ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1207.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1207/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně S. I., zastoupené advokátem proti žalovanému P. T., o zaplacení částky 56.097,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 23/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č. j. 39 Co 205/2005-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 56.097,70 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaný na její úkor získal užíváním bytové jednotky v domě čp. 2401 ve S. ulici v P. bez platně sjednané nájemní smlouvy. Žalobu podala dne 16. 1. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 10, jehož výlučnou místní příslušnost k řízení dovozovala poukazem na polohu nemovitosti (§88 písm. g/ o. s. ř.).
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 25. ledna 2005, č. j. 11 C 23/2004-28, zrušil pro nedoručitelnost jím vydaný platební rozkaz ze dne 20. října 2004, č. j. 11 C 23/2004-14 (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně vzhledem ke zjištění, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, nejprve zkoumal podmínky řízení, konkrétně zda je dána pravomoc soudu (§103 o. s. ř.). Jelikož Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, sjednaná dne 29. 10. 1992 v Praze a vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 209/1993 Sb., otázku pravomoci projednat a rozhodnout danou věc neupravuje, a neexistuje ani žádná jiná mezinárodní smlouva, jíž by tyto státy sjednaly pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednání a rozhodování majetkových sporů, posuzoval soud prvního stupně otázku pravomoci podle §37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „zákon č. 97/1963 Sb.“). Protože nebylo zjištěno, že žalovaný měl ke dni zahájení řízení na území České republiky své bydliště nebo se zde zdržoval, že zde měl majetek nebo podnik či jeho organizační složku, popř. své stálé pracoviště, dovodil soud prvního stupně, že v této věci není dána pravomoc soudů České republiky, neboť není dána jejich příslušnost (§37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., ve spojení s §11 odst. 1, §84, §85 odst. 1, §86 odst. 2, 3 a §87 písm. a/ o. s. ř.). Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení postupoval podle §104 odst. 1 o. s. ř. a řízení zastavil. Současně uzavřel, že v daném případě nelze použít pro určení pravomoci čl. 66 bod 1. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“), poněvadž řízení v této věci bylo zahájeno dne 16. 1. 2004, tedy před 1. 5. 2004, kdy Česká republika přistoupila k Evropské unii. Ani podle tohoto Nařízení by však nebyla pravomoc soudů České republiky založena pro nesplnění příslušných podmínek.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. května 2005, č. j. 39 Co 205/2005-38, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se závěrem o nedostatku pravomoci soudu. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že pravomoc soudů České republiky je dána, neboť k tomuto řízení, jež se týká práva k nemovitosti, je podle §88 písm. g/ o. s. ř. výlučně místně příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost. Konstatoval, že soud polohy nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je výlučně příslušným soudem jen tehdy, týká-li se řízení přímo práva k této nemovitosti (např. práva vlastnického, věcného břemene, práva nájemního), a nikoliv práv a povinností z toho plynoucích. Správným shledal i posouzení možnosti aplikace Nařízení.
Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřela o §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jeho prostřednictvím zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je dán nedostatek pravomoci soudů České republiky. I nadále je přesvědčena, že soud prvního stupně je podle §88 písm. g/ o. s. ř. místně příslušný k projednání věci, v níž jde o vydání bezdůvodného obohacení, jež žalovaný získal na její úkor užíváním nemovitosti nacházející se v obvodu soudu prvního stupně. Poukázala přitom na závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 312/95, podle něhož se §88 písm. g/ o. s. ř. řídí místní příslušnost i ve sporech o nájemní smlouvy k nemovitostem. Pokud bylo připuštěno, že právem k nemovitosti může být i právo závazkové, může takovým právem být i právo vzniklé na základě protiprávního úkonu - právo na vydání bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí ani s právním názorem, že Nařízení není v posuzovaném případě aplikovatelné. Naopak má za to, že tomu tak je, neboť řízení bylo zahájeno po 1. 3. 2002, kdy nastala platnost Nařízení. Okolnost, že Česká republika přistoupila k Evropské unii až po zahájení řízení, pokládá za nerozhodnou. Rovněž podmínky uvedené v oddíle 2 čl. 5 bodě 3. Nařízení (upravující zvláštní příslušnost ve věcech protiprávního jednání) má za splněné. Došlo-li k bezdůvodnému obohacení (protiprávnímu jednání) v obvodu soudu prvního stupně a žalovaný má bydliště na území Slovenské republiky (jiného členského státu), je dána příslušnost (a pravomoc) tohoto soudu. Z uvedených důvodů navrhla napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Protože žalobkyně nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Pravomocí se obecně rozumí oprávnění toho kterého státního orgánu řešit otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Pravomoc civilní se vztahuje na věci vypočtené v §7 o. s. ř. a je vykonávána civilními soudy. Pravomoc civilních soudů vyjadřuje nejen poměr k pravomoci jiných státních orgánů České republiky, ale i k cizině, tj. k cizozemským soudům nebo úřadům, popř. k orgánům Evropského společenství. Občanský soudní řád neobsahuje úpravu pravomoci našich soudů ve vztahu k cizině. Určením podmínek věcné, místní a funkční příslušnosti však občanský soudní řád současně vymezuje příslušnost konkrétního soudu nejen ve vztahu k tuzemským soudům, ale i ve vztahu k cizím soudům. Pro řadu civilních věcí, kterých se týká místní příslušnost upravená občanským soudním řádem, je pravomoc upravena samostatně jak v mezinárodních smlouvách, tak v §2, §37 až 47 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „zákon č. 97/1963 Sb.“). Pravomoc soudu podle přímo použitelných předpisů práva Evropského společenství se v posuzovaném případě nemůže uplatnit, neboť Česká republika přistoupila k Evropské unii až dne 1. 5. 2004, tedy po 16. 1. 2004, kdy ve smyslu §82 odst. 1 o. s. ř. podáním žaloby u soudu prvního stupně bylo zahájeno řízení; teprve od okamžiku, kdy se stala členem Evropské unie, je vázána mimo jiné Nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále opět jen „Nařízení“). Nařízení obsahuje úpravu, která směřuje k „podpoře slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů k řešení konfliktů pravomocí.“ Je obecně závazným a přímo použitelným předpisem v každém členském státě Evropské unie; zakotvuje zásadu, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu Evropské unie, může být žalována u soudů tohoto členského státu bez ohledu na svou státní příslušnost. Již s přihlédnutím k této obecné zásadě nelze přisvědčit žalobkyni, že v dané věci posouzení otázky pravomoci podléhá režimu Nařízení (žalovaný neměl v době zahájení řízení bydliště na území některého členského státu Evropské unie a žaloba nebyla podána u soudu tohoto členského státu). Odvolává-li se žalobkyně na článek 66 bod 1. Nařízení, podle něhož se nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená po vstupu tohoto nařízení v platnost, přehlíží že toto přechodné ustanovení míří na případy týkající se řízení zahájených v členském státě původu, tedy nikoli státu, který případně v budoucnu přistoupením k Evropské unii se stane jeho členem.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) proto správně dovodil, že pro posouzení pravomoci českého soudu nelze vycházet z Nařízení, nýbrž z §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., podle něhož pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Vzhledem k tomuto závěru bylo již nadbytečné zabývat se otázkou, zda byly splněny podmínky zvláštní příslušnosti ve smyslu oddílu 2 čl. 5 bodu 3. Nařízení.
Ani další dovolací námitku, jíž žalobkyně napadla závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci není dána výlučná místní příslušnost soudu podle §88 písm. g/ o. s. ř., nelze mít za opodstatněnou.
Podle §88 písm. g/ o. s. ř. namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní, není-li dána příslušnost podle písm. b/ (tj. soudu, který rozhodoval o rozvodu, jde-li o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich společného jmění nebo jiného majetku anebo o zrušení společného nájmu bytu).
Odborná literatura i judikatura soudů je zajedno v tom, že výlučná místní příslušnost podle §88 písm. g/ o. s. ř. je dána jen tehdy (za předpokladu, že není dána příslušnost podle §88 písm. b/ o. s. ř.), jde-li v řízení o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoli pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí. Právem k nemovitosti se míní zejména právo vlastnické, spoluvlastnické, zástavní, nájemní, právo z věcného břemene apod. (srovnej např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 288 s., a rozhodnutí publikovaná pod R 25/79 a R 24/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci je předmětem sporu vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaný bez platné nájemní smlouvy užíval byt nacházející se v nemovitosti žalobkyně. V tomto řízení tedy nejde o samotnou existenci, vznik nebo zánik (nájemního) práva k nemovitosti, ale o peněžitou náhradu, byť požadovanou v souvislosti s užíváním nemovitosti žalovaným (§458 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud proto nepochybil, když v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že k řízení o vydání plnění z bezdůvodného obohacení není příslušný soud podle polohy nemovitosti ve smyslu §88 odst. l písm. g/ o. s. ř. Poukaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 312/95, je nepřiléhavý, neboť jím byla řešena otázka místní příslušnosti k řízení o určení neplatnosti nájemní smlouvy, týkající se nemovitosti (samé podstaty práva k nemovitosti).
Z řečeného plyne, že žalobkyni se prostřednictvím uplatněného dovolací důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení příslušnosti (a pravomoci) soudu k projednání dané věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu