ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.764.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 764/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně PETERKA & PARTNERS advokátní kancelář s. r. o. (původně PETERKA, LEUCHTEROVÁ & partners v. o. s.) se sídlem v Praze-Novém Městě, Karlovo náměstí 671/24, zastoupené Mgr. Stanislavem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 10, Novgorodská 948/8, proti žalovaným 1) L.-E. B.-F. , zastoupenému Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou se sídlem v Praze l, Voršilská 10, a 2) N. S. A. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o 993.061,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 176/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2012, č. j. 64 Co 508/2011-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) podala dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. února 2011, č. j. 21 C 176/2004-329, ve vyhovujícím výroku o částce 22.155,- Kč a v zamítavém výroku o zaplacení 993.061,50 Kč vše s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu [§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen o. s. ř.)]. Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že je podává „proti všem výrokům napadeného rozhodnutí“, z obsahu dovolání vyplývá, že ve skutečnosti směřuje pouze proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části. Ostatně proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve prospěch žalobkyně) změněn, by dovolání nebylo subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28).
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení 993.061,50 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci žalobkyně zpochybňuje závěr, že jí právo na plnění nelze přiznat (ani) z titulu bezdůvodného obohacení.
Byť odvolací soud své právní závěry o neúspěšnosti žaloby z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, nebo rozsudek ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2012) formuluje dosti neobratně, je nepochybné, že rozhodnutí založil na závěru, že žalovaní nejsou pasivně legitimováni, neboť „nejsou ve vztahu k žalobkyní poskytnutým právním službám nositeli žádných povinností“, přičemž „nebylo prokázáno, že si u žalobkyně ve věci koupě pozemků něco objednali a něco od ní v hmotné podobě převzali“; jinými slovy řečeno - plněním žalobkyně nezískali žádný majetkový prospěch.
Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil , vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 obč. zák.) stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, k němuž dochází tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona, či z rozhodnutí apod. Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. K získání bezdůvodného obohacení v tomto případě dochází okamžikem přijetí plnění (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006, ze dne 29. května 2007, sp. zn. 33 Odo 408/2005, ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1230/2006, které jsou dostupné veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Rozhodnutí odvolacího soudu tak zcela odpovídá dosavadní rozhodovací praxi; přípustnost dovolání z tohoto důvodu nemůže být založena.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který v této věci nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkou, že odvolací soud toleroval soudu prvního stupně, že neposkytl žalobkyni poučení podle §118a o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu