ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.253.2004.1
sp. zn. 33 Odo 253/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců A) MUDr. M. V., zastoupené, advokátem, a B) J. P., jako právních nástupců J. P., proti žalované M. V., zastoupené, advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 6 C 136/98, o dovolání žalobkyně A) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2003, č. j. 11 Co 698/2002-128, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2003, č. j. 11 Co 698/2002-128, a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. června 2001, č. j. 6 C 136/98-102, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 20. 8. 1998 se J. P., narozený 11. 7. 1914, domáhal, aby žalované M. V. byla uložena povinnost „vyklidit bytové prostory v rodinném domu č. 85, v obci H., okr. V., v KÚ H., obec V. a další nemovitosti zapsané na LV č. 1244 a to parcelu par. č. 820 zastavěná plocha, společně s domem č. p. 85, parcelu par. č. 272/1 kultury orná půda, parcelu par. č. 272/3 kultury zahrada, parcelu par. č. 272/4 kultury pastva, parcelu par. č. 272/2 kultury ostatní plocha, parcelu par. č. 827 kultury louka, parcelu par. č. 878/10 kultury ostatní plocha (svah, skála)“ - dále jen „předmětné nemovitosti, resp. nemovitosti“. Žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaná - jeho dcera, jíž daroval předmětné nemovitosti za současného zřízení věcného břemene doživotně a bezplatně užívat vymezené prostory rodinného domu a spoluužívat předmětné nemovitosti, se k němu chová hrubě a zabraňuje mu v právu doživotního a bezplatného užívání darovaných nemovitostí, v důsledku čehož byl nucen se uchýlit do domova důchodců. Dopisem ze dne 2. 7. 1998 vyzval žalobce žalovanou k vrácení daru.
V průběhu řízení žalobce dne 7. 11. 1999 zemřel. Stalo se tak poté, co podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 8. 3. 1999, č. j. 6 C 136/98-35, jímž byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 12. 1999, č. j. 10 Co 567/99-58, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. června 2001, č. j. 6 C 136/98-102, řízení zastavil, zastavil rovněž řízení o vydání předběžného opatření a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce J. P. dne 7. 11. 1999 zemřel. V dědickém rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 4. 2000, č. j. 2 D 842/99-37, jsou jako dědici zemřelého žalobce uvedeni J. P., narozený 4. 11. 1944, MUDr. M. V., narozená 20. 10. 1937, a M. V., narozená 23. 4. 1949. Posledně uvedená v řízení vystupuje na základě dědictví v pozici žalobkyně a současně na základě podané žaloby jako žalovaná. Tuto procesní situaci, aby táž osoba byla současně stranou žalující i stranou žalovanou, pokládá soud prvního stupně za nepřípustnou. Konstatuje, že na straně dnešních žalobců jde o společná práva a povinnosti, kdy úkony jednoho z nich platí i pro ostatní. Jelikož soudu není právními předpisy dána možnost tuto osobu z okruhu žalobců vyloučit a ponechat ji pouze na straně žalované, odporuje toto postavení účastníků definici účastníků podle §90 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále jen „o. s. ř.“) a nejsou splněny podmínky, za nichž může soud ve věci jednat a rozhodnout (§104 odst. 1 o. s. ř.).
K odvolání žalobkyně A) odvolací soud usnesením ze dne 30. dubna 2003, č. j. 11 Co 698/2002-128, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně, který řízení zastavil. Přihlédl totiž ke skutečnosti, že předmětem dědického řízení vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 D 842/99 sice byly mimo jiné nemovitosti, které náležely do vlastnictví zemřelého J. P., nejednalo se však o nemovitosti, které jsou předmětem projednávaného sporu. Usnesením ze dne 3. 4. 2000, č. j. 2 D 842/99-37, které nabylo právní moci 26. 4. 2000, Okresní soud ve Vsetíně-pobočka ve Valašském Meziříčí určil čistou cenu majetku zemřelého částkou 146.388,50 Kč a schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž pozůstalé děti J. P., MUDr. M. V. a M. V. nabyli do svého vlastnictví nemovitosti zde označené, mezi něž nebyly zahrnuty nemovitosti, jichž se spor týká. Odvolací soud v prvé řadě vyslovil právní názor, že ve smyslu §630 obč. zák. vzniká dárci právo na vrácení daru, jestliže obdarovaný svým chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny hrubě porušil dobré mravy. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. V posuzované věci sice původní žalobce J. P. coby dárce uplatnil své právo na vrácení daru a žalobou u soudu se proti žalované domáhal vyklizení darovaných nemovitostí, avšak otázka splnění zákonných předpokladů ve smyslu §630 obč. zák. dosud vyřešena nebyla. Darované nemovitosti se nestaly předmětem vypořádání dědictví po zemřelém žalobci a v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník stále vedena žalovaná. Rovněž podle odvolacího soudu za tohoto stavu nebylo jiného řešení než řízení zastavit, neboť žalobou byl uplatněn nárok týkající se majetku, který se po smrti žalobce nestal předmětem dědictví a ani v průběhu dědického řízení žádný z dědiců nenamítl, že by předmětné nemovitosti, jejichž vyklizení se žalobce domáhal, byly ke dni smrti jeho vlastnictvím a tudíž že náležely do dědictví po zemřelém. Nemohlo proto dojít k tomu, že v projednávané věci po skončení dědického řízení by pozůstalé děti J. P. a MUDr. M. V. vystupovaly na straně jedné jako žalobci a pozůstalá dcera M. V. na straně druhé jako žalovaná. Jedná-li se o uplatnění nároku k nemovitostem, ke kterým svědčí vlastnické právo žalované, a procesními nástupci zemřelého J. P. se stali jeho dědicové v postavení společných a nerozlučných společníků, nemůže na straně žalobce i na straně žalované vystupovat jedna a táž osoba.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně A) dovolání, jehož přípustnost opřela o §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedla, že sporem dotčené nemovitosti do dědictví po zemřelém zahrnuty nebyly, i když to spolu s pozůstalým synem J. P. požadovala. Pakliže se tak stalo, nemohla být žalovaná dědičkou nemovitostí, které předtím získala darem a nemohla tudíž ve sporném řízení vystupovat na straně žalobců i na straně žalované. Z uvedených důvodů měl odvolací soud věc vrátit k novému projednání s účastníky pozměněnými jen na straně žalobce. Napadené usnesení navrhla zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Žalobkyně A) podle obsahu dovolání namítá, že napadené usnesení spočívá na nesprávné aplikaci §107 o. s. ř.
Podle §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení pokračovat ihned, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Smrt fyzické osoby je v majetkových věcech právní skutečností, s níž se pojí universální sukcese podle §460 a násl. obč. zák. Dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele, avšak princip ingerence státu při nabývání dědictví se projevuje tím, že dědictví musí být soudem projednáno a rozhodnuto. Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do doby právní moci usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců ovšem není jisto, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, pak až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví včetně všech věcí a majetkových práv zůstavitele a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech.
V posuzovaném případě je předmětem řízení majetkový nárok, který mohl být součástí dědictví po zemřelém žalobci. Původní žalobce se domáhal vyklizení nemovitostí dříve darovaných žalované (tedy nepeněžitého plnění) s tvrzením, že byly naplněny zákonné předpoklady vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. (tj. hrubé porušení dobrých mravů chováním žalované vůči dárci a jednostranný právní úkon dárce adresovaný žalované). Žalovaná nárok uplatněný žalobou neuznala a žalobce v průběhu řízení před pravomocným skončením věci zemřel. Žalovaná je tedy i nadále vedena v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Podle ustálené soudní praxe se darovací smlouva ruší v okamžiku, kdy dojde obdarovanému platný a důvodný projev vůle dárce, jenž směřoval k vrácení daru. S účinky ex nunc se pak obnoví vlastnictví dárce k darované věci a obdarovaný je povinen mu ji vydat. Jsou-li splněny předpoklady pro vrácení darované nemovitosti, může dárce uplatnit své právo žalobou na vyklizení nemovitosti (srovnej rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 1991, sp. zn. 5 Co 1095/91, uveřejněný pod R 38/1992 ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí). Zrušení darovací smlouvy je sice osobním právem dárce, jehož smrtí zaniká, avšak nároku z něho vyplývajícího se mohou dědici dárce domáhat, učinil-li dárce za svého života vůči obdarovanému projev směřující k vrácení daru (platný a důvodný). Lze souhlasit s odvolacím soudem, který (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že definice účastníků podle §90 o. s. ř. vylučuje, aby ve sporném řízení na straně žalující i žalované vystupovala jedna a táž osoba. Dojde-li totiž v důsledku sukcese ke splynutí osoby žalobce a žalovaného tím, že se žalovaný v průběhu řízení stane právním a procesním nástupcem žalobce, nelze v řízení pokračovat, neboť tomu brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který soud musí jedině řízení zastavit (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud České republiky již v rozhodnutí uveřejněném pod R 24/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, avšak pouze pro případ, kdy se podle výsledků pravomocně skončeného dědického řízení stane žalovaný jediným dědicem majetkového nároku uplatňovaného v řízení zemřelým žalobcem (zůstavitelem). Taková situace zde však nenastala. V řízení uplatněný majetkový nárok, který je nedílné povahy, nebyl sice předmětem dědického řízení, takže podle výsledků pravomocně skončeného dědického řízení nelze uzavřít, který ze tří v úvahu přicházejících dědiců tento nárok nabyl, avšak zároveň lze konstatovat, že je jisté, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, a že žalovaná se nestala výlučnou dědičkou majetkového nároku uplatněného proti ní zůstavitelem v tomto řízení. Za daného stavu již nic soudu nebránilo pokračovat v řízení. V tomto ohledu je totiž třeba si uvědomit, že soud v dědickém řízení neřeší neshodu dědiců o tom, co patří do aktiv nebo pasiv dědictví, omezí se jen na zjištění spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví ke sporným položkám nepřihlíží (§175k odst. 3 o. s. ř.). Existenci neshody ohledně předmětných nemovitostí v dědickém řízení lze přitom vzhledem k postoji žalované v probíhajícím řízení předpokládat. Kromě toho situace nastalá v tomto řízení je obdobná té, k níž Nejvyšší soud České republiky v již zmiňovaném R 24/2002 zaujal právní názor, podle něhož potvrdí-li soud nabytí dědictví po žalobci, který v řízení uplatňoval majetkový nárok nedílné povahy, více dědicům podle jejich dědických podílů (§175q odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) a je-li jedním z těchto dědiců žalovaný, pokračuje soud v řízení jako se žalobci s ostatními dědici; žalovaný se účastníkem řízení na straně žalující nestane.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud zastavil řízení podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a žalobkyní A) uplatněný dovolací důvod je naplněn. V řízení mělo být na straně žalobců pokračováno s ostatními dědici, tedy s MUDr. M. V. a J. P. jakožto právními nástupci původního žalobce s tím, že žalovaná se řízení bude i nadále účastnit pouze na straně žalované. Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení zrušil a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu