ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3799.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3799/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Bohemia REAL INVEST, spol. s r. o. se sídlem Praha 4, Krčská 30, zastoupené JUDr. Věrou Rýdlovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Dobronická 635/1256, proti žalovaným 1) PhDr. B. H. a 2) V. H., zastoupeným JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, o zaplacení částky 228.404,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 135/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2007, č. j. 21 Co 230/2006-579, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 253.225,- Kč s příslušenstvím sestávající ze 146.225,- Kč (nedoplatek ceny za byt, garáž a za podíly na společných prostorách domu a pozemku) a ze 107.000,- Kč (nedoplatek ceny za další garáž a za podíly na společných prostorách domu a pozemku).
Žalovaní se podáním ze dne 18. 12. 1998 domáhali po žalobkyni zaplacení částky 475.718,20 Kč s příslušenstvím z důvodů vad a nedodělků zhotoveného díla.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 8 C 135/97-117, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 253.225,- Kč s 26% úrokem z částky 121.404,- Kč od 16. 11. 1995 do zaplacení a s 26% úrokem z částky 107.000,- Kč od 21. 3. 1997 do zaplacení, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným částku 263.697,80 Kč s 20% úrokem z prodlení od 11. 2. 1999 do zaplacení, zamítl vzájemný návrh žalovaných v částech, jimiž se domáhali zaplacení částky 212.020,40 Kč s 26% úrokem z prodlení od 18. 12. 1998 do zaplacení, vyššího úroku z prodlení za dobu od 11. 2. 1999 do zaplacení z částky 263.697,80 Kč a úroku z prodlení ve výší 26% za dobu od 18. 12. 1998 do 10. 2. 1999 z částky 263.697,80 Kč, a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. listopadu 2001, č. j. 64 Co 254/2001-150, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 253.225,- Kč s příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku o vzájemném návrhu ohledně částky 263.697,80 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 28. července 2003, č. j. 8 C 135/97-438, zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 253.225,- Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 146.225,- Kč od 8. 6. 1996 do zaplacení a s 21% úrokem z prodlení z částky 107.000,- Kč od 21. 3. 1997 do zaplacení, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným částku 10.472,80 Kč s 20% úrokem z prodlení od 11. 2. 1999 do zaplacení, zamítl vzájemný návrh žalovaných, aby byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit jim částku 253.225,- Kč s 20% úrokem z prodlení od 11. 2. 1999 do zaplacení, zastavil řízení v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení 9% úroku z prodlení z částky 146.225,- Kč
od 16. 11. 1995 do zaplacení a 5% úroku z prodlení z částky 107.000,- Kč od 21. 3. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2004, č. j. 64 Co 562/2003-479, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 následně rozsudkem ze dne 19. srpna 2005, č. j. 8 C 135/97-514, uložil žalovaným povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 253.225,- Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 146.225,- Kč od 8. 6. 1996 do zaplacení a s 21% úrokem z prodlení z částky 107.000,- Kč od 21. 3. 1997 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku částku 263.697,80 Kč s 15% úrokem z prodlení od 11. 2. 1999 do zaplacení (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalovaných v části, jíž se domáhali po žalobkyni zaplacení 5% úroku z prodlení z částky 263.697,80 Kč od 11. 2. 1999 do zaplacení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV., V. a VI.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2007, č. j. 21 Co 230/2006-579, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé (I., II. a III.) jen tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 24.821,- Kč se 17% úrokem z této částky od 8. 6. 1996 do zaplacení; jinak jej v těchto výrocích potvrdil, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení státu a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 9. 1994 (ve znění dodatků) smlouvu o dílo a o uzavření smlouvy budoucí, v níž se žalobkyně zavázala pro žalované zhotovit podle připojené a objednatelem odsouhlasené projektové dokumentace v bytovém domě o 18 bytových jednotkách na pozemku p. č. 1428/2 v k. ú. K. mezonetový byt o velikosti 5+1 (celková výměra 171 m2) a garážové stání v termínu do 30. 11. 1995 za celkovou cenu 3,837.304,- Kč včetně ceny za spoluvlastnický podíl k bytovému domu a k pozemku. Účastníci a další stavebníci uzavřeli dne 3. 10. 1995 se žalobkyní smlouvu o výstavbě bytového domu (na pozemku ve vlastnictví žalobkyně), který bude ke dni kolaudace převeden do spoluvlastnictví stavebníků; ujednali si, že na žalované připadá byt č. B/2 a garáž č. 11 a že výstavbu zajistí žalobkyně podle uzavřené smlouvy o dílo. Stavebníci odsouhlasili termín kolaudace do 30. 11. 1995, schválili celkové stavební náklady výstavby a příspěvky jednotlivých stavebníků byly rozpočítány podle podlahové plochy na ně připadající s přihlédnutím k individuálnímu vybavení jednotlivých bytových jednotek. Celková cena za bytovou jednotku, garáž a spoluvlastnické podíly žalovaných ke společným částem domu a k pozemku (704/10000) byla sjednána ve výši 3,739.738,- Kč. Tzv. nadstandardy již žalobkyně započetla do ceny díla. Žalovaní žalobkyni zaplatili na dohodnutou cenu 3,593.513,- Kč a dosud jí neuhradili 146.225,- Kč. Protokolem ze dne 14. 11. 1995 byl žalovaným předán byt, garážová stání č. 11 a 15 a sklípek. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 24. 11. 1995, které nabylo právní moci dne 22. 12. 1995, odbor výstavby OÚ městské části Praha 5 povolil užívání předmětného bytového domu. Smlouvou uzavřenou dne 18. 4. 1996 převedla žalobkyně na žalované nebytový prostor, a to garážové stání č. 15 a spoluvlastnické podíly ke společným částem bytového domu a pozemku za cenu 157.000,- Kč. Žalovaní žalobkyni na tuto kupní cenu nezaplatili 107.000,- Kč, které byly splatné do čtrnácti dnů po vkladu do katastru nemovitostí, tedy dne 12. 9. 1996. Žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako podíloví spoluvlastníci v rozsahu 753/10000 pozemků p. č. 1428/2, 1428/4, 1428/8, 1428/5, 1428/6 a 1428/7 s domy čp. 1213, 1212 a 1211 a bytu č. 1212/2, garáže č. 1212/11 a 1213/15. Žalobkyně se ve smlouvě o dílo zavázala poskytnout záruku za vady díla po dobu tří let od jeho dokončení, během níž bude mít dílo dohodnuté vlastnosti, nebude mít vady, které by snižovaly jeho hodnotu nebo schopnost užívání k bytovým účelům. Zároveň se zavázala odstranit veškeré vady na své náklady do jednoho měsíce od reklamace; pro případ, že vady neodstraní, bylo dohodnuto, že žalovaní je po upozornění mohou nechat odstranit na náklady žalobkyně jinou osobou. Po převzetí bytu žalovaní vytkli žalobkyni nedodělky, vady a v průběhu řízení, v němž neuznávali žalobu pro neprůkaznost, podali vzájemnou žalobu, v níž po žalobkyni požadovali zaplatit částku 475.718,20 Kč s příslušenstvím představující náhradu za náklady, jež vynaložili v souvislosti s nedodělky, a slevu z ceny díla. O vzájemné žalobě již soud prvního stupně rozhodoval rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 8 C 135/97-117. Vzal přitom za prokázané, že žalobkyně žalovaným slevila z ceny díla o 97.566,- Kč (oproti smlouvě o dílo s cenou 3,837.304,- Kč, byla ve smlouvě o výstavbě sjednána cena 3,739.738,- Kč); proto žalovaným nepřiznal 23.746,80 Kč za nedodané části kuchyně, 3.520,- Kč za vadné garnýže, 4.804,30 Kč za vadně dodané či provedené vpustě, obklady teras a terasových vývodů a 65.494,90 Kč jako částečnou náhradu za dveře pořízené žalovanými, 4.410,- Kč za demontáž a montáž dveří, 13.104,- Kč za vymalování bytu, 19.846,- Kč za odvoz suti, 6.480,- Kč za obklady v kuchyni a předsíni a za slevu z ceny díla z důvodu vady týkající se zvukové izolace stěn a stropů v bytovém domě. Vzájemný návrh žalovaných tak v rozsahu 212.020,40 Kč s příslušenstvím zamítl. Jelikož rozsudek soudu prvního stupně nebyl v tomto výroku napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci, soud prvního stupně se již zabýval jen zbylou částí vzájemného návrhu. Ze znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví Ing. I. G. a jeho výslechu zjistil vady prasklin ve stropech, plovoucích podlah, vnitřního bytového schodiště a výtoků z květinových truhlíků, jimž odpovídá sleva z ceny díla ve výši 328.105,- Kč. Žalobkyně nedodala žalovaným dálkový ovladač k vjezdu do garáže v ceně 2.500,- Kč, neodstranila suť z koryta na terase a neopravila vadnou omítku, což si vyžádalo náklady 5.000,- Kč a 900,- Kč. Žalovaní uvedené vady a nedodělky včas vytkli, žalobkyně nedostatky nenapravila.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu o výstavbě bytového domu ze dne 3. 10. 1995 podle jejího obsahu částečně jako smlouvu podle §17 zákona č. 72/1994 Sb. a částečně jako smlouvu nepojmenovanou podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platném v tu dobu - dále jen „obč. zák.“. Smlouvu o dílo ze dne 22. 9. 1994, kterou účastníci uzavřeli v souladu s §631 obč. zák., vyhodnotil jako platný právní úkon, jehož ujednání ohledně vad díla nebyla dotčena později uzavřenou smlouvou o výstavbě. Smlouvu o převodu nebytových prostor ze dne 18. 4. 1996 posoudil jako smlouvu smíšenou, která vykazuje prvky smlouvy kupní a smlouvy o převodu vlastnictví jednotky (§588 a násl. obč. zák. a §6 zákona č. 72/1994 Sb.). Protože žalovaní neuhradili žalobkyni ceny sjednané ve smlouvách ze dne 3. 10. 1995 a ze dne 18. 4. 1996, shledal soud prvního stupně žalobu opodstatněnou.
Při rozhodování o nárocích uplatněných žalovanými vycházel z §645, §646 odst. 3, §648, §504 a §507 obč. zák.; dospěl k závěru, že dílo vykazovalo vady, jež žalovaní včas vytkli,
a vzniklo jim proto právo na slevu z ceny díla z titulu odpovědnosti žalobkyně za vady na náhradu za vynaložené náklady, které vyčíslil celkovou částkou 336.505,- Kč. Protože ze vzájemného návrhu zůstala předmětem řízení částka 263.697,80 Kč (v rozsahu 212.020,40 Kč již byl vzájemný návrh pravomocně zamítnut), byla při vázanosti soudu tímto návrhem žalobkyni uložena platební povinnost v tomto rozsahu. Soud prvního stupně totiž posoudil podání žalovaných ze dne 18. 12. 1998 jako vzájemný návrh podle §97 odst. 1 o. s. ř., který neobsahoval projev vůle žalovaných směřující k započtení jejich pohledávky do výše žalované částky. Toto podání tudíž nemohlo být považováno částečně za obranu proti žalobě. Přihlédl přitom k výslovnému vyjádření žalovaných, že nikdy a tedy ani v podání ze dne 18. 12. 1998 neučinili právní úkon, jímž by uplatnili svou pohledávku k započtení vůči pohledávce žalobkyně.
Odvolací soud převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně až na určení nedoplatku ceny podle smlouvy o výstavbě ze dne 3. 10. 1995. Konečná cena 3,739.738,- Kč byla sice cenou smluvní, žalobkyně však kalkulaci ceny soudu nepředložila a v průběhu řízení se její žalobní požadavky z tohoto titulu lišily; vyšel proto z nejnižší částky 121.404,- Kč, kterou žalobkyně
po žalovaných požadovala v přípisu ze dne 7. 3. 1997, a rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku částečně změnil (do částky 24.821,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl).
Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části jeho výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a v nákladových výrocích II. a III. Jeho přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 3 o. s. ř. Namítají, že určení výše jejich platební povinnosti není ničím podloženo; svědci E. P. a Ing. P. V. potvrdili, že žalobkyně nedodala kalkulaci, na jejímž základě uplatňuje svůj nárok, a nepředložila ji ani na výzvu soudu. Připomínají, že sama žalobkyně jim dopisem ze dne 30. 11. 1995 sdělila, aby jí nic neplatili, dokud od ní neobdrží řádné vyúčtování. Bylo tomu tak proto, že po uzavření smluv došlo k četným modifikacím, které se promítly do ceny díla. Není jim tak zřejmé, kolik mají žalobkyni doopravdy za dílo zaplatit. Její tvrzení, že šlo o cenu smluvní, považují za účelové a poukazují na to, že žalobkyně v průběhu řízení v jednotlivých podáních uplatňovala různě vysoké částky. Odvolacímu soudu vytýkají, že nevzal na vědomí skutečnost, že v důsledku neodstraněných vad a nedodělků museli vynaložit vlastní finanční prostředky (za dveře v bytě 106.979,30 Kč, za jejich montáž 4.410,- Kč, za zárubně a kliky 10.000,- Kč, za vymalování bytu 13.104,- Kč, za kování, obklady a dlažby 6.480,- Kč, za ovladač od garáže 2.500,- Kč, za oprava omítky a odvoz suti z koryta na terase 24.846,- Kč, za dovybavení kuchyně 23.746,80 Kč a za dodělání zděné příčky 12.997,70 Kč). Listinné důkazy prokazující tuto skutečnost jsou součástí spisu včetně znaleckých posudků Ing. J. N., DrSc.,
a Ing. J. Č., CSc. Ačkoli se účastníci řízení dohodli, že žalobkyně jim z celkové ceny díla tyto vynaložené náklady odečte, odvolací soud tuto okolnost nezohlednil a absurdně jim uložil, aby vlastně tyto částky zaplatili dvakrát včetně úroků z prodlení. I nadále trvají na tom, že byly splněny podmínky k projednání jejich podání ze dne 18. 12. 1998 jako vzájemného návrhu včetně námitky započtení, a poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/99, podle něhož se soud nejprve zabývá otázkou důvodnosti žalované pohledávky a teprve v případě její opodstatněnosti posuzuje i otázku přípustnosti navrhovaného započtení. Z uvedených důvodů a s odkazem na svá předchozí podání navrhli rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Každé podání, tedy i dovolání, je třeba vykládat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalovaní v dovolání výslovně uvádějí, že jím napadají rozsudek odvolacího soudu „co do části výroku ad I., kterou se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, dále celý výrok II. a celý výrok III.“, z obsahu jejich dovolání vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti té části výroku I. rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo vyhověno žalobě v rozsahu 228.404,- Kč s příslušenstvím. Ostatně proti té části výroku I.,
kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalovaných v rozsahu 263.697,80 Kč s příslušenstvím, by ani nebyli k podání dovolání subjektivně legitimováni, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 28/1998, nebo jeho rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 154).
Protože dovolání žalovaných neobsahuje žádné konkrétní výhrady proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím jejich vzájemný návrh v rozsahu 5 % úroků z prodlení z částky 263.697,80 Kč od 11. 2. 1999 do zaplacení, nelze než dovodit, že žalovaní ve skutečnosti rozsudek odvolacího soudu v této části nenapadli.
Stejně tak žalovaní neuplatnili žádné námitky proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu. I kdyby svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení odůvodnili, nebylo by dovolání proti těmto výrokům objektivně přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Jelikož dovolání žalovaných proti části výroku I. rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím žalobě do částky 228.404,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky se zaměřil na posouzení, zda je též důvodné. Přitom byl ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je žalovaní obsahově vylíčili.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě žalobkyně po žalovaných požadovala zaplatit nedoplatek ceny díla podle smlouvy o výstavbě ze dne 3. 10. 1995 ve výši 146.225,- Kč, tedy rozdílu mezi sjednanou cenou 3,739.738,- Kč a žalovanými zaplacenou částkou 3,593.513,- Kč, a dále nedoplatek ceny za převod další garáže, včetně podílu na společných částech domu a pozemku podle smlouvy o převodu nebytových prostor ze dne 18. 4. 1996 v částce 107.000,- Kč, tedy rozdílu mezi sjednanou cenou 157.000,- Kč a žalovanými zaplacených 50.000,- Kč. Žalovaní nedoplatek ceny za převod další garáže nepopírali, proti nedoplatku ceny díla provedeného podle smlouvy ze dne 3. 10. 1995 brojili námitkami, že po uzavření smlouvy došlo k četným modifikacím, které měly vliv na celkovou cenu díla, že některé vybavení bytu si zakoupili sami, některé věci dodány nebyly a že žalobkyně neprovedla konečné vyúčtování ceny.
Pro právní posouzení věci bylo podstatné zjištění, zda žalovaní zaplatili žalobkyni cenu díla účastníky sjednanou (§631 a §634 odst. 1 obč. zák.), resp. cenu za převod další garáže s příslušenstvím. Odvolací soud, který převzal skutkový stav učiněný soudem prvního stupně, závěr o důvodnosti žaloby v rozsahu částky 228.404,- Kč založil na zjištění, že účastníci si dohodli ve smlouvě o výstavbě uzavřené dne 3. 10. 1995 konečnou cenu díla za zhotovení bytu a garáže včetně podílu na společných částech domu a pozemku ve výši 3,739.738,- Kč. Jednalo se o cenu smluvní, v níž byly zahrnuty veškeré požadavky stavebníků, neboť v tu dobu byl bytový dům těsně před dokončením a kolaudací, k níž došlo 24. 11. 1995. Tato skutková zjištění čerpal ze smlouvy o dílo ze dne 22. 9. 1994, smlouvy o výstavbě ze dne 3. 10. 1995 a ze smlouvy o převodu nebytových prostor ze dne 18. 4. 1996. Skutkový závěr odvolacího soudu tak má ve zmíněných důkazech oporu. Okolnost vyplývající z výpovědí svědků E. P. a Ing. P. V., že žalobkyně nedodala žalovaným konečnou kalkulaci, je vzhledem k závěru, že částka 3,739.738,- Kč byla cenou konečnou, bez významu a odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že k ní nepřihlížel. Obdobně je tomu s výtkou, že odvolací soud pominul dopis ze dne 30. 11. 1995; v něm totiž žalobkyně sděluje žalovaným, aby posečkali s úhradou cenového navýšení víceprací v bytě z důvodu očekávaného vyúčtování z TILIE (tj. za kuchyňskou linku). Nerozhodný je i poukaz žalovaných na existenci dohody mezi účastníky řízení, že veškeré jejich náklady na dokončení díla jim žalobkyně odečte z celkové ceny díla. V předchozí fázi řízení bylo prokázáno, že žalobkyně z těchto důvodů již žalovaným podle této dohody poskytla slevu ve formě rozdílu mezi cenou původně sjednanou ve smlouvě o dílo (3,837.304,- Kč) a konečnou cenou sjednanou ve smlouvě o výstavbě bytového domu (3,739.738,- Kč). Tato skutečnost již byla zohledněna v rozsudku ze dne 21. 11. 2000, č. j. 8 C 135/97-117, jímž soud prvního stupně z tohoto důvodu zamítl vzájemný návrh žalovaných do částky 212.020,40 Kč s příslušenstvím (náhrada za nedodělky v kuchyni 23.746,80 Kč, za vadné garnýže 3.520,- Kč, za vpustě, obklady teras a terasové vývody 4.804,30 Kč, demontáž a montáž dveří 4.410,- Kč,
za vymalování bytu 13.104,- Kč, za odstranění suti z koryta na terase 19.846,- Kč, za obklady v kuchyni a předsíni 6.480,- Kč a sleva z ceny díla z důvodu vady týkající se zvukové izolace stěn a stropů v bytovém domě). Proti tomuto zamítavému výroku žalovaní odvolání nepodali, a tak nabyl samostatně právní moci. Jedná se tedy o věc pravomocně rozsouzenou a správnost tohoto rozhodnutí nelze podrobit přezkumu. Výhrada, že odvolací soud nezohlednil, že žalovaní v důsledku neodstraněných vad a nedodělků vynaložili vlastní finanční prostředky, se tudíž nemůže prosadit.
Z řečeného plyne, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalovaní neuplatnili úspěšně.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco existenci zmatečností žalovaní netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), námitkou, že „byly splněny podmínky k projednání jejich podání ze dne 18. 12. 1998 jako vzájemného návrhu včetně námitky započtení“, uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle §97 odst. 1 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem.
Podle §98 o. s. ř. vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přiznáno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.
V řízení zahájeném žalobcem může žalovaný uplatnit svá práva vůči němu vzájemnou žalobou, kterou pak soud projedná a rozhodne o ní ve stejném řízení jako o žalobě.
Pro vzájemnou žalobu podle §97 o. s. ř. je typické, že žalovaný, který stejně jako žalobce požaduje peněžité plnění, neuznává žalobcovu pohledávku. V případě, kdy žalovaný pohledávku žalobce uznává a uplatní proti ní k započtení svou vzájemnou pohledávku, která pohledávku žalobce nepřevyšuje, posuzuje se takový projev jen za procesní obranu proti žalobě. Jestliže započítávaná pohledávka je vyšší než žalovaná pohledávka, považuje se projev žalovaného, kterým svou pohledávku započetl, ve výši odpovídající pohledávce žalobce za obranu a v té části, v níž navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než požadoval žalobce, za vzájemnou žalobu (§98 o. s. ř.).
Námitka započtení je adresný jednostranný (případně dvoustranný) hmotněprávní úkon, jímž ten, kdo takový právní úkon učinil, projevil vůli k započtení své pohledávky na pohledávku toho, komu je úkon adresován. Forma právního úkonu započtení není předepsána, musí splňovat obecné náležitosti stanovené v §34 a násl. obč. zák. a z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele. Zánik započtených pohledávek v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí, nastane okamžikem, kdy se setkaly (§580 obč. zák.).
Podle §41 odst. 3 o. s. ř. hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli.
Ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř. umožňuje, aby účastníci, mezi nimiž bylo zahájeno občanské soudní řízení, mohli činit hmotněprávní úkony nejen přímo vůči sobě navzájem, ale také vůči soudu. Hmotněprávní úkon učiněný tímto způsobem je vůči druhému účastníku účinný od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl.
Hmotněprávní úkon učiněný účastníkem vůči soudu musí být v žalobě nebo v jiném návrhu na zahájení řízení obsažen výslovně a natolik určitě, aby druhý účastník nemohl mít žádné pochybnosti o tom, že prostřednictvím soudu byl vůči němu učiněn hmotněprávní úkon. Za hmotněprávní úkon přitom nelze považovat, jsou-li v žalobě v souladu s §79 odst. 1 o. s. ř. uvedeny rozhodující skutečnosti a to, čeho se žalobce domáhá. Lze uzavřít, že předpokladem postupu podle §98 o. s. ř. je, aby žalovaný učinil výslovný kompenzační projev (ať již přímo vůči žalobci nebo vůči soudu), tedy aby projevil vůli směřující k započtení své pohledávky na pohledávku žalobce uplatněnou v žalobě.
V posuzovaném případě z podání žalovaných ze dne 18. 12. 1998, které označili jako vzájemný návrh o zaplacení 475.718,20 Kč s příslušenstvím, vyplývá, že obsahuje pouze přehled vad a nedodělků, které vykazuje dílo zhotovené pro ně žalobkyní, s vyčíslením z toho plynoucích pohledávek; projev vůle žalovaných směřující k započtení jejich pohledávek (resp. některých z nich)
na žalovanou pohledávku neobsahuje. V souladu s tím se ostatně žalovaní opakovaně výslovně vyjádřili v řadě svých podání; zejména v podání ze dne 21. 11. 2003 zdůraznili, že nikdy neučinili právní úkon, jímž by uplatnili k započtení svoji pohledávku vůči pohledávce žalobkyně, a že jejich podání ze dne 18. 12. 1998 je skutečně vzájemným návrhem podle §97 odst. 1 o. s. ř. Aniž uznali opodstatněnost žalobkyní uplatněného nároku, navrhovali žalobu zamítnout a vyhovět jejich vzájemnému návrhu na zaplacení částky 475.718,20 Kč s příslušenstvím. Jejich pozdější argumentaci, že podání ze dne 18. 12. 1998 bylo způsobilé k projednání jako vzájemný návrh včetně námitky započtení, nelze přisvědčit, jelikož ve vzájemné žalobě není námitka započtení výslovně obsažena. Soud proto nemohl v důsledku (úspěšné) obrany žalovaných žalobu zamítnout a vyhovět vzájemné žalobě v rozsahu rozdílu mezi pohledávkami účastníků řízení.
Protože se žalovaným ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v jeho napadené části, dovolací soud jejich dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy podle obsahu spisu ve věci úspěšné žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči neúspěšným žalovaným právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu