ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.774.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 774/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem Mochov, Na Rybníčku 332, proti žalovaným 1) Ing. T. H. , a 2) L. Z. , zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o zaplacení 227.280,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 160/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2008, č. j. 39 Co 29/2008-178, takto:
I. Řízení o dovolání proti výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, se zastavuje.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2008, č. j. 39 Co 29/2008-178, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, se odmítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2008, č. j. 39 Co 29/2008-178, se ve výrocích, jimiž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, změněn ve vyhovujícím výroku tak, že byla zamítnuta žaloba, aby každý žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 113.640,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných a I. H. domáhala zaplacení nedoplatku kupní ceny s příslušenstvím za nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a I. H. jako kupujícími a K. K. jako prodávajícím, s odůvodněním, že jako univerzální dědička vstoupila do práv a povinností zemřelého K. K.; současně žádala zaplatit smluvní pokutu, která byla pro případ prodlení s doplacením kupní ceny sjednána.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, uložil každému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 113.640,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 16. 12. 2003 do zaplacení (výrok I.), ve vztahu k I. H. žalobu zamítl (výrok II.), dále zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že K. K. jako prodávající uzavřel dne 30. 3. 1998 s žalovanými a I. H. jako kupujícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k 2/5 nemovitostí, a to domu čp. 572 a pozemku č. parc. 1470, zapsaných na LV č. 869 v k. ú. H., obec P. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Na základě této kupní smlouvy žalovaný Ing. T. H. a I. H. nabyli 1/5 předmětných nemovitostí do společného jmění manželů a žalovaný L. Z. rovněž jejich 1/5. Na sjednanou kupní cenu ve výši 759.000,- Kč kupující zaplatili 322.830,- Kč při podpisu smlouvy a zbývající část ve výši 436.170,- Kč se zavázali splácet po 6.330,- Kč měsíčně s tím, že poslední splátka bude zaplacena 15. 12. 2003. Pro případ prodlení s úhradou měsíční splátky si smluvní strany dohodly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo manželství žalovaného Ing. T. H. a I. H. pravomocně rozvedeno a žalovaný na základě smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu nabyl 1/5 předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví. Od ledna 2001 přestali žalovaní kupní cenu splácet. K. K. dne 30. 5. 2002 zemřel a dědictví po něm nabyla žalobkyně jako jediná dědička na základě závěti. Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 80 D 660/2002, které nabylo právní moci 24. 11. 2003, její dědictví potvrdil. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaných, že dlužnou část kupní ceny ve výši 227.280,- Kč prodávajícímu uhradili tak, že ji v listopadu 2000 předali jeho synovi P. K., který k tomu byl zmocněn. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že K. K. uzavřel se žalovanými a I. H. kupní smlouvu v souladu s §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“). Jelikož I. H. pozbyla spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem, dovodil, že není v tomto sporu pasivně věcně legitimována. Protože závazek žalovaných zaplatit kupní cenu nezanikl splněním, každému z nich uložil povinnost zaplatit poměrnou část kupní ceny, připadající na jejich spoluvlastnické podíly, žalobkyni, která je jedinou dědičkou po zemřelém K. K. Úroky z prodlení ve výši 2 % z nedoplatku kupní ceny přiznal až ode dne následujícího po dni splatnosti poslední splátky, tedy ode dne 16. 12. 2003, neboť ke dni 1. 1. 2001 nebyl celý nedoplatek splatný. Neopodstatněným shledal požadavek na zaplacení smluvní pokuty z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 s tím, že žalobkyně by měla nárok na smluvní pokutu z celé dlužné částky až od 16. 12. 2003.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2008, č. j. 39 Co 29/2008-178, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) změnil tak, že zamítl žalobu, aby každý ze žalovaných byl povinen zaplatit žalobkyni částku 113.640,- Kč, a ohledně 2 % úroků z prodlení od 16. 12. 2003 do zaplacení jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V zamítavém výroku o věci samé (III.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval výslech svědkyně D. K. a provedl důkaz obsahem spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 80 D 660/2002, z něhož zjistil, že žalobkyně do dědického řízení po K. K. nepřihlásila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, a ta není v usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 0. 2003, č. j. 80 D 660/2002-248, o potvrzení dědictví uvedena v soupisu aktiv. Na základě zjištěného skutkového stavu věci nepřisvědčil právnímu názoru prosazovanému žalobkyní, že je ve věci aktivně legitimovaná, neboť je jedinou dědičkou K. K. na základě závěti, a že usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi o potvrzení dědictví má pouze deklaratorní charakter. Okolnost, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení dne 21. 7. 2008 podala návrh na dodatečné projednání sporné pohledávky v dědickém řízení podle §175x o. s. ř., shledal nerozhodnou, jelikož aktivní legitimaci k uplatnění nároku na úhradu nedoplatku kupní ceny získá až právní mocí usnesení o dodatečném projednání dědictví. Protože pro soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.), uzavřel, že žalobkyně podala žalobu předčasně, neboť pohledávku dosud v dědickém řízení nenabyla. Zamítavý výrok III. soudu prvního stupně (týkající se úroků z prodlení a smluvní pokuty) odvolací soud jako věcně správný potvrdil, „i když z jiných než v něm uvedených důvodů.“ Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobě v rozsahu úroků z prodlení ve výši 2 % z částky 227.280,- Kč od 16. 12. 2003 do zaplacení, odvolací soud zrušil a řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - nedostatek návrhu (§211 ve spojení s §104 odst. 1 o. s. ř.). Konstatoval totiž, že žalobou bylo požadováno zaplacení úroků z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky od 1. 1. 2001 do zaplacení. Soud prvního stupně tím, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (viz jeho výrok III.), předmět řízení v tomto rozsahu vyčerpal. Vyhověl-li pak žalobě v rozsahu úroků z prodlení ve výši dalších 2 %, žalobu překročil v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř.
Proti rozsudkům odvolacího soudu a soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku nepřípustně opisoval ze spisu skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy, nevyložil, z jakého skutkového stavu věci vyšel, ani jak věc posoudil po právní stránce, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Namítá rovněž nesprávnost postupu odvolacího soudu, který ji při jednání dne 11. 6. 2008 poučil podle §118a o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a navrhla důkazy k prokázání aktivní věcné legitimace, avšak současně opakoval dokazování výslechem svědkyně, čímž je jeho rozhodnutí nepředvídatelné. Zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o nedostatku její aktivní věcné legitimace výhradou, že usnesení vydané soudem v dědickém řízení podle §175q o. s. ř. má deklaratorní charakter, tzn. že pouze potvrzuje právní stav, jaký zde byl ke dni zůstavitelovy smrti. Práva a povinnosti nenabyla na základě takového rozhodnutí soudu, nýbrž na základě závěti a smrti zůstavitele. Pouhá absence specifikace pohledávky z titulu nedoplatku kupní ceny v usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví nemůže znamenat, že na ni jako univerzální dědičku žalovaná pohledávka nepřešla. Má za to, že nezařazení majetku do aktiv či pasiv dědictví jí nebrání v tom, aby se domáhala práva žalobou u soudu. Ke dni smrti zůstavitele na ni přešly „veškeré práva a povinnosti bez rozdílu, zda o nich ví či neví.“ Není srozuměna ani s potvrzujícím výrokem III. rozsudku odvolacího soudu. Namítá, že i ve vztahu k tomuto výroku je odůvodnění rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť zcela postrádá uvedení právního závěru, který vyústil v zamítnutí této části žaloby. Žalobkyně v dovolání napadla správnost rozsudku soudu prvního stupně, který rozhodl o smluvní pokutě v rozporu s hmotným právem, jestliže žalobu o zaplacení smluvní pokuty zamítl jako celek a nepřiznal ji z celé žalované částky minimálně od 16. 12. 2003. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, ve výroku jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, tedy rozhodnutí, proti němuž nelze dovolání úspěšně podat. Protože funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, Nejvyšší soud dovolací řízení o takovém podání podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dovolání - jako každé podání - je třeba vykládat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně sice v dovolání ohlásila, že je podává „do celé výrokové části napadeného rozsudku, kterým odvolací soud v části změnil, v části zrušil a v části potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,“ z obsahu jejích dovolacích námitek však vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti výroku, jímž odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 227.280,- Kč zamítl, a proti části výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení. Proti výrokům, jimiž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve vyhovujícím výroku ohledně 2 % úroků z prodlení (z částky 227.280,- Kč) od 16. 12. 2003 do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil, a potvrdil v zamítavém výroku ohledně úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, žalobkyně žádné konkrétní výhrady nevznáší. Je tudíž zjevné, že dovolání ve skutečnosti proti těmto částem rozhodnutí odvolacího soudu nesměřuje.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), popř. jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, může být dána jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně ve vztahu k tomuto potvrzujícímu výroku namítla jen to, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které se týká jejího nároku na smluvní pokutu, neodpovídá §157 odst. 2 o. s. ř. a je tedy nepřezkoumatelné. Touto výhradou uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Přehlíží však, že tento dovolací důvod sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná; nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.
Jelikož žalobkyně nepředložila k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolací soud odmítl dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně smluvní pokuty (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vyhovujícím výroku, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání v tomto rozsahu důvodné.
Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zatímco existenci zmatečností žalobkyně netvrdí, námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. uplatňuje.
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí soudu.
Přezkoumatelné, tj. srozumitelné a řádně odůvodněné, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky §157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Z pohledu těchto požadavků nelze námitce žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu přisvědčit. Odvolací soud se dostatečně vypořádal se závěry soudu prvního stupně, popsal své skutkové závěry, ke kterým dospěl po doplnění dokazování, a tyto závěry hodnotil po stránce právní. Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006). O takový případ v projednávané věci nejde.
Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je nepředvídatelné v důsledku toho, že ji poučil podle §118a o. s. ř. a předestřel tak účastníkům svůj odlišný právní názor na otázku aktivní věcné legitimace, a zároveň zopakoval důkaz výslechem svědkyně k tvrzené úhradě žalované částky.
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení postiženo, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně. O takovou situaci zde nešlo. Již v řízení před soudem prvního stupně žalovaní ve svých podáních ze dne 8. 8. 2006 namítli nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně s tím, že neprokázala, že na ni přešlo právo na úhradu žalované pohledávky. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 8. 2. 2007 této námitce oponovala poukazem na dědické řízení, jež proběhlo před Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 80 D 660/2002. Soud prvního stupně při jednání dne 8. 3. 2007 provedl důkaz pravomocným usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 0. 2003, č. j. 80 D 660/2002-248, o potvrzení dědictví a z něho dovodil, že žalobkyně se stala jedinou dědičkou po zemřelém K. K. (a že je tedy aktivně věcně legitimována). Odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaných při jednání, při němž zprostředkoval žalobkyni v rámci poučení podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. svůj odlišný právní názor na otázku aktivní věcné legitimace. Žalobkyně sice na svém právní názoru nejen při jednání odvolacího soudu, ale i v písemném vyjádření ze dne 22. 7. 2008 setrvala, nicméně s ohledem na zcela jasně vyjádřený odlišný právní názor odvolacího soudu podala dne 22. 7. 2008 návrh na dodatečné projednání dědictví. Jestliže odvolací soud za této situace posoudil od soudu prvního stupně odlišně otázku aktivní věcné legitimace, není jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné. Na tom nic nemění okolnost, že zopakoval při jednání důkaz výslechem svědkyně k tvrzení žalovaných, že nedoplatek kupní ceny uhradili.
Z řečeného vyplývá, že řízení není zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně napadla správnost právního závěru odvolacího soudu, že není ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť žalovaná pohledávka dosud nebyla projednána v dědickém řízení.
Podle §460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Dědictví je představováno souhrnem všech práv a povinností způsobilých být předmětem dědění, aniž by dědické nástupnictví k nim bylo závislé na vědomosti dědice o tom, o jaké práva a povinnosti jde. I když právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto), podle §460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. V období od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků - §91 odst. 2 o. s. ř. (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1974, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2920/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 53, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2002). Nejvyšší soud se opakovaně vyslovil k otázce aktivní legitimace jednoho z více dědiců k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a vypořádána v rámci dědického řízení, tak, že nebyla-li pohledávka zůstavitele vypořádána v dědickém řízení, mají dědici ve sporu s jinými osobami ohledně této pohledávky, patřící do dědictví, postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.); proto podal-li žalobu pouze jeden z nich, není aktivně věcně legitimován k uplatnění tohoto nároku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, pod č. 67/2000, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005, a jeho usnesení ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1458/2005). Otázku aktivní legitimace jediného dědice k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a její nabytí nebylo potvrzeno v dědickém řízení, již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 124/2002. Dospěl k právnímu závěru, podle něhož jediný dědic zůstavitele je i před skončením řízení o dědictví legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele. V rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1586/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy pod č. 1/2001, s. 47, Nejvyšší soud pak dovodil, že dědic má právo domáhat se vydání věci náležející do pozůstalosti na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; to platí i v případě, že dosud nebylo ukončeno řízení o projednání dědictví, případně řízení o dodatečném projednání (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 2 Cdo 2501/98, uveřejněný v Souboru pod č. C 51).
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá zaplacení části kupní ceny s tvrzením, že ji žalovaní zůstaviteli (jejímu právnímu předchůdci) neuhradili . Žalobkyně uplatnila majetkový nárok, který nebyl v dědickém řízení přihlášen (resp. byl přihlášen v průběhu odvolacího řízení). Jestliže bylo zjištěno, že dědictví po zůstaviteli K. K. nabyla žalobkyně jako jediná dědička ze závěti a řízení o dědictví bylo pravomocně skončeno potvrzením jedinému dědici (žalobkyni), pak vzhledem ke shora řečenému není správný právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Otázka aktivní věcné legitimace totiž nezávisela na tom, zda žalobkyně v dědickém řízení žalovanou pohledávku nabyla (ani na tom, zda ji v dědickém řízení přihlásila), nýbrž na tom, zda je jedinou dědičkou zůstavitele.
Protože žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. opodstatněně, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti každému ze žalovaných zaplatit žalobkyni 113.640,- Kč, zrušil (včetně nákladových výroků) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu