ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.391.2003.1
sp. zn. 33 Odo 391/2003-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. A. R., advokátkou, proti žalované E. N., zastoupené JUDr. J. B., advokátkou, o 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 236/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2001 č. j. 9 Co 652/99 – 155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. R., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně svou žalobou o zaplacení žalované částky směřovala původně vůči žalované M., s. r. o. K návrhu žalobkyně Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 1. 4. 1998 připustil, aby do řízení na straně žalované vstoupila E. N. a zastavil řízení vůči žalované M., s. r. o. Poté podáním došlým okresnímu soudu 23. 4. 1998 vzala žalobkyně zpět svůj předešlý návrh, aby do řízení na straně žalované vstoupila E. N. a návrh na zastavení řízení vůči žalované M., s. r. o. Dne 17. 11. 1998 podali žalovaní vzájemný návrh proti žalobkyni, kterým požadovali, aby žalobkyně zaplatila žalované E. N. částku 11 830,40 Kč, jako splatnou pohledávku, kterou získala E. N. na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 12. 1996 od JUDr. J. N. za žalobkyní, a to spolu s 21 % úrokem z prodlení od 22. 1. 1997 do zaplacení, a aby žalované M., s. r. o. žalobkyně zaplatila částku ve výši 104 316,94 Kč (později zvýšenou na 159 253,08 Kč) spolu s 26% úrokem z prodlení od 2. 6. 1998 do zaplacení, jako bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním nemovitostí žalované společnosti bez platně uzavřené nájemní smlouvy; zároveň požadovali úhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 18. února 1999 č. j. 8 C 236/97 - 95 rozhodl, že žalovaná E. N. je povinna zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč spolu se 16% úrokem z prodlení od 1. 12. 1995 do zaplacení; zamítl návrh proti žalované M., s. r. o., jakož i návrh na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované E. N. 11 830,40 Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení od 22. 1. 1997 do zaplacení a na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované M., s. r. o., částku 159 253 Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení od 2. 6. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou E. N. byla dne 13. 9. 1995 uzavřena kupní smlouva o prodeji nemovitostí, vložená do katastru nemovitostí dnem 25. 9. 1995, přičemž nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy, byly specifikovány jednak pozitivním určením a jednak i negativně, když výslovně bylo uvedeno, že se nepřevádí objekt kotelny ani skleníky. Kupní cena byla za převáděné nemovitosti sjednána ve výši 1 350 000 Kč, zaplaceno bylo však pouze 900 000 Kč. Soud dospěl k závěru, že kupní cena byla stanovena za výslovně převáděné nemovitosti a neuznal za oprávněnou argumentaci žalované strany, že kupní cena byla stanovena s ohledem na znění předešlé kupní smlouvy i za skleníky a kotelnu. Návrh vůči žalované M., s. r. o. soud zamítl, neboť tato žalovaná společnost nebyla účastníkem kupní smlouvy, podle níž měla kupní cenu zaplatit žalovaná E. N. jako kupující, a ani vložením předmětných nemovitostí do základního jmění M., s. r. o. nepřevzala tato společnost zároveň závazek povinnost uhradit doplatek kupní ceny. Vzájemný návrh žalovaných E. N. a M., s. r. o. vůči žalobkyni soud zamítl, když postoupení pohledávky z 30. 12. 1996 nebylo žalovanou E. N. nijak doloženo, a návrh žalované M., s. r. o. vůči žalobkyni nebyl důvodný, jestliže žalobkyně své nemovitosti (skleník a kotelnu), které stojí na pozemcích ve vlastnictví žalované společnosti, nevyužívá, nemá k nim žádný přístup, a proto nelze dovodit, že by na úkor žalované M., s. r. o. získala bezdůvodné obohacení užíváním jejích pozemků.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. června 2001 č. j. 9 Co 652/99 – 155 výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované E. N. zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč spolu se 16% úrokem z prodlení od 1. 12. 1995 do zaplacení změnil potud, že do částky 9 003,70 Kč žalobu zamítl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž byla žalované E. N. uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 440 996,30 Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 450 000 Kč za dobu od 1. 12. 1995 do 18. 11. 1998 a s 16% úrokem z částky 440 996,30 Kč od 19. 11. 1998 do zaplacení; zamítavé výroky okresního soudu zrušil a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v dané věci byla uzavřena platná kupní smlouva, převáděné nemovitosti jsou v ní dostatečným způsobem specifikovány, výslovně je ve smlouvě uvedeno, že se nepřevádí objekt kotelny ani skleníky, a za takto vymezený předmět prodeje byla sjednána kupní cena ve výši 1 350 000 Kč, z níž zbývá doplatit 450 000 Kč. Soud přitom přihlédl i ke zjištění, že při sjednávání ceny bylo už v předešlé verzi kupní smlouvy odkazováno na znalecký posudek, podle něhož cena nemovitostí (bez kotelny a skleníků) byla stanovena vyšší, než posléze byla sjednána cena v platné kupní smlouvě, a přihlédl i k dohodě uzavřené předchůdkyní žalobkyně se S. s. L. ohledně snížení ceny kotelny z důvodu jejího velmi špatného stavu. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně námitky započtení vznesené žalovanou E. N., když dospěl k závěru, že smlouvou z 30. 12. 1996 převzala žalovaná pohledávku advokáta JUDr. J. N. za manžely K. a prokázala její výši skutečně odpovídající ceně právních služeb, jak vyplynula z dodatečně vystavené opravné faktury. Protože se však jednalo o právní služby poskytnuté oběma manželům K., podle samostatně udělených plných mocí, nelze dovodit povinnost manželů k solidárnímu plnění (každý by byl povinen zaplatit polovinu vyúčtované služby), proto žalovaná může namítnout započtení jen do výše poloviny převzaté pohledávky, tedy 5 915,40 Kč a náležející úroky z prodlení ve výši 3 088,50Kč. Z tohoto důvodu odvolací soud žalobu co do částky 9 003,70 Kč zamítl. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v řízení okresního soudu došlo k procesnímu pochybení, neboť nelze věcně rozhodnout, jestliže původní žalovaná přestala vystupovat jako účastnice řízení poté, co soud usnesením připustil přistoupení nové žalované do řízení a současně proti původní žalované řízení zastavil; následné odvolání zpětvzetí žaloby je neúčinné. Výrok okresního soudu o zamítnutí návrhu žalované na zaplacení převzaté pohledávky neměl být vyhlášen, je-li částka, s níž se žalovaná strana obrací na soud s požadavkem jejího přiznání proti žalobci nižší, než částka uplatněná. V takovém případě se nejedná o protinávrh, o němž se rozhoduje samostatným výrokem, ale o námitku k započtení.
Proti potvrzujícímu výroku a souvisejícím výrokům a náhradě nákladů řízení rozsudku odvolacího soudu a podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že cena sjednaná v předmětné kupní smlouvě zahrnovala i cenu za skleníky a kotelnu, které ve skutečnosti nebyly převedeny. Argumentuje tím, že neuvedení skleníků a kotelny do předmětu kupní smlouvy bylo jen technické řešení pro katastrální úřad, zjistilo-li se, že prodávající není vlastnicí skleníků a kotelny. Vůle stran byla sjednat kupní cenu i za tyto nemovitosti, které měly být převedeny později už jen za symbolickou cenu. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k navazujícím a předchozím úkonům po a před uzavřením předmětné kupní smlouvy, zejména nevzal v úvahu úkony matky žalobkyně, která prodávala věci, jejichž nebyla vlastníkem. Takové právní posouzení je podle názoru dovolatelky v rozporu s §3 obč. zák. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že oba soudy rozhodly správně, jestliže dospěly k závěru, že předmětem kupní smlouvy nebyly skleníky ani kotelna a kupní cena byla sjednána za převod nemovitostí v kupní smlouvě jasně specifikovaných.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolatelka podala dovolání do celého výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované E. N. zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč spolu se 16% úrokem z prodlení od 1. 12. 1995 do zaplacení změnil potud, že do částky 9 003,70 Kč žalobu zamítl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž byla žalované E. N. uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 440 996,30 Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 450 000 Kč za dobu od 1. 12. 1995 do 18. 11. 1998 a s 16% úrokem z částky 440 996,30 Kč od 19. 11. 1998 do zaplacení, tedy i do té části výroku, jímž byla žaloba v rozsahu 9 003,70 Kč zamítnuta. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím žaloby v označené části bylo žalované vyhověno, takže v tomto rozsahu je její dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti zbývající napadené části výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v rozsahu částky 440 996,30 Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 450 000 Kč za dobu od 1. 12. 1995 do 18. 11. 1998 a s 16% úrokem z částky 440 996,30 Kč od 19. 11. 1998 do zaplacení.
Pro posouzení, zda jde o potvrzující nebo měnící rozsudek odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. I když tedy v daném případě odvolací soud rozhodl tak, že výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil, z hlediska obsahového jde v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 440 996,30 Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 450 000 Kč za dobu od 1. 12. 1995 do 18. 11. 1998 a s 16% úrokem z částky 440 996,30 Kč od 19. 11. 1998 do zaplacení, o potvrzující rozsudek, neboť soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků posoudily v této části shodně. Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné tedy není.
Nejde ani o situaci předjímanou §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodoval ve věci jediným rozsudkem.
Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději před vyhlášením rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, ani nepodala.
Dovolání není v dané věci podle §236 o. s. ř. přípustné.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud nepodrobil určité námitky žalované přezkumu anebo se s nimi řádně nevypořádal, a směřovala tak k uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., pak je nutno učinit závěr, že k takové jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky se proto takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.
Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž žalovaná netvrdí a z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k některé z vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalované bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl §243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení 450 000 Kč) ve výši 7 500 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §10 odst. 3, §3 odst. 1, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta na jeden úkon právní služby ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč. Ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalované, aby náhradu nákladů řízení zaplatila žalobkyni k rukám advokátky, která ji v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. září 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu