ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1051.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1051/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce M. K., proti žalované obci P., o zaplacení 708.855,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 867/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. června 2004, č. j. 6 Co 1101/2004-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 708.855,- Kč. Uváděl, že podle kupní smlouvy ze dne 25. 3. 2002 je vlastníkem pozemku č. 410/3 o výměře 6751 m2 v katastrálním území P. V době od 25. 3. 2002 do 17. 2. 2003 se na pozemku nacházelo 24 chatek, jejichž vlastníkem byla žalovaná. Protože do doby, kdy mu chatky prodala (tj. do 17. 2. 2003), žalovaná za užívání pozemku ničeho neplatila, bezdůvodně se na jeho úkor obohatila. Výši požadované částky odvozuje od výše nájemného, které se platí obvykle v místě a čase (tj. 10,- Kč měsíčně za m2 pozemku).
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 29. března 2004, č. j. 5 C 867/2003-54, zamítl žalobu o zaplacení 708.855,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je od 25. 3. 2002 vlastníkem pozemku č. 410/3 v katastrálním území P. V období od 25. 3. 2002 do 17. 2. 2003 (dále jen „rozhodné období“) se na tomto pozemku nacházelo 24 chatek, jejichž vlastníkem byla žalovaná. Kupní smlouvou ze 17. 2. 2003 žalobce od žalované chatky, které jsou stavbami movitými, koupil; do té doby je užíval na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalovanou dne 1. 12. 2000. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, neboť chatky byly po celé rozhodné období užívány žalobcem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 6 Co 1101/2004-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Odvolací námitku žalobce, že mu chatky nebyly nikdy fakticky předány, shledal bezvýznamnou, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce měl možnost jemu pronajaté chatky fakticky užívat a také je užíval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že „rozhodnutí postavil pouze na své domněnce, že žalovaná v rozhodném období chatky neužívala a tyto byly naopak v užívání a dispozici žalobce“. Je přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že chatky nebyly k užívání způsobilé. Navíc má za to, že pro právní posouzení je nerozhodné, jak a zda-li žalovaná se svým majetkem nakládala, tedy že chatky za úplatu pronajala právě jemu. Podstatné z hlediska hmotného práva totiž je pouze to, že žalovaná byla v rozhodné době vlastníkem chatek a neplatila za užívání pozemku, na němž se nacházely. Je tudíž povinna „uhradit mu nájemné ve smyslu §671 obč. zák. bez ohledu na to, zda-li je užíval či nikoli, neboť skutečné nakládání s majetkem je pouze v dispozici majitele“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem řádně zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno a dovolací soud proto musí při posuzování přípustnosti dovolání (popř. jeho důvodnosti) vycházet ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem. Bez významu jsou proto dovolací námitky, jimiž žalobce vytýká odvolacímu soudu nedostatečně zjištěný skutkový stav věci - konkrétně, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že chatky v rozhodné době na základě uzavřené nájemní smlouvy skutečně užíval, resp. že vůbec byly způsobilé užívání.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu. V rámci způsobilého dovolacího důvodu (241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobce otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že žalovaná se na úkor žalobce neobohatila, pakliže movité stavby (chatky) nacházející se v rozhodném období na jeho pozemku sice vlastnila, avšak sama je neužívala (nájemní smlouvou je žalobci pronajala). Na posouzení této otázky, tj. odpovědnosti vlastníka movité stavby za vznik bezdůvodného obohacení užíváním pozemku, na kterém je tato stavba umístěna, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a vymezená právní otázka má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by tuto otázku ve své rozhodovací praxi již řešil, lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalobce je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu občanského práva České republiky, že se totiž nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení je vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká, tedy jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále z plnění na základě neplatného právního úkonu (absolutně i relativně), také plněním z právního důvodu, který odpadl, a majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv.
V posuzovaném případě je ustanovením §451 obč. zák. poměřován vztah mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem movitých staveb, které se na tomto pozemku v rozhodném období nalézaly. Pro posouzení, zda se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, je podstatné zjištění, zda žalobcův pozemek (bez právního důvodu) užívala. Názor žalobce, že jeho pozemek byl žalovanou užíván již tím, že se zde nacházely stavby, které vlastnila, by mohl obstát pouze v případě, že by šlo o stavby spojené se zemí pevným základem, tedy o nemovitosti; v takovém případě je totiž zastavěný pozemek užíván (jeho užitná hodnota je konzumována) již tím, že jsou na něm stavby postaveny (tedy samotným umístěním staveb spojených se zemí pevným základem) a je přitom bez významu, jakým způsobem je vlastnické právo ke stavbám vlastníkem „konzumováno“, tedy zda jsou stavby pronajaty či užívány jím osobně. Jestliže však jde - jak tomu bylo v dané věci - o stavby movité (o tom, že chatky stojící na pozemku žalobce jsou stavbami movitými není mezi účastníky řízení sporu), které jejich vlastník neužíval a pronajal je jinému, odviselo od vůle nájemce (v daném případě žalobce), kde bude movité stavby jako předmět nájmu užívat. Věci v právním smyslu lze různě třídit – občanský zákoník přitom považuje za právně zvlášť významné třídění věcí na movité a na nemovitosti. U věcí movitých, mezi něž patří i stavby, které nejsou spojeny se zemí pevným základem, je namístě předpokládat jejich mobilitu (lze je např. demontovat a přemístit). Ponechal-li tedy žalobce movité stavby (chatky), které žalovaná vlastnila a které mu nájemní smlouvou pronajala, v rozhodném období na svém pozemku, byl to on, kdo tento pozemek užíval, a žalovaná tak nemohla získat na jeho úkor bezdůvodné obohacení.
Obstojí tudíž právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, neboť movité stavby (chatky), které v rozhodném období vlastnila a které se nacházely na pozemku žalobce, žalobci pronajala a sama je neužívala.
Lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r
předsedkyně senátu