ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2635.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2635/2019-709
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně S. Ž. , bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému M. Š. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, o vypořádání majetku sdružení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 129/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 29 Co 188/2018-656, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 23 C 129/2005-595, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k majetku získanému při společném podnikání ve sdružení UNIFIS, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal peněžní prostředky ve výši 888.833,46 Kč, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal peněžní prostředky ve výši 913.833,46 Kč, žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 25.000 Kč, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalobkyně zaplatila 1.832.611,90 Kč, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 29 Co 188/2018-656, Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k hotovosti 1.761.739,70 Kč v pokladně sdružení UNIFIS, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k peněžním prostředkům ve výši 15.927,22 Kč na účtu č. XY a peněžní částku přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, zamítl vzájemnou žalobu žalovaného o zaplacení 2.421.291,60 Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že předmětem vypořádání účastníků je majetek získaný výkonem společné činnosti v den zániku sdružení, jímž byly peněžní prostředky na bankovním účtu (§841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Jelikož s účtem po zániku sdružení disponoval žalovaný, přikázal peněžní prostředky jemu. Vypořádání peněžních prostředků ve výši 1.761.739,70 Kč nepřipadá v úvahu, protože tato hotovost v pokladně sdružení ke dni jeho zániku nebyla. Ve vztahu k nárokům uplatněným vzájemnou žalobou dovodil, že z ustanovení §833 a §834 obč. zák. vyplývá, že účastníci sdružení se nemohou po jeho zániku domáhat, aby jim byly vráceny peníze a jiné druhově určené věci (hodnoty), které vložili do sdružení z titulu vlastnického práva, ale mohou dosáhnout jejich vyrovnání jen v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví ( F , E , H ). Právo žádat po žalobkyni náhradu za splnění závazků věřitelům ( A ), za které odpovídají všichni účastníci sdružení společně a nerozdílně (§511 odst. 3, věta první, §835 odst. 2 obč. zák.), vzniklo žalovanému v okamžiku, kdy ze svého majetku splnil závazek společný všem členům sdružení, a to bez ohledu na trvání či zánik sdružení . Promlčecí doba pro uplatnění (vykonání) práva na peněžitá plnění pod bodem A začala běžet v okamžiku, kdy žalovaný jednotlivé částky na plnění tvrzených závazků sdružení vynaložil (§100, §101 obč. zák.); jestliže platby byly uskutečněny do konce roku 2003, uplynula koncem roku 2006 obecná promlčecí doba. Nároky žalovaného C , E , G , CH , I a K odvolací soud posoudil jako právo na vydání toho, co žalobkyně (podílová spoluvlastnice) získala ze spoluvlastnictví nad míru odpovídající jejímu podílu na společném majetku sdružení na úkor žalovaného (§137 odst. 1, §139 odst. 1 obč. zák.). Promlčecí doba pro jejich uplatnění je tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé (§101 obč. zák.). Protože žalobkyně – vyjma nároku CH – získala majetkový prospěch za trvání sdružení, které zaniklo v červnu 2003, je právo promlčeno. Pokud jde nárok CH , částku 43.412,81 Kč převzala žalobkyně od Loca Agency, a.s., 1. 3. 2004, takže promlčecí doba uplynula 1. 3. 2007 (§101 obč. zák.). Běh promlčecích dob souvisejících s nároky A , C , E , G , CH , I a K se podle odvolacího soudu nestavěl (§112 obč. zák.). Právo na plnění B (úhrada nájemného z nebytových prostor a nákladů řízení) odvolací soud žalovanému nepřiznal proto, že povinnost plnit vznikla po zániku sdružení a žalovaný splnil jen tu část, která odpovídala jeho podílu.
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud vyšel z toho, že účastníci nejpozději 1. 1. 1995 založili ústní dohodou sdružení, z něhož žalobkyně k 10. 6. 2003 vystoupila. Tím sdružení zaniklo, jelikož jediným členem zůstal žalovaný. Smlouvu o vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení účastníci neuzavřeli. Žalovaný vložil do majetku sdružení minimálně 50.000 Kč. V den zániku sdružení byly na účtu č. XY peněžní prostředky ve výši 15.927,22 Kč. Existence hotovosti v pokladně sdružení ke dni jeho zániku ve výši 1.761.739,70 Kč nebyla prokázána. Žalobou navzájem žalovaný po žalobkyni požadoval 50.000 Kč a 124.105,30 Kč [hotovostní vklady do majetku sdružení ( F , E )], 538.697,75 Kč [zůstatek na účtu, který dal k dispozici sdružení ( H )], 96.358 Kč [ A sestávající z částek 9.750 Kč za úhradu honoráře 13. 6. 2003 Z. Z., 15.000 Kč za úhradu honoráře 17. 6. 2003 J. B., 868 Kč za úhradu 23. 6. 2003 Pražské plynárenské, a.s., 6.040 Kč za platby Českému Telecomu, a.s., po zániku sdružení, 7.500 Kč za úhradu honoráře T. N. po zániku sdružení, 6.250 Kč za úhradu 20. 5. 2003 D. M. /vytvoření hudebního díla/, 49.700 Kč zaplacené 25. 7. 2003 Finančnímu úřadu pro Prahu 8 /daň z přidané hodnoty/], 156.083,63 Kč [platba nájmu kanceláří po zániku sdružení, náhrady nákladů řízení o vyklizení a exekuce ( B )], 655.958 Kč [polovina zisku sdružení za rok 2002 ( C )], 124.105,30 Kč [plnění získané žalobkyní z majetku sdružení nad rozsah jejího podílu ( E )], 400.000 Kč [plnění získané žalobkyní z majetku sdružení nad rozsah jejího podílu ( G )], 26.607 Kč [plnění získané žalobkyní z majetku sdružení nad rozsah jejího podílu ( CH )], 101.000 Kč [plnění získané žalobkyní z majetku sdružení nad rozsah jejího podílu ( I )], 272.500 Kč [plnění získané žalobkyní z majetku sdružení nad rozsah jejího podílu ( K )].
Z obsahu spisu se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo žalobou z 15. 1. 2004 zahájeno řízení (vedené pod sp. zn. 14 C 16/2004, 14 C 124/2005), jímž se žalovaný domáhal, aby mu žalobkyně vydala účetnictví sdružení UNIFIS za roky 1993 až 2002 a aby vypracovala účetní uzávěrku za první pololetí roku 2003 k datu 30. 6. 2003. Podáním z 1. 2. 2006 žalovaný požadoval vypořádat podílové spoluvlastnictví účastníků ze společného podnikání ve sdružení UNIFIS sestávající z finančních prostředků ve výši 1.807.666,92 Kč s tím, že žalobkyně mu uhradí 903.833,46 Kč a 298.579 Kč z titulu vrácení vkladů poskytnutých do sdružení. Podání neobsahuje požadavek na zaplacení jedné poloviny částek, které byly žalovaným po zániku sdružení z jeho výlučných prostředků zaplaceny na závazky oběma účastníkům společné. Teprve ve vyjádření, které bylo doručeno soudu prvního stupně 1. 8. 2007, žalovaný vznesl vůči žalobkyni další požadavky, které následně rozšiřoval a upravoval do podoby obsažené ve vyjádření z 15. 12. 2016. Usnesením z 6. 4. 2006, č. j. 14 C 124/2005-43, Obvodní soud pro Prahu 6 připustil změnu žaloby podáním z 1. 2. 2006 a zastavil řízení (o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků ze společného podnikání ve sdružení UNIFIS sestávající z finančních prostředků ve výši 1.807.666,92 Kč a o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 903.833,46 Kč a 298.579 Kč). Usnesením z 31. 8. 2006, č. j. 39 Co 340/2006-51, Městský soud v Praze shora uvedené rozhodnutí v napadeném výroku o zastavení řízení – pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. – potvrdil.
Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu §833, §834, §835 a §841 obč. zák. ustálena v následujících závěrech:
- Při skončení účasti jednoho z účastníků dvoučlenného sdružení založeného podle §829 obč. zák. dochází vždy k zániku ( a tedy rozpuštění) sdružení a na majetkové vypořádání jeho účastníků je třeba použít §841 obč. zák. Samotným zánikem sdružení ovšem nezaniká podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanoveních §833 a §834 obč. zák. Nedohodnou-li se účastníci při rozpuštění sdružení (jeho zániku) na vypořádání podílového spoluvlastnictví, může se kterýkoli z nich domáhat zrušení podílového spoluvlastnictví a provedení soudního vypořádání podle §142 obč. zák. Ustanovení §841 obč. zák. zakládá nároky účastníků rozpuštěného sdružení na vypořádání, nikoli jejich povinnost vypořádat všechny věci v podílovém spoluvlastnictví, které i při zániku sdružení trvá dál, neboť zákon zánik podílového spoluvlastnictví se zánikem sdružení nespojuje. V podílovém spoluvlastnictví účastníků sdružení jsou jednak poskytnuté peníze nebo jiné věci určené podle druhu (§833 obč. zák.) a dále i majetek získaný při výkonu společné činnosti (§834 obč. zák.). Jelikož podílové spoluvlastnictví účastníků vzniká i k penězům a jiným druhově určeným věcem jejich vkladem do sdružení, nemohou se účastníci domáhat po zániku sdružení jejich vrácení z titulu vlastnického práva podle §839 obč. zák., ale i zde mohou jako spoluvlastníci – s podíly určenými podle §833 obč. zák. – dosáhnout jejich vydání jen v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví [rozsudek ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2002 (dále jen „R 33/2001“), rozsudek ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4771/2009].
- Není v rozporu s ustanovením §841 resp. §142 obč. zák., domáhá-li se účastník sdružení zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pouze k některému majetku získanému při výkonu společné činnosti. Jinak řečeno, žalobce může předmětem žaloby učinit jen některé hodnoty nebo peněžitou náhradu za majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení, popřípadě může žalobou (vzájemnou žalobou) uplatnit samostatně vymahatelné pohledávky i za trvání sdružení, jejichž uspokojení nelze vázat na rozpuštění sdružení a tím i na vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobou podle §142 obč. zák. (R 33/2001, rozsudek ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3650/2016).
- Ustanovení §834 obč. zák. nerozlišuje mezi odvozeným (derivativním) a původním (originárním) nabýváním majetku z činnosti sdružení; oba případy se v právních poměrech účastníků sdružení projeví shodně, a to vznikem podílového spoluvlastnictví (rozsudky ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4942/2009, a ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 699/2001).
K otázce promlčení práva podle §100 a §101 obč. zák. vychází soudní praxe konstantně z toho, že dnem, kdy právo mohlo být – objektivně vzato – vykonáno (uplatněno) poprvé, je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem ( actio nata ). Není rozhodné, z jakého důvodu – subjektivního či objektivního – tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu, lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen podle §563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. První objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, a ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011).
Lze uzavřít, že při řešení shora vymezených otázek hmotného práva, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu prezentované uvedenými rozhodnutími.
Zbylé výhrady dovolatele – nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu při posuzování obsahu procesních podání účastníků – nejsou s to založit přípustnost dovolání, protože žalovaný jimi nezpochybňuje právní posouzení věci (§237, §241a odst. 1, 3 o. s. ř.). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence tvrzené vady řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu