ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3678.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3678/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem Kolín II, Politických vězňů 44, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení neplatnosti postupní smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 88/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 19 Co 505/2013-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2014, č. j. 19 Co 505/2013-54, potvrdil rozsudek ze dne 20. května 2013, č. j. 10 C 88/2012-31, jímž Okresní soud v Kolíně zamítl žalobu o určení neplatnosti postupní smlouvy ze dne 15. 7. 1940 uzavřené mezi J. M., a jeho nezletilými dětmi C. M., J. M. a Z. M., zastoupenými opatrovníkem JUC. V. K. (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že „vlastníkem budovy čp. 1, L., na st. 2/1 a pozemkových parcel st. 2/1, st. 214, č. 50/19, 78, 91/3, 91/10, 91/15, 91/28, 124, 128, 131, 133/9, 165/25, 586/10, 586/11, 586/12, 586/41, 611, vše v k. ú. a obci L., byl ke dni své smrti, tj. k 30. 6. 1942 pan J. M.“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1., 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně sice avizuje, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak dovolání neobsahuje žádný údaj o tom, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání směřujícího proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalobkyně včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
V rozsahu části rozsudku odvolacího soudu potvrzující rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. žalobkyně přípustnost dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) spatřuje v tom, že dovolacím soudem právní otázka dříve vyřešená v rozsudku ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99 (na nějž odkázal odvolací soud v napadeném rozhodnutí), by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně jde o posouzení otázky aktivní věcné legitimace v řízení o určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí, a otázky existence naléhavého právního zájmu na takovém určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. v situaci, kdy žalobu na požadované určení podá jen jeden z více dědiců zemřelého. Žalobkyně prosazuje, že kterýkoli dědic může vystoupit na ochranu svého vlastnického práva, neboť pokud by tomu tak nebylo, byl by zbaven možnosti, kterou mu zaručuje Listina základních práv a svobod v čl. 11 a 36. Odvolací soud uvedené otázky, na nichž záviselo napadené rozhodnutí, vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Otázkou věcné legitimace se dovolací soud zabýval nejen v rozhodnutích, na něž odkázal odvolací soud v napadeném rozhodnutí, ale otázku legitimace k podání žaloby na určení vlastnického práva zůstavitele řešil především v rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012. V něm formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení; z toho plyne, že výrok rozsudku o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je závazný jen pro účastníky řízení a nikoli pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili. Proto účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení. Ústavní stížnost, která byla proti tomuto rozhodnutí podána, Ústavní soud usnesením ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2170/2013, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že ústavní stížností napadené rozhodnutí vychází z dlouhodobě zastávaného právního názoru o nerozlučném společenství, který má oporu jak v doktrinální literatuře, tak v judikatuře dovolacího soudu. V napadeném rozhodnutí dovolací soud vyložil, proč je nutná účast všech dědiců na rozhodování o rozsahu majetku patřícího do dědictví, který má základ v jejich hmotněprávním nároku na dědictví. Důsledkem neúčasti byť jen jednoho z nerozlučných společníků v řízení je nedostatek věcné legitimace.
Jelikož není důvodu, aby v posuzovaném případě bylo rozhodováno jinak, dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu