ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1066.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1066/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. B., proti žalované městské části P. o zaplacení částky 21.600,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 55 C 115/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č. j. 55 Co 171/2004-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.010,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. S. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 21.600,52 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 10.129,32 Kč od 1. 4. 2000 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 11.471,20 Kč od 1. 4. 2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že je nájemcem bytu ve správě žalované a mimo jiné platí zálohově úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. Žalovaná jako pronajímatelka mu vyúčtovala úhradu za tato plnění za roky 1999 a 2000, ale žalobce je přesvědčen, že toto vyúčtování je nesprávné a že na úhradě za uvedené roky má přeplatek. Žalovaná mu jej však odmítá vrátit.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. února 2004, č. j. 55 C 115/2003-50, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce pak Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. 55 Co 171/2004-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce obdržel vyúčtování úhrad za plnění spojená s užíváním bytu za rok 1999 dne 21. července 2000 a za rok 2000 dne 13. července 2001. Uplatněný nárok pak posoudily podle §451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě právního důvodu, který odpadl, a s ohledem na námitku promlčení, již vznesla žalovaná, dospěly k závěru, že žalobci by v žádném případě nebylo možno žalovanou částku přiznat. Jestliže se totiž o tom, že se žalovaná (jak tvrdí) na jeho úkor bezdůvodně obohatila, dozvěděl z vyúčtování 21. 7. 2000 a 13. 7. 2001 a žalobu podal až 16. července 2003, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 ObčZ. Odvolací soud pak neshledal důvodnou námitku žalobce, že se na straně žalované jedná o bezdůvodné obohacení získané úmyslně, pro které platí desetiletá promlčecí doba. Jestliže by tedy bylo právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení každopádně promlčeno, nezbylo než žalobu zamítnout, aniž by bylo třeba zabývat se tím, zda tvrzený nárok vůbec vznikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dovolání namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zdůraznil, že ve své žalobě v podstatě „reklamoval“ vady obsažené ve vyúčtování úhrad za plnění spojená s užíváním bytu a že nebylo v jeho možnostech bez odborného posouzení přesně vyčíslit svůj nárok. Právě proto se domáhal provedení důkazu znaleckým posudkem, ale v tomto směru mu nebylo vyhověno. Soudy jeho nárok vůbec neprojednaly a nezabývaly se podstatou jeho žaloby, ač – podle názoru žalobce – uplatněný nárok nemůže být promlčen. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření především zpochybnila přípustnost dovolání žalobce, když vyslovila přesvědčení, že napadený rozsudek není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Jinak se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek. To znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ). Proto jak při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tak (v případě, že dovolání je shledáno přípustným podle tohoto ustanovení) při zvažování důvodnosti výhrad dovolatele proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, který vzal za základ svého rozhodnutí odvolací soud.
Podle §242 odst. 3 věty prvé OSŘ lze (s výjimkami uvedenými ve druhé větě téhož ustanovení, které však připadají v úvahu pouze za situace, kdy je dovolání přípustné) rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Tato vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tedy v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Žalobce ve svém dovolání uplatnil jedinou námitku, kterou lze považovat za nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, a to námitku, že byla nesprávně vyřešena otázka promlčení jeho nároku. I když v dovolání není tato námitka blíže rozvedena, vyplývá z předchozích podání žalobce v tomto řízení, zejména z jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že žalobce je přesvědčen, že jeho nárok neměl být posouzen jako bezdůvodné obohacení a že mělo být promlčení zvažováno z hlediska §101 ObčZ, případně že měl být posouzen jako úmyslné bezdůvodné obohacení s desetiletou promlčecí dobou. Proto se dovolací soud mohl zabývat přípustností dovolání žalobce pouze z pohledu řešení, které ohledně těchto otázek přijal odvolací soud. Výhrady žalobce proti skutkovým závěrům, z nichž soudy obou stupňů vycházely, a poukaz na vady spočívající v tom, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, totiž představují uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 OSŘ, a ty, jak už bylo uvedeno, samy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemohou.
Žalobce ani netvrdí, že zásadní právní význam napadeného rozsudku spočívá v tom, že je v něm řešena otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR dosud neřešená, případně otázka rozhodovaná odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně, a otázku promlčení, k níž existuje bohatá a ustálená judikatura, za takovou vskutku považovat nelze. S námitkou, že problematiku promlčení vyřešil odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) v této věci v rozporu s hmotným právem, se pak nelze ztotožnit.
Žalobce se podle vylíčení skutkových okolností v žalobě domáhá vrácení částek, které žalované zaplatil na zálohách úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, ale na které žalovaná vzhledem k tomu, že provedla nesprávné vyúčtování, nemá právo. Nejedná se tedy o nic jiného než o vydání majetkového prospěchu, který měla žalovaná získat na úkor žalobce, ač k tomu neměla žádný právní důvod, resp. ač tento právní důvod později odpadl, tedy o bezdůvodné obohacení. Nárok na vrácení tvrzeného přeplatku totiž nevyplývá přímo ze žádného právního předpisu, tedy ani z vyhlášky č. 245/1995 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody včetně rozúčtování nákladů na objekty a mezi konečné spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, na niž žalobce v průběhu řízení opakovaně odkazoval. Tato vyhláška sice stanoví způsob, jakým má být vyúčtování nákladů provedeno, ale neupravuje práva a povinnosti vyplývající pro dodavatele a odběratele ze zjištěných nedoplatků či přeplatků. Proto skutečně nezbývá, než nárok na vrácení přeplatku posoudit právě podle §451 ObčZ. Pak ovšem i posouzení otázky promlčení nároku podle §107 ObčZ odpovídá plně hmotnému právu. Námitka, že pokud by byla věc posouzena jako bezdůvodné obohacení, mělo by jít o obohacení získané úmyslně, pak není námitkou právní, nýbrž skutkovou, polemizující se závěrem odvolacího soudu, že na straně žalované nebyl v souvislosti s tvrzeným získáním majetkového prospěchu shledán úmysl se na úkor žalobce obohatit. Takováto námitka ovšem, jak už bylo vysvětleno, nemá při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ místo.
Z uvedeného je zřejmé, že jedinou právní otázku, jejíž řešení žalobce v dovolání zpochybnil, vyřešil odvolací soud v souladu s hmotným právem. Proto není dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku ve věci samé přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Přípustnost dovolání pak nepřichází v úvahu ani proti výrokům o nákladech řízení, ať už jde o výrok, jímž byl potvrzen nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, nebo o výrok, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 OSŘ. Přípustnost podle §237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Ze všech těchto důvodů Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 1.935,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. srpna 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu