ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.670.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 670/2022-179
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. G. , bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, proti žalované Generali České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o žalobě proti rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 69/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 29 Co 227/2021-119, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 29 Co 227/2021-119, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2021, č. j. 21 C 69/2020-81 (vyjma výroku o zastavení řízení co do 20.300 Kč s 9 % úroky z prodlení od 28. 7. 2018 a v části týkající se „sankce“ ve výši 15.000 Kč), se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 2. 2021, č. j. 21 C 69/2020-81, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení nálezu finančního arbitra z 18. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/2192/2018-17, ve znění rozhodnutí o námitkách z 9. 4. 2020, č. j. FA/SR/ZP/2192/2018-26, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 21.927 Kč s 9 % úroky z prodlení od 28. 7. 2018 do zaplacení, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 29 Co 227/2021-119, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalované přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.228 Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. Pojistná smlouva je neplatným právním úkonem, neboť neobsahuje konkrétní – určité – ujednání o výši rizikového pojistného, již nelze zjistit ani z doplňkových pojistných podmínek či jiných smluvních dokumentů (§37 odst. 1, §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). „Pojistně technické zásady“ , které nebyly součástí pojistné smlouvy, neurčují konkrétní sazby pojistného, nýbrž jde jen o „objektivně existující metody (zásady)“ používané žalovanou. Ujednání o výši rizikového pojištění nelze od ostatního obsahu pojistné smlouvy oddělit (nelze určit, jaká část běžného pojistného po odečtení rizikového pojistného má být investována do nákupu podílových jednotek). Plnila-li žalobkyně podle ujednání neplatné smlouvy pojistné, žalovaná se bez právního důvodu obohatila (§451 odst. 2 obč. zák.). V řízení před finančním arbitrem se žalovaná dovolala promlčení práva uplatněného žalobkyní. Rozhodné skutkové okolnosti vztahující se k vědomosti o tom, že uzavřela neplatnou smlouvu, znala žalobkyně již „ke dni podpisu pojistné smlouvy“ a zaplacením každé platby pojistného začala samostatně běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Proběhla-li poslední platba pojistného 23. 2. 2016, právo žalobkyně na zaplacení částky 21.927 Kč je promlčeno (řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno 30. 7. 2018, srov. §8 odst. 1, 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů) a nelze ho přiznat (§100 odst. 1, §107 odst. 1 obč. zák.). Námitka promlčení není podle odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalovaná – pod záminkou mimosoudního vyjednávání – nezrazovala žalobkyni od podání návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem a po uzavření pojistné smlouvy plnila vůči žalobkyni sjednané povinnosti (výroční dopisy o stavu pojištění, přípis o zániku pojištění s následnou automatickou výplatou odkupného, zjevná připravenost v případě pojistné události plnit). Jelikož rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat jen z okolností, za nichž byla uplatněna, nikoli tedy z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného práva, je bezpředmětné tvrzení žalobkyně, že žalovaná o neplatnosti pojistné smlouvy musela vědět.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně požaduje, aby dovolací soud jinak posoudil – jím již dříve vyřešené – právní otázky 1) vědomosti o skutkových okolnostech bezdůvodného obohacení a o počátku běhu subjektivní promlčecí doby ( „okamžik, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení /z titulu plnění z neplatné smlouvy/ … implikuje vědomost o neplatnosti smlouvy“ ) a 2) rozporu výkonu práva – uplatnění námitky promlčení – s dobrými mravy ( „otázka souladu či nesouladu námitky promlčení s dobrými mravy je otázkou hmotného práva, kterou by měl dovolací soud posoudit za splnění podmínek uvedených v ustanovení §237 občanského soudního řádu“ ). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se s napadeným rozhodnutím ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobkyně (pojištěná) a žalovaná uzavřely 31. 1. 2012 pojistnou smlouvu „Životní pojištění PROFI Invest“ č. 38109810-13. Nedílnými součástmi pojistné smlouvy byly nejen Všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění, ale i Doplňkové pojistné podmínky, které rizikové pojistné definovaly jako „úplatu za pojištění rizika smrti nebo jiného rizika pojištěného pojištěním sjednaným pojistnou smlouvou“ . Závěr o neplatnosti smlouvy odvolací soud opřel o ujednání bodu 2.5 [ „Kapitálovou hodnotou se rozumí aktuální hodnota pojištění a člení se na kapitálovou hodnotu s garantovanou technickou úrokovou mírou a kapitálovou hodnotu negarantovanou. Kapitálová hodnota se snižuje k 1. dni každého zúčtovacího období o rizikové pojistné za základní pojištění, počáteční a správní náklady a poplatky. Kapitálová hodnota se zvyšuje o zaplacené pojistné. Kapitálová hodnota se může měnit s ohledem na vývoj cen podílových jednotek jednotlivých vnitřních fondů. Dále se kapitálová hodnota může snižovat o mimořádné výběry“ ] a o ujednání bodů 1/6, 1/7 a 3/1 článku 1 Doplňkových pojistných podmínek [ „Pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné za základní pojištění“ ; „Rizikové pojistné za základní pojištění stanoví pojistitel podle pojistně technických zásad pojistitele, především s ohledem na pohlaví a věk pojištěného, pojistnou částku platnou pro aktuální zúčtovací období a na zdravotní stav pojištěného k datu sjednání pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného“ ; „Pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění a počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně technických zásad pojistitele“ ]. Výročními dopisy z 2. 2. 2013, z 1. 2. 2014, z 1. 2. 2015 a z 1. 2. 2016 žalovaná detailně informovala žalobkyni o průběžném vývoji pojištění. Žalobkyně zaplatila na pojistném celkem 142.100 Kč (49 x 2.900); poslední splátku pojistného uhradila 23. 2. 2016. Pojištění zaniklo 1. 8. 2016 pro nezaplacení pojistného ve stanovené lhůtě a žalovaná 29. 8. 2016 vyplatila žalobkyni odkupné (99.873 Kč).
Žalobkyní předestřená otázka – uplatnění promlčení jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) – není s to přípustnost dovolání založit, protože odvolací soud po zhodnocení zjištěných okolností na straně obou účastnic ji vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva vznést námitku promlčení. Jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka nelze odvíjet z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného práva dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za kterých byla námitka jeho promlčení uplatněna. Jinak řečeno, odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se účastník vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudky ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 18. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/1999, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, a usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003).
Otázka týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§100 odst. 1, §107 odst. 1 obč. zák.) přípustnost dovolání zakládá, protože odvolací soud ji vyřešil v rozporu s nálezem ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 , jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 29 Co 158/2020-178, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235. V dané věci šlo – stejně jako v projednávaném případě – o promlčení práva na plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Skutečná subjektivní vědomost o tom, že se žalovaná na úkor žalobkyně obohacuje bezdůvodně, spojená s počátkem běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák., nemůže být bez dalšího určena jen uzavřením pojistné smlouvy a následnými platbami pojistného. Tyto okolnosti svou povahou objektivní o okamžiku, kdy se oprávněný poprvé dozví o možnosti uplatnit své právo u soudu, nevypovídají. Ústavní soud proto uzavřel: „Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodného obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ .
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnila žalobkyně po právu, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu