ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.306.2004.1
sp. zn. 33 Odo 306/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. S. proti žalovaným 1) K. P. a 2) M. P., o zaplacení částky 89.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 209/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. prosince 2003, č. j. 35 Co 460/2003-91, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou po žalovaných domáhala zaplacení částky 89.250,- Kč. Uváděla, že uvedenou částku složila podle ujednání obsaženého v účastníky uzavřené smlouvě o smlouvě budoucí kupní jako zálohu na kupní cenu. Ačkoli kupní smlouva účastníky uzavřena nebyla, žalovaní jí dosud jednu polovinu ze složené zálohy nevrátili.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 11. června 2003, č. j. 11 C 209/2002-70, zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 89.250,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 6. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela se žalovanými dne 27. 2. 2000 smlouvu o budoucí kupní smlouvě (dále jen „smlouva“), na základě níž se žalovaní zavázali, že se žalobkyní v kanceláři Realitního servisu ve lhůtě nejpozději do 31. 5. 2000 uzavřou kupní smlouvu, kterou jí prodají rodinný dům č. p. 2337 se stav. parcelou č. 2426 a pozemkem parc. č. 723/3, zapsané u Katastrálního úřadu v Ch. na LV č. 2935 a 2426 pro katastrální území A. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) za dohodnutou kupní cenu 1,785.000,- Kč (článek II. smlouvy). Způsob úhrady kupní ceny si účastníci v článku IV. smlouvy sjednali tak, že část kupní ceny ve výši 178.500,-Kč bude složena jako záloha při podpisu této smlouvy a zbytek kupní ceny, tj. 1,606.500,- Kč bude zaplacen v den podpisu kupní smlouvy hotově žalobkyní do rukou žalovaných. Současně si účastnické strany v článku V. odst. 2 smlouvy sjednaly smluvní pokutu ve výši sjednané zálohy podle článku IV. pro případ, že strana kupující (žalobkyně) zmaří uzavření budoucí kupní smlouvy tak, že z důvodu na její straně smlouva kupní ve lhůtě podle článku II. smlouvy uzavřena nebude, přičemž smluvní pokuta je splatná po marném uplynutí lhůty podle článku IV. smlouvy. Zároveň byla sjednána smluvní pokuta ve stejné výši pro případ porušení závazku stranou prodávající - žalovanými (článek VI. smlouvy); přitom kupující se může do jednoho roku domáhat u soudu nahrazení projevu vůle prodávajících. Žalobkyně v realitní kanceláři A. L. (dále jen „realitní kancelář“) složila dne 27. 2. 2000 zálohu na kupní cenu ve výši 178.500,- Kč, která měla být zúčtována na kupní cenu v případě, že kupní smlouva bude uzavřena, nebo měla představovat smluvní pokutu ze strany žalobkyně za předpokladu, že kupní smlouva se neuskuteční z důvodů, které nastanou na straně žalobkyně. K uzavření kupní smlouvy do 31. 5. 2000 nedošlo pro překážku na straně žalobkyně, která ke sjednanému datu neměla peníze na zaplacení kupní ceny. Žalovaní nabízeli žalobkyni uzavření kupní smlouvy za původně sjednaných podmínek i po 31. 5. 2000, ale žalobkyně tuto nabídku prostřednictvím svého právního zástupce odmítla. Realitní kancelář ze složené zálohy na kupní cenu vrátila žalobkyni částku 89.250,- Kč (tj. jednu polovinu), druhou polovinu poukázala dne 1. 6. 2000 žalovaným. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že účastníci mezi sebou uzavřeli platně smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu účinném (dále jen „obč. zák.“) a platně si v souladu s §544 obč. zák. sjednali smluvní pokutu ve výši 178.000,- Kč pro případ, že kupní smlouva nebude sepsána v dohodnuté lhůtě v důsledku porušení smluvní povinnosti některou ze smluvních stran. Protože žalobkyně porušila smluvní povinnost tím, že neměla příslušné finanční prostředky k tomu, aby mohla být do 31. 5. 2000 sepsána a podepsána řádná kupní smlouva a zaplacena kupní cena, vznikla jí povinnost zaplatit žalovaným smluvní pokutu ve výši 178.500,- Kč. Jestliže žalovaní přijali prostřednictvím realitní kanceláře částku 89.250,- Kč, zaplatila jim žalobkyně část smluvní pokuty zcela po právu. Vzhledem k výši smluvní pokuty představující 10 % ze sjednané kupní ceny a vzhledem k výši ztráty (169.857,70 Kč), která žalovaným vznikla v souvislosti se zmařením kupní smlouvy žalobkyní, dospěl soud prvního stupně k závěru, že dojednaná smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. prosince 2003, č. j. 35 Co 460/2003-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz smlouvou o smlouvě budoucí, převzal skutková zjištění soudu prvního stupně až na zjištění, že si účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí ujednali pro případ neuskutečnění kupní smlouvy z důvodů, které nastanou na straně žalobkyně, „automatickou přeměnu“ složené zálohy na kupní cenu na smluvní pokutu. Nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že ve smlouvě o smlouvě budoucí se nezavázala k žádné povinnosti, neboť výkladem obsahu smlouvy dospěl ke skutkovému závěru, že z článku IV. vyplývá jednoznačně, že se žalobkyně zavázala zaplatit kupní cenu (její doplatek) v den podpisu kupní smlouvy, tedy nejpozději do 31. 5. 2000. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o smlouvě budoucí kupní (§50a odst. 1 obč. zák.), jejíž součástí se stalo platné ujednání účastníků o smluvní pokutě (§544 obč. zák.). Konstatoval, že žalobkyně nezaplacením doplatku kupní ceny porušila svou smluvní povinnost a zmařila tak uzavření kupní smlouvy. Tím jí v souladu se smluvním ujednáním vznikla povinnost zaplatit žalovaným smluvní pokutu. Zároveň vyslovil právní závěr, že závazek žalovaných uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu zanikl ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák., neboť nepochybně při vzniku závazku vycházeli z toho, že nejpozději k 31. 5. 2000 jim žalobkyně zaplatí doplatek kupní ceny, a pokud se tak nestalo, došlo k takové změně okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy, že po nich nelze spravedlivě požadovat, aby kupní smlouvu uzavřeli. Odvolací soud sice přisvědčil žalobkyni, že žalovaní se bezdůvodně na její úkor obohatili tím, že přijali plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a proto jim vznikla povinnost toto bezdůvodné obohacení vydat (§451 a §456 obč. zák.), avšak zároveň dovodil, že žalovaným vznikl vůči žalobkyni nárok na smluvní pokutu. Námitku žalovaných, že jim vůči žalobkyni svědčí splatná pohledávka z důvodu smluvní pokuty ve stejné výši, jaká je uplatňována žalobou, posoudil v rámci procesní obrany žalovaných (§98 o. s. ř.) jako jejich projev vůle, který je dle svého obsahu námitkou započtení podle §580 obč. zák. S přihlédnutím k tomu, že jde o vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu a vzájemně se kryjí, došlo k jejich zániku v okamžiku, kdy se setkaly. Obranu žalovaných proto shledal oprávněnou a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, i když z jiných právních důvodů, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu především vytkla, že smlouvu o smlouvě budoucí (zejména její články II. a IV.) vyložil zaujatě ve prospěch žalovaných a tím porušil zásadu rovnosti zakotvenou v Listině základních práv a svobod. Vlastní interpretací smlouvy brojí mimo jiné proti závěru odvolacího soudu, že se zavázala žalovaným zaplatit doplatek kupní ceny nejpozději do 31. 5. 2000 (a že zmařila uzavření kupní smlouvy tím, že neměla k tomuto datu k dispozici finanční prostředky na zaplacení doplatku kupní ceny). V textu smlouvy je podle jejího výkladu obsažen projev vůle účastnických stran uzavřít kupní smlouvu i za předpokladu nahrazení projevu vůle prodávajících soudem, a pak by kupní cena byla uhrazena až po vydání rozsudku. Dále namítla nesprávnou aplikaci §50a odst. 3 obč. zák. odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že závazek žalovaných uzavřít budoucí kupní smlouvu zanikl v důsledku toho, že žalobkyně v poslední den sjednané lhůty k uzavření kupní smlouvy (tedy 31. 5. 2000) neměla k dispozici peníze na doplacení kupní ceny. Účastníci totiž - podle jejího názoru - ujednáním, že má žalobkyně právo domáhat se u soudu nahrazení projevu vůle žalovaných, pokud tito do 31. 5. 2000 neuzavřou kupní smlouvu, vyloučili možnost použití §50a odst. 3 obč. zák. S poukazem na to, že byla schopna uhradit doplatek za kupní cenu pouze několik dnů po 31. 5. 2000, je přesvědčena, že v dané věci nenastala taková změna okolností, s níž §50a odst. 3 obč. zák. spojuje zánik závazku jedné ze smluvních stran smlouvu uzavřít. Žalovaným proto nezanikl závazek uzavřít se žalobkyní do 31. 5. 2000 kupní smlouvu, a to ani za situace, kdy jim žalobkyně nebyla schopna k tomuto datu kupní ceny doplatit. Z uvedených důvodů navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno, jak vyplývá ze znění §241a odst. 3 o. s. ř. Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tak musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel i soud odvolací. Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
V projednávané věci je žalobou proti žalovaným uplatněn nárok z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaným vzniklo na úkor žalobkyně tím, že od ní přijali plnění, jehož důvod dodatečně odpadl (§451 a §456 obč. zák.). Žalovaní oproti zažalované pohledávce uplatnili k započtení ve smyslu §580 obč. zák. svou pohledávku, která jim svědčí proti žalované z titulu práva na zaplacení smluvní pokuty (§544 obč. zák.). S přihlédnutím k uplatněné námitce započtení byl pro rozhodnutí ve věci určující (mimo jiné) právní závěr, zda žalovaným vzniklo proti žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud právní posouzení věci založil na závěru, že žalovaným právo na smluvní pokutu vzniklo. K tomuto právnímu závěru došel na základě učiněného zjištění, že žalobkyně žalovaným do 31. 5. 2000 (tj. ve sjednané lhůtě k uzavření kupní smlouvy) nezaplatila doplatek kupní ceny, nesplnila tím svůj závazek vyplývající ze smlouvy, a tak z důvodů na její straně bylo zmařeno uzavření kupní smlouvy. Byla tedy splněna ve smlouvě sjednaná podmínka, na níž byl vázán vznik práva žalovaných na smluvní pokutu.
Vzhledem k právě uvedenému, je právní závěr o zániku závazku žalovaných uzavřít kupní smlouvu se žalobkyní (§50a odst. 3 o. s. ř.) z hlediska vzniku nároku žalovaných na zaplacení smluvní pokuty irelevantní a nemohl mít na rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vliv. Pro závěr, zda žalovaným vznikl nárok na smluvní pokutu, jenž byl pro rozhodnutí ve věci určující, totiž bylo rozhodné jedině zjištění, zda žalobkyně zmařila uzavření kupní smlouvy. Zjištění, zda se okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena, je naopak v tomto ohledu bez významu. Nelze totiž vyloučit vznik nároku na smluvní pokutu i v případě, že kupní smlouva byla (po 31. 5. 2000) uzavřena. Namítla-li tedy žalobkyně v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že byly dány předpoklady pro aplikaci §50a odst. 3 obč. zák., nemohou tyto námitky přivodit závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (a že je dovolání pro řešení této právní otázky ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné).
Žalobkyně dále v dovolání sice argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak z obsahu dovolacích námitek plyne, že její výtky směřující proti závěru odvolacího soudu, že žalovaným vzniklo právo na smluvní pokutu, jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002). Jestliže žalobkyně zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že nárok na smluvní pokutu žalovaným vznikl, argumentací (vycházející z výhrad ke způsobu, jakým odvolací soud vykládal obsah smlouvy), že nebyla povinna uhradit doplatek kupní ceny do 31. 5. 2000 a že závazek žalovaných uzavřít kupní smlouvu nebyl vázán na zaplacení doplatku kupní ceny žalobkyní při uzavření kupní smlouvy, napadla tím ve skutečnosti správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Obdobné platí i ohledně námitky proti závěru odvolacího soudu, že uzavření kupní smlouvy zmařila žalobkyně, která rovněž nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu proto nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným v této fázi řízení nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. srpna 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu