ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.965.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 965/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ing. S. Ch., zastoupené Mgr. Monikou Šmejkalovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 51, proti žalované JUDr. D. B., o zaplacení 45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 138/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č.j. 25 Co 441/2008-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.848,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Moniky Šmejkalové, advokátky.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví citovanému rozsudku, jímž krajský soud ve věci samé potvrdil rozsudek (pro uznání) Okresního soudu Praha – západ ze dne 15. 5. 2008, č.j. 6 C 138/2008-17, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že byla využitím právní fikce potrestána za to, že byla nemocná (přitom „v zákoně nenašla oporu a normu na vážné důvody“ ). Namítá, že odvolací soud se, přestože bylo právo žalobkyně promlčeno, ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně jen na základě fikce a procesně právních institutů, bez jednání a předvolání k vyhlášení rozsudku, aniž ji poučil o právu vyjádřit se k osobám soudců a aniž zohlednil, že žalobou jsou dotčena práva a povinnosti advokátky. Upozorňuje na to, že na internetovém portálu justice.cz je v této věci uvedeno nařízené jednání u soudu prvního stupně na 15. 5. 2008 ve 14 hodin. Má za to, že soud nepochopil „rozdíl mezi rozsudkem pro uznání a kontumačním rozsudkem“ . Uznání nároku je podle dovolatelky dispozičním procesním úkonem, který nemůže být obsahem právní fikce. V žalobkyní předložené listině – dlužním úpisu je uvedeno chybné datum jejího narození a soud nevyzval žalobkyni k opravě podání podle §43 o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že se odvolací soud nezabýval jí vznesenou námitkou promlčení. Dovolatelka je v této souvislosti přesvědčena, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších, založil právo, které neexistuje.
Výtka, že se odvolací soud nezabýval v odvolacím řízení vznesenou námitkou promlčení, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Ze zákonné úpravy vyplývá, že způsobilým odvolacím důvodem proti rozsudku pro uznání jsou jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání. Těmito předpoklady jsou v případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.), předpoklady, za kterých dochází k fikci uznání.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, dospěl k závěru, že podal-li žalovaný vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle §114b odst. 1 o.s.ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o.s.ř.). Tento závěr je na místě respektovat i v posuzovaném případě. Žalovaná se k výzvě soudu podle §114b o.s.ř., která jí byla doručena spolu s platebním rozkazem, vyjádřila ve věci samé až poté, co jí byl doručen rozsudek pro uznání. Žalovaná pak neprokázala, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod, resp. soudu takový vážný důvod ve stanovené lhůtě ani nesdělila. Že nešlo o tak vážný důvod, který by žalované zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělila, že u ní tento důvod nastal, lze dovozovat již ze samotného faktu, že v době, kdy u ní podle jejího tvrzení trvaly takové vážné důvody, podala odpor proti platebnímu rozkazu. Na tom, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, nemůže nic změnit ani to, že žalovaná je advokátkou.
V rozsudku ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy nebo zda byl poučen o tom, že má právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, nebo o jiných procesních právech a povinnostech. Rozhodnutí ve věci nemůže být cestou opravného prostředku (odvoláním) úspěšně zpochybněno tím, že účastníci nebyli poučeni o právu vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, ale jen skutečností, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce.
Klade-li dovolatelka dotaz, proč soud žalobkyni nevyzval k opravě chybného data narození v jí předloženém dlužním úpise, nezbývá než uvést, že postup podle §43 odst. 1 o.s.ř. přichází v úvahu u podání účastníka soudu, nikoli u listiny, kterou účastník předložil k prokázání svého nároku.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 3.740,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 808,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 22. června 2010
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu