ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2502.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2502/2022-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně I. G. , se sídlem XY (identifikační číslo XY), zastoupené Mgr. Kateřinou Mehed, advokátkou se sídlem v Praze 5, Přeučilova 2735/3, proti žalované K. M. , se sídlem XY (identifikační číslo XY), zastoupené JUDr. Andreou Grivalskou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jičínská 1346/6, o zaplacení 218 046 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 566/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 23 Co 42/2022-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.470,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Andrey Grivalské, advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 23 Co 42/2022-277, potvrdil rozsudek ze dne 7. 12. 2021, č. j. 19 C 566/2019-245, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení 218 046 Kč s ročními úroky z prodlení ve výši 8,05% z částky 96 720 Kč od 14. 12. 2017 do zaplacení, s ročními úroky z prodlení ve výši 8,05% z částky 121 326 Kč od 30. 12. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a žalovaná (prostřednictvím svého manžela) uzavřely ústní zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem a obsahem bylo zprostředkování příležitosti žalobkyni uzavřít smlouvu o výstavbě Výzkumného vývojového, inovačního a zkušebního centra XY. Žalobkyně se prostřednictvím svého jednatele P. S. zavázala za zprostředkování příležitosti k uzavření smlouvy o výstavbě zaplatit žalované provizi ve výši 3% hodnoty výstavby objektu; hodnota zprostředkovaného projektu činila 20 000 000 Kč, takže provize žalované měla být 600 000 Kč. Žalovaná, která byla zaměstnána u B. B., prostřednictvím svého manžela R. M., který byl v rozhodné době zaměstnancem žalobkyně, pro žalobkyni zprostředkovala „kontakt“ na jednatele B. B., H. Fakturami č. 201701 č. 201702 vystavenými 20. 11. 2017 žalovaná žalobkyni vyfakturovala částky 115 690 Kč a 140 326 Kč; na tyto faktury žalobkyně uhradila dne 13. 12. 2017 částku 96 720 Kč a dne 29. 12. 2017 částku 121 326 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neposoudil tyto platby jako úhradu provize za zprostředkování, tedy jako plnění ze smluvního závazku, ale jako vědomé plnění nedluhu ve smyslu §2997 odst. 1 o. z. Dovodil, že pro výplatu provize za zprostředkování nebyly splněny podmínky, protože k uzavření smlouvy mělo dojít „i přičiním žalované“, zatímco v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela smlouvu nikoli v příčinné souvislosti s činností žalované, ale na základě toho, že byla vybrána ve výběrovém řízení. Peněžní prostředky nadto byly žalované vyplaceny již v prosinci 2017, ačkoli provize měla být vyplacena až tehdy, bude-li uzavřena zprostředkovávaná smlouva, k čemuž došlo až v roce 2018. Odvolací soud dospěl k závěru, že za zjištěných okolností nemá žalobkyně právo na vrácení částek, které žalované zaslala na účet. Protože žalovanou obohatila s vědomím, že k tomu není povinna, nastala výluka z možnosti žádat vrácení bezdůvodného obohacení upravená v §2997 odst. 1 větě druhé o. z. podle něhož právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Vědomost žalobkyně o plnění bez právního důvodu dovodil z toho, že bylo prokázáno, že jednatel žalobkyně musel všechny faktury určené k proplacení osobně vidět, kontrolovat je a následně prováděl platby podle svého uvážení. Nejinak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy obě platby ve prospěch účtu žalované byly poukázány z účtu žalobkyně; autorizoval je právě jednatel žalobkyně, který vznesl požadavek ohledně popisu předmětu plnění, přičemž žalovaná podle toho faktury upravila. Byl to jednatel žalobkyně, kdo z vlastního rozhodnutí uhradil žalované vždy nižší částky, než fakturovala. Tvrzení žalobkyně o mylné platbě odvolací soud neuvěřil. Uzavřel, že všechny uvedené okolnosti nasvědčují tomu, že jednatel žalobkyně byl dobře obeznámen s tím, komu a jakou částku platí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “. Vytýká odvolacímu soudu, že věc poměřoval ustanovením §2997 odst. 1 o. z., které na skutkový stav dané věci nedopadá. Prosazuje, že předpokladem vnuceného obohacení je, že si je plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, vědom toho, že nemá povinnost plnit. Povinnost plnit musí být prokázaná, nikoliv pouze presumovaná. Otázka, zda si žalobkyně byla vědoma toho, že plní nedluh, nebyla předmětem dokazování, resp. odvolací soud se otázkou vědomosti žalobkyně o tom, že nemá povinnost žalované předmětné platby plnit, nezabýval. Skutková zjištění soudů tak nebyla dostatečná pro závěr, že jsou dány podmínky pro aplikaci §2997 odst. 1 věty druhé o. z.; důkazní břemeno, pokud jde o podmínky pro užití výluky z obecného pravidla, tíží žalovanou. Dovolatelka nastoluje otázku, zda lze aplikovat §2997 odst. 1 větu druhou o. z., bylo-li soudem dovozeno, že mezi stranami existoval závazkový vztah, resp. zda lze plnění na fakturu hodnotit jako výluku z bezdůvodného obohacení ve smyslu tohoto ustanovení. Prosazuje, že existence právního vztahu a účelové plnění na fakturu zcela vylučují vědomost o plnění nedluhu, resp. že existence smlouvy o zprostředkování a na jejím základě vystavené faktury a vnucené plnění ve smyslu §2997 odst 1 o. z., vedle sebe není možné použít. Dovozuje, že rozdíl mezi plněním na základě obligačního vztahu (smlouvy) a vnuceným plněním podle §2997 odst. 1 o. z., spočívá v postoji příjemce plnění, kdy nevědomost o poskytovaném plnění, resp. absence vůle takové plnění přijmout, bude zakládat bezdůvodné obohacení. Je-li plněno na fakturu, jedná se buď výhradně o vědomé plnění závazku, nebo o mylnou platbu; podnikatel, který o svých výdajích vede přísnou účetní evidenci, nemůže plnit vědomě nedluhy. Závěrem dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť odvolací soud účastnice řízení nepoučil, že po právní stránce věc kvalifikuje odlišně od soudu prvního stupně, čímž jim odňal možnost náležitě procesně reagovat, tj. tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy.
Žalovaná poté, co podrobně rozebrala argumentaci žalobkyně a zaujala k ní stanovisko koherentní se závěrem odvolacího soudu, navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem (nyní) posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Ačkoli dovolatelka předesílá, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva v dovolání neformuluje. Z textu dovolání lze dovodit pouze obecnou otázku týkající se výkladu ustanovení §2997 odst. 1 o. z., konkrétně, zda vědomost obohaceného o plnění nedluhu musí být prokázána, či pouze presumována. Ta však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolatelce nelze přisvědčit, že odvolací soud v tomto směru nerespektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu. V citovaném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 Nejvyšší soud vyložil, že „ podstatou liberačního důvodu pro vrácení bezdůvodného obohacení upraveného v §2997 odst. 1 větě druhé o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému . Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami. Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno“ (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1215/2020). V kontextu posuzované věci se odvolací soud vědomostí žalobkyně o plnění nedluhu zabýval (byť to nevyjádřil pregnantně v odůvodnění napadeného rozhodnutí) a dospěl k závěru, že prokázané skutečnosti svědčí o tom, že jednatel žalobkyně byl velmi dobře obeznámen s tím, komu a jakou částku platí, a že nešlo o plnění ze zprostředkovatelského závazku, jehož existence mezi týmiž subjekty byla v řízení rovněž prokázána. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že žalovaná částky žalobkyni vyfakturovala tak, jako by měla nárok na plnění ze smluvního závazku, neboť samotná faktura je pouhou výzvou k plnění, účetním dokladem, který vystavuje sám věřitel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017) a nemůže tedy žádný nárok na zaplacení nejen založit, ale ani popřít či zrušit (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1973/2020). Je notorietou, že faktura svědčí pouze o tom, že byl vznesen (v tomto případě žalovanou) požadavek na úhradu určité částky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1882/2021). Aplikováno na posuzovanou věc, ačkoli mezi stranami sporu zjistil odvolací soud vznik závazkového vztahu (ze zprostředkovatelské smlouvy), nekoliduje to s jeho zjištěním, že ke splnění podmínek pro výplatu provize nedošlo, čehož si musely být jak žalobkyně, tak žalovaná vědomy. Navíc ve fakturách vystavených žalovanou byl (podle zjištění soudu na žádost jednatele žalobkyně) účel platby označen jako „BD Rostislavova“, tudíž zcela bez souvislosti s ústně a v zastoupení uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvou a tyto faktury nebyly ani řádně vedeny v účetnictví žalobkyně.
Argumentuje-li dovolatelka tím, že její vědomost, zda plní nedluh, nebyla předmětem dokazování, resp. vytýká-li odvolacímu soudu, že nezjišťoval, zda si byla vědoma, že nemá povinnost žalované předmětné platby hradit, takže skutková zjištění, z nichž vycházel, nepostačovala pro aplikaci §2997 odst. 1 věty druhé o. z., pomíjí, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní; skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá. Nadto výtku v tomto směru zakládá na vlastní skutkové verzi, že plnila omylem (s argumentem, že nebylo v silách jednatele kontrolovat veškeré proplácené faktury), které soudy neuvěřily. Již v usnesení ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020, explicitně označil Nejvyšší soud zjištěnou vědomost žalobce o tom, že zaplacením faktur plnil nedluh vůči žalovanému, za zjištění skutkové, které dovolacímu přezkumu podrobit nelze, neboť skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost, a způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014 , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014 , ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015 , ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015 , nebo ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
Prosazuje-li dovolatelka, že „rozdíl mezi plněním na základě obligačního vztahu (smlouvy) a vnuceným plněním podle §2997 odst. 1 o. z., je postoj příjemce plnění, kdy nevědomost o poskytovaném plnění, resp. absence vůle takové plnění přijmout, bude zakládat bezdůvodné obohacení, zatímco v případě plnění na fakturu se může jednat buď výhradně o vědomé plnění závazku, nebo o mylnou platbu a podnikatel, který o svých výdajích vede přísnou účetní evidenci, nemůže plnit vědomě nedluhy“, nejen že opět vychází z vlastní skutkové verze, ale navíc nespecifikuje, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud podle ní v tomto směru odchýlit.
Přípustnost dovolání není s to založit ani výtka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce důkazního břemene. Z hlediska dělení důkazního břemene lze dovolatelce přisvědčit potud, že důkazní břemeno ohledně toho, že ochuzený obohatil jiného s vědomím, že k tomu není povinen, tíží žalovanou, neboť jde o uplatnění námitky v procesním slova smyslu (z hlediska teoretického se jedná o tzv. protinormu zabraňující vzniku práva (k tomu blíž srov. Lavický, P. Komentář k §7. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část /§1−654/. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022). Je obecně přijímáno, že rozdělení důkazního břemena mezi strany civilního řízení soudního, stejně jako způsob překlenutí stavu non liquet , nevyplývá z hmotného práva, ale z pravidel od něj odlišných; tato pravidla se označují jako pravidla či normy důkazního břemena. Pravidla důkazního břemene umožňují soudu rozhodnout i za neobjasněného skutkového stavu ( non liquet ). Jejich obsahem je negativní nebo pozitivní fikce ukládající soudci, aby rozhodl tak, jako by dokazováním zjistil, že znak skutkové podstaty není, resp. je dán. Pravidla dělení důkazního břemena lze systematicky uspořádat. Jejich tak říkajíc jádro představuje tzv. základní pravidlo dělení důkazního břemena, které se uplatní vždy, není-li vyloučeno pravidlem zvláštním. Základní pravidlo zatěžuje subjektivním i objektivním důkazním břemenem a břemenem tvrzení každou procesní stranu ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy. Strana, která uplatňuje nárok, tedy – s výjimkou negativních určovacích žalob – typicky strana žalující, je zatížena důkazním břemenem ohledně znaků skutkové podstaty tzv. základní či nárokové normy. Uplatňuje-li žalovaný v řízení námitky v procesním slova smyslu, je ohledně znaků skutkové podstaty, které takovou námitku uplatňují, zatížen důkazním břemenem. Vzhledem k tomu, že tyto právní normy působí proti základní normě, označují se jako protinormy. Z hlediska toho, jakou povahu má toto „protivné“ působení, se rozlišují protinormy způsobující zánik práva, zánik jeho prosaditelnosti nebo zabraňující vzniku práva. Protinorma zabraňující vzniku práva má za následek, že právní následky, které by jinak ze základní normy plynuly, vůbec nemohly nastat. Vztah základní normy a protinormy je vždy relativní; i protinorma může mít svou protinormu. Základní pravidlo je založeno vždy na negativní fikci, tj. zůstane-li například neobjasněn znak skutkové podstaty nárokové normy, ukládá se soudu, aby rozhodl tak, jako by dokazováním zjistil, že tento znak skutkové podstaty není naplněn (srov. Lavický, P. Komentář k §7. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část /§1−654/ 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022). Rozhodnutí odvolacího soudu však nespočívá na neunesení důkazního břemene žalobkyní, když žalobkyni se podařilo prokázat, že plnila bez právního důvodu, a žalované se podařilo prokázat, že tak žalobkyně činila vědomě. Současně žalovaná neprokázala, že nastala některá z výjimek, které upravuje §2997 o. z., tedy, že k plnění došlo z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2859/2021); takové skutečnosti ovšem žalobkyně v řízení ani netvrdila. I odborná literatura poučovací povinnost podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. vztahu pouze k tzv. primární skutkové podstatě, nikoli ve vztahu k sekundárním (a pouze hypotetickým) skutkovým podstatám.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jeho odůvodnění právního hodnocení charakteru jejích plateb učiněných na účet žalované je velmi stručné a nepřesvědčivé (nezohledňuje všechny otázky, které je třeba podle zákona vzít v úvahu), nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž namítá, že řízení zatížil vadou ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu