ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.4544.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 4544/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) JUDr. M. Š. a b) Ing. E. Š., Ph.D., zastoupených prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, DrSc., advokátem se sídlem Praha 6, Zavadilova 22, proti žalovanému Š. G. , zastoupenému JUDr. Janem Špilháčkem, advokátem se sídlem Olomouc, Třebízského 32, o zaplacení částky 194.649,- Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 107/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. května 2008, č. j. 40 Co 783/2007-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Jana Špilháčka, advokáta se sídlem Olomouc, Třebízského 32.
Odůvodnění:
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. května 2008, č. j. 40 Co 783/2007-279, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2007, č. j. 21 C 107/2003-189, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž přípustné pouze k řešení právních otázek, jež se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení dovolatel zpochybnil). V dovolání lze proto samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Žalobci s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli nesprávnost právního názoru, že smlouva o obstarání prodeje automobilu uzavřená dne 1. 11. 2002 mezi žalovaným a Jaroslavou Balgovou zanikla uplynutím doby tří měsíců dne 30. 1. 2003 ve smyslu §740 obč. zák., že žalovaný uzavřel dne 25. 2. 2003 kupní smlouvu se žalobci jako nezmocněný jednatel jménem J. B., která bez zbytečného odkladu tento právní úkon schválila podle §33 odst. 2 obč. zák, a že tudíž žalovaný pro nedostatek pasivní legitimace není odpovědný za vady prodané věci. I když sice argumentují nesprávným právním posouzením věci, z obsahového vylíčení dovolacích námitek plyne, že jejich výtky jsou založeny výlučně na kritice způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů a správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí. Výhrady k posouzení, kdo byl účastníkem kupní smlouvy, zda žalobci věděli, že žalovaný jedná za J. B., k čemu směřovala vůle jednajících a zda J. B. kupní smlouvu schválila, směřují proti skutkovým, nikoli právním závěrům. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalobci zpochybňovali právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný není vázán kupní smlouvou, kterou s nimi po zániku smlouvy o obstarání prodeje věci uzavřel jménem J. B., aniž k tomu byl zmocněn, protože J. B. kupní smlouvu dodatečně bez zbytečného odkladu schválila, argumentací, že žalovaný a J. B. se dohodli na prodloužení smlouvy o obstarání prodeje věci, napadli tím správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnili tak nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z dovolací argumentace je zřejmé, že žalobci formulují vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňují námitku nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (a vyšel z jejich verze skutku), musel by dospět k odlišnému posouzení věci a to, že kupní smlouvu s nimi uzavřel žalovaný svým jménem jako obstaratel na základě nepřímého zastoupení J. B., že z tohoto právního úkonu vznikly práva a povinnosti žalovanému (a nikoli J. B.), a že je tudíž odpovědný za vady prodané věci (§741 obč. zák.).
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, jsou nerozhodné výtky žalobců, že soud neprovedl důkaz jejich výslechem a že nevyhodnotil obsah znaleckého posudku, neboť jimi uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Ten sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o. s. ř. a žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu