ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.4155.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 4155/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. H. , zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, o 980.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 238/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, č.j. 31 Co 223/2011-85, takto:
I Dovolání se odmítá .
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví citovanému rozsudku v části výroku I., jíž krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 2. 2011, č.j. 9 C 238/2010-49, tak, že žalobu co do 2.300,- Kč zamítl, je subjektivně nepřípustné, neboť tímto rozhodnutím odvolací soud nezpůsobil dovolateli újmu (odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28).
Dovolání žalovaného proti v záhlaví citovanému rozsudku v části výroku I., jíž krajský soud v rozsahu 978.550,- Kč potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 2. 2011, č.j. 9 C 238/2010-49, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť hodnocení v dovolání obsažené argumentace nevede k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Výhrada, že původní věřitel R. P. (postupitel) ani žalobce (postupník) nevyrozuměli žalovaného o postoupení pohledávky, jakož i námitka, že žalovaný peníze ve skutečnosti nikdy nepřevzal, vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se však při zvažování zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.), a proto i právní závěry, které z uvedených námitek dovolatel vyvozuje (neúčinnost postoupení pohledávky, nedostatek aktivní legitimace žalobce, neplatnost smlouvy o půjčce), jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tento dovolací důvod vystihují výhrady dovolatele, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami stran neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
K závěru o přípustnosti dovolání nevedou ani výhrady, jimiž žalovaný uplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). V rámci tohoto důvodu namítá, že byla-li v písemné smlouvě o půjčce uvedena částka 480.000,- Kč, avšak ve skutečnosti bylo předáno jen 390.000,- Kč, je smlouva o půjčce neplatná. Neplatná je i smlouva o postoupení pohledávky, neboť také v ní je pohledávka specifikovaná částkou 480.000,- Kč (předmět postoupení tedy neexistuje). Neplatné je podle dovolatele ujednání II. 3. smlouvy o postoupení pohledávky, podle kterého přechází na postupníka i smluvní úroky z prodlení ve výši 0,5% z půjčené částky za každý započatý kalendářní den prodlení dlužníka s platbou dluhu ve výši 480.000,- Kč, a to jednak pro neurčitost pojmu „smluvní úroky“ , jednak s ohledem na to, že žalovaný nedlužil 480.000,- Kč, takže se nemohl dostat do prodlení s vrácením této částky. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5% denně z dlužné částky je nadto v rozporu s dobrými mravy; s judikaturou dovolacího soudu v tomto směru dovolatel nesouhlasí.
Následkem toho, že ve smlouvě o půjčce byla uvedena vyšší částka, než byla předána, je pouze částečná neplatnost smlouvy o půjčce; ohledně peněz, které byly skutečně věřitelem dlužníkovi přenechány, je smlouva platná (§41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Totéž platí obdobně i ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávky. V případě úplatné cese ostatně ani neexistence pohledávky v době uzavření smlouvy o jejím postoupení nemá za následek neplatnost smlouvy o postoupení, nýbrž zakládá odpovědnost postupitele vůči postupníkovi (§527 odst. 1 písm. a/ obč. zák.). Na postupníka přechází s postoupenou pohledávkou i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (§524 odst. 2 obč. zák.). Námitky stran neplatnosti článku II. 3. smlouvy o postoupení pohledávky jsou proto bezvýznamné, neboť právo na smluvní pokutu přešlo na postupníka ze zákona. Namítá-li dovolatel, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně se příčí dobrým mravům, je třeba poukázat na již konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která smluvní pokutu sjednanou v uvedené výši nemá bez dalšího za neplatnou podle §39 obč. zák. Dovolací soud již v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. 1 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000). Žalovaný se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohl zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit půjčenou částku splnil v co nejkratší době. Zvláštní okolnosti odůvodňující vyloučení použití uvedených judikatorních závěrů nebyly v řízení zjištěny a ani žalovaným tvrzeny. Lze uzavřít, že napadené právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není objektivně přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. b/, c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci, který by na jejich náhradu jinak měl právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu