástavní právo k automobilu nevzniklo, neboť automobil nebyl žalobci předán. Žalobce automobil od žalovaného a jeho otce převzal teprve dne 25. 5. 2001, kdy mu předali klíčky od automobilu. Toto jednání odvolací soud posoudil jako dohodu o jiném předmětu plnění v návaznosti na §559 obč. zák. Poté, co žalobce obdržel od žalovaného na úhradu dluhu z půjčky 2.500,- USD, činil nedoplatek z půjčky 3.700,- USD s příslušenstvím. Tím, že žalobce převzal od otce žalovaného automobil nabízený mu k úhradě zbylého dluhu, návrh na částečnou změnu předmětu plnění akceptoval, a dluh žalovaného ze smlouvy o půjčce byl zcela splněn. Tuto skutečnost žalobce potvrdil v listině ze dne 25. 5. 2001 s tím, že tímto způsobem je smlouva o půjčce ze dne 30. 1. 2001 mezi účastníky zcela vyrovnána. Odvolací soud dovodil, že žalobce dne 25. 5. 2001 nabyl vlastnictví k automobilu jeho převzetím, kdy mu byly od něho předány klíčky (§133 odst. 1 obč. zák.). Převedl-li následně dne 17. 7. 2001 automobil na otce žalovaného M. H., jednalo se o jiný právní vztah, a je proto nerozhodné, zda se jednalo o převod bezplatný nebo úplatný a zda mu byla tvrzená kupní cena 130.000,- Kč zaplacena či nikoliv.
Proti měnícímu výroku (a nákladovému výroku) rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm.a/ o. s. ř., a ohlásil v něm uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že ujednání v článku 3 smlouvy o půjčce nesprávně posoudil jako dohodu o jiném předmětu plnění, neboť v uvedeném článku takové ujednání obsaženo není. Aby tomu tak bylo, musel by text smlouvy být formulován tak, že dlužník (žalovaný) nabízí věřiteli (žalobci) své vozidlo ke splnění svého dluhu a věřitel toto vozidlo ke splnění dluhu přijímá. Dále žalobce zpochybnil správnost závěru, že nabyl vlastnické právo k automobilu, námitkou, že mu žalovaný ani jeho otec nikdy klíčky od automobilu nepředali a že tudíž automobil nepřevzal. Tato skutečnost nevyplývá ani z jednoho písemného dokladu. Ve smlouvě o půjčce se hovoří pouze o odebrání vozidla, a pokud jej otec žalobce v plné moci zmocnil k převodu vozidla, jednalo se pouze o administrativní krok týkající se evidence motorových vozidel. Setrval na tvrzení, že smlouvu o převodu vlastnického práva k automobilu s otcem žalovaného neuzavřel. Ten automobil užíval i po jeho administrativním převodu. Ani v potvrzení ze dne 25. 5. 2001 není uvedeno, že mu byl předán automobil či klíče od něho. Poukázal na to, že autorem potvrzení byl žalovaný, který mu je dal k podpisu bez možnosti dostatečného prostudování v čekárně notářského úřadu a neponechal mu ani jeho kopii. Potvrzení podepsal pod nátlakem žalovaného a notářky. Namítl, že dokument ze dne 25. 5. 2001 je neplatný, neboť se nejedná o vícestrannou písemnou dohodu. Zdůraznil, že částku 130.000,- Kč od otce žalovaného ani od žalovaného neobdržel a že zpětný převod v evidenci motorových vozidel na M. H. provedl proto, že evidence jeho osoby jako vlastníka vozidla jej zatěžovala platební povinností a případnou odpovědností za dopravní přestupek. Připomenul, že se s žalovaným ústně dohodl, že žalovaný mu po převodu automobilu zpět na M. H. doplatí zbývající část dluhu (3.700,- USD s příslušenstvím). Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (odst. 1). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (odst. 3).
Žalobce nenamítá žádnou z vad vyjmenovaných v §242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Dovolací soud je při přezkumné činnosti limitován jak po stránce kvantitativní (§242 odst. 1 o.s. ř.), tak po stránce kvalitativní (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Kvalitativní stránka dovolacího přezkumu je zásadně určena uplatněným dovolacím důvodem; tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Uplatní-li dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v chybném posouzení určité právní otázky, není dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201 až 376. Komentář. 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, 1936 s., dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1691).
Žalobce s poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytkl, že ujednání účastníků v čl. 3 smlouvy o půjčce posoudil jako dohodu o jiném předmětu plnění (změnu předmětu plnění), a za pomoci rozvedené argumentace zpochybňuje správnost tohoto závěru. Rozhodnutí odvolacího soudu (jeho přezkoumávaný výrok) však není na takovém závěru založeno. Vychází z názoru, že ujednání účastníků v článku 3 smlouvy o půjčce je zástavní smlouvou. Protože odvolací soud žalobcem zpochybněný závěr nevyslovil, nelze jej - logicky vzato - přezkoumávat.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávným právním závěrům, že dluh ze smlouvy o půjčce v rozsahu 3.700,- USD zanikl poskytnutím jiného předmětu plnění (automobilu) podle ústní dohody uzavřené mezi účastníky a otcem žalovaného dne 25. 5. 2001, a že se stal vlastníkem automobilu, činí tak výlučně kritikou správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil. Žalobce při rekapitulaci a vlastním vyhodnocení provedených důkazů formuluje svou skutkovou verzi, že automobil nepřevzal, a na jejím podkladě teprve prosazuje od odvolacího soudu odlišné právní názory, že se vlastníkem automobilu nestal (§133 obč. zák.) a že dluh ze smlouvy o půjčce v rozsahu 3.700,- USD dosud splněním nezanikl (§559 obč. zák.). Tím ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
V posuzovaném případě bylo zjištění, že účastníci a otec žalovaného se ústně dohodli, že dluh žalovaného bude splněn tak, žalobce převezme automobil otce žalovaného a že tato dohoda byla realizována předáním klíčů, bylo významné pro právní závěr, že dluh žalovaného zanikl splněním. Ve smyslu §559 obč. zák. lze totiž dluh výjimečně splnit i na základě dohody stran poskytnutím jiného předmětu plnění, než k jakému byl dlužník zavázán (dání místo splnění - datio in solutum). K záměně předmětu plnění může dojít na základě dohody stran, podle níž pak dlužník plní nově sjednaný předmět plnění; k záměně závazku s účinkem jeho splnění může dojít i bez předchozího ujednání tak, že dlužník ke splnění svého závazku nabídne věřiteli jiné plnění, než k jakému je zavázán, věřitel tuto nabídku akceptuje tím, že jiné plnění jako splnění dluhu přijme, a v tom okamžiku dojde k uzavření dohody o záměně předmětu plnění. Jelikož není vyloučeno, aby dluh byl splněn jinou osobou než dlužníkem, pak lze připustit, aby i nabídku poskytnutí jiného plnění, než k jakému je dlužník zavázán, učinila věřiteli osoba odlišná od dlužníka. Přijme-li věřitel toto jiné plnění jako splnění dluhu dlužníka, dojde k zániku závazku dlužníka. Pokud pak jde o nabývání vlastnictví k věcem movitým, váže je zákon zásadně na jejich převzetí (§133 odst. 1 obč. zák.). Převzetím věci je nejen jeho faktické převzetí, ale i převzetí jeho příslušenství, bez kterého nelze s věcí nakládat - např. převzetí klíčů a technického průkazu k vozidlu (srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2002, 366 s., a rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1986).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Zjištění, že žalobce převzal dne 25. 5. 2001 na základě dohody od žalovaného a jeho otce klíčky od automobilu, čerpal odvolací soud z výpovědí žalovaného a svědka M. H., kteří opakovaně shodně uváděli, že žalobci byl automobil poskytnut jako plnění na zbylou část dluhu žalovaného z půjčky ve výši 3.700,- USD. Odvolací soud neuvěřil žalobci, že klíčky od automobilu nikdy nepřevzal, neboť jeho tvrzení nebylo podpořeno žádným z provedených důkazů. Naopak tvrzení žalovaného, že žalobce automobil jako nabízené částečné splnění dluhu z půjčky přijal, je podporováno nejen výpovědí svědka M. H., ale též listinným důkazem ze dne 25. 5. 2001, v němž žalobce potvrdil, že závazek žalovaného ze smlouvy o půjčce byl zcela vyrovnán předáním částky 2.500,- USD a „převedením“ předmětného automobilu. Tvrzení žalobce, že potvrzení podepsal po nátlakem žalovaného a notářky, odvolací vyhodnotil jako nevěrohodné ve světle ostatních důkazů. Skutkovému závěru, že žalobce automobil převzal od žalovaného a jeho otce jako částečné splnění dluhu z půjčky, koresponduje i samotná žalobcova argumentace v dovolání, podle níž se s žalovaným ústně dohodl, že po převodu auta zpět na jeho otce mu žalovaný doplatí zbytek dluhu. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že vzal v úvahu skutečnosti, které z obsahu spisu nevyplynuly, nebo že pominul skutečnosti rozhodné z hlediska závěru o poskytnutí automobilu ke splnění dluhu z půjčky a jeho převzetí žalobcem jako plnění dluhu, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a jeho závěr ani neodporuje logickému úsudku. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vyjádření zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř za situace, kdy žalovanému vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Při stanovení odměny advokátky dovolací soud vyšel z kurzu platného pro nákup valut, který byl uveden v kurzovním lístku ČNB vydaném k 2. 5. 2012 a který činil 1:18,959; částka 3.700,- USD, která je předmětem řízení, představuje při přepočtu na českou měnu 70.148,- Kč. Náklady řízení sestávají z odměny advokátky ve výši 9.620,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4., odst. 6 ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 3. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 1.984,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 23. května 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu