ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1315.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1315/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P., územně členěného statutárního města, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o zaplacení částky 40.663,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 413/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2004, č. j. 56 Co 496/2003-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. července 2003, č. j. 14 C 413/2002-57, zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 40.663,80 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. 2. 2002 do zaplacení, zastavil řízení ohledně žaloby na zaplacení 0,5% úroku z prodlení od 1. 2. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce se domáhal plnění s odůvodněním, že jeho právní předchůdce zaplatil žalovanou částku v roce 2001 za práce související se správou pozemku parc. č. 2341/14 v kat. úz. L. u P. (dále též jen „pozemek“, případně „sporný pozemek“), který je vlastnictvím žalované a na němž je zřízena skládka odpadu. Tím plnil za žalovanou, která se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Soud prvního stupně však na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že již v roce 1980 se příspěvková organizace T. s. m. P., jež skládku provozovala, v příloze 1 hospodářské smlouvy z 8. 12. 1980 č. 46/80 zavázala sporný pozemek rekultivovat. Tento závazek nebyl do současné doby splněn a přešel proto na právní nástupce T. s. m. P., jimiž byli nejprve H. d. m. P. a po jeho zániku žalobce jako jeho zřizovatel. Pro posouzení věci nejsou podstatné vlastnické vztahy k pozemku, nýbrž právě existence zmíněného závazku žalobce. Práce, jejichž náhradu žalobce požaduje (dále též „sporné práce“), byl s ohledem na to, že jsou spojeny se sanací a rekultivací pozemku, povinen provést a uhradit jeho právní předchůdce, a proto zde chybí jeden ze základních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení, t. j. plnění za jiného. Nad rámec těchto úvah soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se stala vlastníkem pozemku až poté, co byly uvedené práce provedeny.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. února 2004, č. j. 56 Co 496/2003-70, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Neztotožnil se sice se závěrem soudu prvního stupně o okamžiku, kdy žalovaná nabyla vlastnictví ke spornému pozemku, ale i on vyšel z toho, že povinnost rekultivovat pozemek a tedy i provést práce, které byly v roce 2001 zaplaceny, stíhala v té době s ohledem na obsah hospodářské smlouvy z roku 1980 právního předchůdce žalobce, nikoli vlastníka pozemku. Proto žaloba na vydání bezdůvodného obohacení skutečně není opodstatněná. Odvolací soud dále vyslovil názor, že skládka a pozemek, na němž se nachází, jsou samostatné věci, neboť skládku nelze považovat za součást pozemku, a tento svůj názor blíže zdůvodnil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a v němž namítl, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil s názorem, že jeho právní předchůdce měl povinnost plnit na základě závazku v hospodářské smlouvě z roku 1980, zdůraznil, že neexistuje a nikdy neexistoval právní důvod, který by žalobce či jeho předchůdce zavazoval ke správě sporného pozemku, a vyslovil přesvědčení, že právě proto je ve věci rozhodující posouzení otázky vlastnického práva. S tou úzce souvisí otázka, zda je skládka součástí pozemku nebo samostatným předmětem právních vztahů, a právě ta má podle jeho názoru ve věci samé zásadní právní význam. Žalobce poukázal na to, že T. s. m. P. se zmíněnou hospodářskou smlouvou nezavázaly k povinnosti pozemek sanovat, nýbrž pouze rekultivovat a že tato povinnost byla splněna. Soudy obou stupňů tedy pochybily, pokud z existence tohoto závazku vycházely. Povinnost k provedení sporných prací nesla žalovaná jako vlastník pozemku i skládky, jež je – podle jeho názoru, který podrobně rozvedl – součástí pozemku. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Soud prvního stupně a ve shodě s ním i soud odvolací postavily své právní posouzení věci na tom, že hospodářskou smlouvou z 8. 12. 1980 převzal právní předchůdce žalobce závazek k rekultivaci sporného pozemku, že tento závazek dosud nebyl splněn a že sporné práce souvisely se sanací a rekultivací pozemku. Dovolatel poukazem na tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci zpochybňuje správnost výkladu obsahu hospodářské smlouvy, jímž tyto soudy dospěly k závěru o tom, jakou povinnost na jejím základě převzal jeho právní předchůdce, a v souvislosti s tím i závěr, že tato povinnost nebyla splněna. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, však vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaného ke způsobu, jakým soudy obou stupňů vykládaly obsah hospodářské smlouvy a zjišťovaly tak, jaká práva a povinnosti si v ní její účastníci ujednali, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 OSŘ. Stejně je nutno nahlížet i na námitku, že ze smlouvy vyplývající povinnost právního předchůdce žalobce již byla ve skutečnosti splněna. Žalobce sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, ale činí tak pouze prostřednictvím námitek, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Předkládá svoji verzi výkladu hospodářské smlouvy, z níž vyvozuje závěr o neexistenci závazku jeho právního předchůdce provést sporné práce, a namítá, že kdyby soudy vycházely z této (podle něho správné) verze, musely by dospět k odlišnému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, a to že povinnost k provedení sporných prací stíhala žalovanou jako vlastníka pozemku. I kdyby skutkové závěry, o které se opírá rozhodnutí odvolacího soudu, byly vadné, nemohou být v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ předmětem dovolacího přezkumu a dovolací soud, jak už bylo uvedeno, z nich musí vycházet i při úvahách o tom, zda má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam. Tento okruh dovolacích argumentů žalobce tedy není způsobilý přípustnost jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit.
Žalobce vytýčil jako zásadní jedinou otázku, která má skutečně právní povahu, a to zda lze skládku na pozemku považovat za samostatnou věc nebo zda se jedná o součást tohoto pozemku. Odvolací soud se sice touto otázkou zabýval, ale ani z jejího řešení nelze přípustnost dovolání žalobce dovozovat. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde totiž jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 OSŘ. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru pod č. C 71. Jestliže v dané věci odvolací soud uzavřel (na základě v dovolacím řízení nezpochybnitelného skutkového stavu), že sporné práce byl povinen zaplatit podle smluvního ujednání právní předchůdce žalobce, nikoli vlastník pozemku, bylo pro jeho rozhodnutí bez významu, zda byla žalovaná vlastníkem skládky jakožto součásti pozemku nebo zda je skládka samostatnou věcí. Na této otázce tedy právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá a žalobci nelze přisvědčit, že s jejím řešením je možno spojovat závěr o přípustnosti jeho dovolání.
Jelikož přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu