ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1427.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1427/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců a) Mgr. M. C., a b) MUDr. R. Z., proti žalovaným 1) B. V., a 2) MUDr. L. V. – T., zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 41/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2005, č. j. 26 Co 653/2004-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaných domáhali zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že žalovaní se o tuto částku na jejich úkor bezdůvodně obohatili, neboť jim nevrátili složenou kupní cenu za nemovitosti, převáděné kupní smlouvou ze dne 26. 7. 1996, přesto, že k převodu vlastnictví v důsledku zamítavého rozhodnutí katastrální úřadu nedošlo.
Rozsudkem ze dne 30. března 2000, č. j. 11 C 16/2000-68, uložil Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) žalovaným, aby do 30 dnů od právní moci rozsudku zaplatili společně a nerozdílně žalobcům, oprávněným rovněž společně a nerozdílně, částku 500.000,- Kč spolu s 20 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 21. 11. 1998 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. září 2001, č. j. 25 Co 663/2000-98, tento rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 30. října 2002, č. j. 33 Odo 868/2001-119, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení. V reakci na rozsudek dovolacího soudu Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. února 2003, č. j. 25 Co 474/2002- 129, rozsudek soudu prvního stupně - vyjma výroku II. - zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 14. září 2004, č. j. 11 C 41/2003-179, uznal žalované povinnými, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 500.000,- Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení z této částky od 21. 11. 1998 do zaplacení; v části, jíž se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení 20 % úroku z prodlení z částky 500.000,- Kč za dobu od 5. 7. 1997 do 20. 11. 1998 a 2 % úroku z prodlení z částky 500.000,- Kč za dobu od 21. 11. 1998 do zaplacení, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 26. 7. 1996 kupní smlouvu, jíž žalovaní prodali žalobcům pozemky č. 229/5, 229/6 a 229/7 spolu s chatou a skleníkem v katastrálním území T. za sjednanou kupní cenu 500.000,- Kč. Žalobci kupní cenu zaplatili ve dvou platbách (dne 8. 7. 1996 předali žalovaným 300.000,- Kč a dne 29. 7. 1996 částku 200.000,- Kč). Návrh na vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem podle této kupní smlouvy byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 1997, č. j. 11 V11-4039/96, které nabylo právní moci dne 4. 7. 1997, zamítnut, takže žalovaní zůstali nadále vlastníky těchto nemovitostí. Žalobcům však odmítli přijatou kupní cenu vrátit. Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že v důsledku pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu zanikl závazek žalovaných pro nemožnost plnění a v důsledku zániku kupní smlouvy odpadl i právní důvod pro plnění ze strany žalobců. Žalovaní své vlastnické právo k převáděným nemovitostem nepozbyli, žalobcům vznikl nárok na vrácení jimi zaplacené kupní ceny. Soud prvního stupně nepřijal obranu žalovaných, že žalobci odpovídají za škodu ve výši 150.000,- Kč, která jim byla způsobena poškozením chaty nezjištěnou osobou. Důvodnou neshledal ani jejich námitkou, že mají vůči žalobcům právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 311.200,-Kč získaného užíváním nemovitostí v době od 26. 7. 1996 do 30. 5. 2003 bez právního důvodu. Vzal totiž za prokázané, že žalobci užívali předmětné nemovitosti pouze v době od 26. 7. 1996 do 4. 7. 1997. Dovodil, že okamžikem rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva žalobců k převáděným nemovitostem si žalovaní museli být vědomi toho, že vlastnické právo na žalobce nepřešlo a že oni zůstali nadále vlastníky předmětných nemovitostí. Protože žalovaní vlastnické právo k převáděným nemovitostem nikdy nepozbyli, neshledal významným, zda jim žalobci tyto nemovitosti vrátili či nikoli, a vycházel pouze ze zjištění, zda, příp. do kdy žalobci nemovitosti užívali. Při zjištění, že žalobci nemovitosti žalovaných užívali od 26. 7. 1996 do 4. 7. 1997 uzavřel, že právo žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalobcům tímto užíváním dostalo, je promlčeno, neboť mohlo být uplatněno pouze do 5. 7. 2000, přičemž žalovaní svou obranu uplatnili až 27. 8. 2001 a žalobci vznesli námitku promlčení. Konstatoval, že stejně tak by bylo promlčeno i právo na náhradu škody, pokud by v řízení bylo prokázáno, že za ni žalobci odpovídají; k tomu však nedošlo.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 26 Co 653/2004-204, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku a v akcesorických výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž výslovně namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem, že neprokázali své tvrzení ohledně doby užívání nemovitostí žalobci a že k tomuto tvrzení nenavrhli potřebné důkazy. Jsou přesvědčeni, že listinnými důkazy (především jimi předloženou korespondencí účastníků) i svědeckými výpověďmi prokázali, že žalobci užívali předmětné nemovitosti i po datu 4. 7. 1997. Vytýkají odvolacímu soudu, že „potvrdil názor soudu prvního stupně, že navrhovaný výslech žalobců by nepřispěl ke zjištění skutkového stavu“, neboť jsou přesvědčeni, že tomu bylo právě naopak. V této souvislosti rovněž poukazují na „naprostou absenci jakéhokoli důkazu, kterým by žalobci učinili nesporným konec užívání nemovitostí k datu 4. 7. 1997“. Závěr odvolacího soudu, že žalobci užívali předmětné nemovitosti pouze do 4. 7. 1997 tak nemůže mít oporu v provedeném dokazování. Protože žalobci ve skutečnosti „užívali nemovitosti v celém rozsahu minimálně do doby, než obdrželi rozhodnutí dovolacího soudu, který způsobil zásadní změnu v jejich chování“, musí být nesprávný i právní závěr odvolacího soudu ohledně promlčení nároku žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení, které žalobci na jejich úkor získali tímto užíváním. Svou poslední výhradu směřují dovolatelé proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že jim nic nebránilo, aby přijatou kupní cenu po rozhodnutí katastrálního úřadu žalobcům vrátili, takže přisouzení úroku z prodlení neodporuje dobrým mravům. Předně namítají, že k vrácení kupní ceny nebyli až do podání žaloby vyzváni a jejich následný postoj (nevracet přijatou kupní cenu) vycházel z přesvědčení, že jsou v právu. Rozhodnutím o úrocích z prodlení se žalovaní cítí být poškozeni, neboť za 6 let probíhajícího sporu tyto úroky přerostly samotnou jistinu a zaplacení celkové částky si vyžádá přijetí řady opatření na úkor jejich podnikání a povede k nepřijatelným likvidačním důsledkům. Ze všech uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přestože dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v pořadí již druhý rozsudek soudu prvního stupně, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/, neboť soud prvního stupně po kasaci nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (žalobě bylo opětovně vyhověno). Zbývá tudíž pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., z jehož znění vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení právních otázek. To znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání žalovaných (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a že přitom současně vytýkají i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jsou totiž přesvědčeni, že v řízení dostatečně prokázali, že žalobci jejich nemovitosti, které byly předmětem nerealizované kupní smlouvy, užívali i po datu 4. 7. 1997 („až do doby, kdy převzali rozsudek dovolacího soudu, který způsobil zásadní změnu v jejich chování“) a pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, popř. provedly další navržené důkazy, a vzaly v úvahu všechny jejich argumenty, musely by k takovému skutkovému závěru nutně dospět. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Argumentují-li dovolatelé v těchto souvislostech i nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svém skutkovém závěru ohledně doby užívání nemovitostí ze strany žalobců (resp. nedopustil se vad řízení), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru o promlčení práva žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení, které na jejich úkor žalobci získali konzumací tohoto užívání, tedy musel by dovodit, že toto právo uplatněné v rámci obrany proti žalobě nebylo promlčeno. Jinak řečeno výtka nesprávnosti posouzení otázky promlčení práva žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení je založena výlučně na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění. Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje jediná dovolací námitka, jíž je argumentováno, že pro rozpor s dobrými mravy mělo být žalobcům odepřeno právo na úroky z prodlení, neboť to odůvodňují v řízení zjištěné skutečnosti, resp. to, že za 6 let probíhajícího sporu přerostly úroky z prodlení žalovanou jistinu, což vede k nepřijatelným likvidačním důsledkům. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Navíc výklad pojmu „dobré mravy“ podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Pokud jde o posuzování požadavku věřitele na zaplacení úroku z prodlení z pohledu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, lze odkázat např. na jeho rozhodnutí ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002, v něm je dovozováno, že „požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení, a že odepřít ochranu je výjimečně možné pouze takovému požadavku, který opomíjí zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevychází z jeho smyslu, případně jej dokonce zneužívá k poškození dlužníka nebo vzhledem k poměrům účastníků vede k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že dlužníka likvidačním způsobem zatěžuje, zatímco pro věřitele neznamená podstatný přínos“. Otázka úměry sankční povinnosti je pak řešena Nejvyšším soudem již v jeho rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, kde je činěn závěr, že na nepřiměřenost – a tudíž i rozpor s dobrými mravy – nelze usuzovat z celkové výše sankce, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a tím spojeným navyšováním, neboť opačný závěr by zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník neplnil svou povinnost, tím více by byl zvýhodněn při posuzování přiměřenosti sankce). Protože odvolací soud v posuzovaném případě rozhodl v intencích těchto výkladů, nelze ani dovozovat, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům, kteří by měli právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu