ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.50.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 50/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. P. , zastoupené Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 394/17, proti žalované DACHI s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13 (identifikační číslo osoby 268 21 176), zastoupené Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Přerově, Kratochvílova 624/43, o zaplacení 96.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 308/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2016, č. j. 54 Co 228/2016-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.341 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Masopusta, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. února 2016, č. j. 21 C 308/2013-134, ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2016, č. j. 21 C 308/2013-158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 96.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 28. 12. 2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. srpna 2016, č. j. 54 Co 228/2016-236, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků (co do vyčíslení nákladů) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud se „jednak odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu… a dále řešil otázku, na níž dosud není jednotná rozhodovací praxe, resp. otázku dosud neřešenou“ . Je rovněž přesvědčena, „že v určitých aspektech by měl dovolací soud posoudit řešenou otázku jinak“ .
Žalobkyně se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a vyjádřila přesvědčení, že závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého v „Dohodě o složení rezervačního poplatku“, kterou uzavřela výlučně s žalovanou (zprostředkovatelem), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když žalovaná ohlásila uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v dohodě o složení rezervačního poplatku z 13. 9. 2011 (dále jen „Dohoda“) svým obsahem odporuje zákonu a je proto neplatné, podstatou jejích dovolacích námitek je zpochybnění skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že Dohodu spolu s účastnicemi řízení uzavřela i J. K., manželka a zástupkyně budoucího prodávajícího F. K. (dohoda je tudíž trojstranným a nikoliv dvoustranným právním úkonem) a že v Dohodě byla vyjádřena vůle žalobkyně a budoucího prodávajícího „zavázat se do budoucna k uzavření realizační (kupní) smlouvy“; na podkladě toho pak dovozuje, že smluvní pokuta platně zajišťovala splnění závazku žalobkyně uzavřít realizační smlouvu. Soudům vytýká, že nevzaly v úvahu všechny skutečnosti vyplývající z Dohody a z jednání stran při jejím uzavírání, resp. že některé relevantní údaje, které se z provedených důkazů podávají, zcela pominuly, jiné - ač jsou nevěrohodné -přecenily.
Žalovaná pomíjí, že skutkový základ sporu ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán. Odkazy žalované na rozhodnutí ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k potřebě doplnit dokazování, a na rozhodnutí ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1890/2014, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3867/2009, nebo ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, v nichž rozebíral výkladová pravidla podle §35 odst. 2 obč. zák., jsou tudíž nepřiléhavé. Navíc nelze přehlížet, že mnohá ze zmiňovaných rozhodnutí byla vydána v době, kdy dovolání bylo možné odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přisvědčit nelze ani snaze žalované odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1890/2014, prosadit aplikaci výkladových pravidel pro interpretaci projevu vůle smluvních stran obchodních závazkových vztahů; v nyní posuzované věci se jedná o občanskoprávní závazkový vztah, v němž se pravidlo výkladu podle úmyslu jednající osoby neuplatní.
Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů z hlediska důležitosti a věrohodnosti (zejména výpovědí svědků J. K. a S. K.) předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti, Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že Dohodu uzavřely toliko účastnice řízení; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.
Platností ujednání o smluvní pokutě zajišťující závazek uzavřít realizační smlouvu sjednaný v rezervační smlouvě, kterou uzavřel potenciální kupující a zprostředkovatel prodeje, se Nejvyšší soud zabýval opakovaně (viz rozsudky ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 744/2006, ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 110/2010, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2572/2010, nebo ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011); přijal a odůvodnil závěr, že je-li závazek uzavřít v budoucnu kupní smlouvu sjednán mezi jinými subjekty, než mezi nimiž má být smlouva uzavřena, je ujednání o smluvní pokutě zajišťující splnění takového závazku neplatné podle §39 obč. zák. Nejedná se tudíž o otázku, která by nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že Dohodu uzavřely pouze účastnice řízení, tj. žalobkyně jako budoucí kupující a zprostředkovatel prodeje, přičemž smluvní pokutou byl zajištěn závazek žalobkyně uzavřít kupní smlouvu, je jeho závěr v souladu s citovanou judikaturou, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Ve světle shora uvedeného jsou neopodstatněné rovněž námitky, že si účastníci „nesjednali v rezervační dohodě nic právním řádem zakázaného“ a že jejich ujednání odpovídají zásadám, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno, a že smlouvy jsou uzavírány, aby platily, které žalovaná uvozuje nepřiléhavými odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1890/2014, a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Odo 2081/2007, týkající se obchodněprávních vztahů.
Bezpředmětná je výtka, že soudy posoudily Dohodu v rozporu se zásadou in favorem negotii . Odhlédne-li od toho, že žalovaná v tomto směru nevylíčila řádně přípustnost dovolání (srovnej §241a odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014), považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že princip priority výkladu smluv se uplatní pouze tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, nebo rozsudek ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, jakož i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Protože budoucí prodávající nebyl smluvní stranou Dohody, chybí zde - logicky vzato - dvě interpretační alternativy, které by se nacházely ve vzájemném konfliktu. Závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě obsažené v Dohodě, na němž založil své rozhodnutí odvolací soud, tedy nezávisel na interpretaci právního úkonu dvěma možnými způsoby.
Zbylé výhrady vůči postupu soudů obou stupňů při dokazování, námitka, že odvolací soud „ rezignoval “ na odvolací řízení, ani výtka, že jeho rozhodnutí není odůvodněno v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalovaná jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (tento předpoklad naplněn není); samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. srpna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu