ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.470.2001.1
sp. zn. 33 Odo 470/2001-165
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce MUDr. A.O., zastoupeného advokátem, proti žalované V.z.p.Č.r., - O.p.H.B., o zaplacení 67 157, 65 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 354/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 1999 č. j. 23 Co 35/99 – 119, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2001 č. j. 23 Co 35/99 –149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 1999 č. j. 23 Co 35/99 – 119, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2001 č. j. 23 Co 35/99 –149, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 20. listopadu 1998 č. j. 10 C 354/96 – 93 uložil žalované zaplatit žalobci částku 67157, 65 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16. 1. 1994 do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl stejně jako ve svém předešlém rozsudku ze dne 18. července 1996 č. j. 10 C 354/96 – 31, který Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. února 1998 č. j. 23 Co 391/96 – 67 zrušil a uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování, zejména provést důkaz listinami obsahujícími specifikaci nákladů žalobce. Soud prvního stupně, po doplnění dokazování směrem naznačeným krajským soudem, vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29. 10. 1993 smlouvu č. 103/1993 podle §262 obchodního zákoníku ve smyslu §13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, a zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, podle níž se žalobce zavázal poskytovat pojištěncům žalované potřebnou zdravotnickou péči podle §2 zákona č. 550/1991 Sb. a žalovaná se zavázala zaplatit žalobci úhradu zdravotních výkonů poskytnutých v rozsahu daném Zdravotním řádem a smlouvou. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena inominátní smlouva podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku, a protože žalobce svou smluvní povinnost splnil, náleží mu podle smluvního ujednání úhrada za poskytovanou zdravotní péči, a to bez rozdílu, zda se jednalo o péči poskytovanou pro pacienty hospitalizované nebo pacienty ošetřované ambulantně v rámci léčebny. Dále vyšel ze zjištění, že žalobce v souladu s obsahem smlouvy předložil žalované na disketě vyúčtování za příslušné rozhodné období, které bylo po provedení kontroly úplnosti ze strany žalované přijato; proto učinil závěr, že žalované se nepodařilo zpochybnit výši žalobcem uplatněných částek za poskytovanou zdravotní péči a je tedy povinna k úhradě zdravotních výkonů vyúčtovaných a požadovaných žalobcem.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. října 1999 č. j. 23 Co 35/99 – 119, ve znění opravného usnesení ze dne 22. března 2001 č. j. 23 Co 35/99 – 149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; zároveň zamítl návrh na připuštění dovolání. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když nárok žalobce pokládal za oprávněný co do jeho základu i jeho výše. Návrh na připuštění dovolání zamítl, protože dospěl k závěru, že rozhodnutí v této věci nemá z pohledu otázek, které byly navrženy podrobit dovolacímu přezkumu, po právní stránce zásadní význam. První otázka žalované k vyložení projevu vůle účastníků smlouvy směřuje k hodnocení skutkových závěrů a odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na jiném výkladu toho, co je obsahem ošetřovacího kódu 88811 v Seznamu výkonů s bodovými hodnotami, který je součástí vyhl. č. 258/1992 Sb., v platném znění, ale na zjištění, že žalovaná při uzavírání smlouvy s žalobcem projevila vůli se zavázat jinak, než to odpovídalo příslušnému seznamu, a že takto odlišně projevenou vůlí je žalovaná vázána a musí podle ní plnit. Protože závěr, zda žalovaná projevila takovou či onakou vůli, je skutkový a nikoliv právní, nesplňuje první otázka žalované podmínky pro připuštění dovolání. Druhá otázka položená k problematice případných odpovědnostních sporů s ohledem na vedení dokumentace a účetnictví poskytovaných zdravotních výkonů, nemá pro projednávanou věc význam, neboť vedení dokumentace a účetnictví upravují právní předpisy a problematika následných sporů se vymyká předmětu řízení. Třetí otázka žalované o vyložení smyslu a cílu kontroly ze strany zdravotní pojišťovny vybočuje z předmětu řízení a nemá tudíž pro projednávanou věc význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že rozhodnutí soudu o žalobcově nároku vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném posouzení věci. Poukazuje, že soudy při rozhodování, zda žalobci přísluší náhrada za poskytnuté zdravotní výkony, měly vycházet z důkazů předložených k obsahu ujednání o poskytnutí úhrady za provedené zdravotní výkony, a to především Seznamu výkonů s bodovými hodnotami, který je přílohou vyhl. č. 258/1992 Sb., ve znění vyhlášky č. 263/1993 Sb., jímž se stanoví, co je obsahem ošetřovacího dne a kódu 88811. Namítá, že žalobce v postavení nestátního ambulantního zařízení vykazoval žalované poskytnutou péči, kterou poskytoval a zaznamenával ve zdravotnické dokumentaci lůžkového státního zdravotnického zařízení u pacientů, kteří byli v tomto zařízení hospitalizováni. Nárok na úhradu zdravotní péče poskytované pojištěncům hospitalizovaným v léčebně nestátním zdravotnickým zařízením žalobce, měl být žalobcem uplatněn u této léčebny, která v rámci ošetřovacího dne měla hrazeny, až na výjimky, které se tohoto případu netýkaly, všechny výkony prováděné pacientům léčebny v rámci ošetřovacího dne, takže nemohly být vykazovány žalované zvlášť; v tomto směru dovolatelka odkazuje na stanovisko Ministerstva zdravotnictví ČR k vykazování výkonů ze dne 4. 2. 1997. Zdůrazňuje, že žalobce jako nestátní zdravotnické zařízení nevedl podle §5 zákona č. 160/1992 Sb. předepsanou provozní a zdravotnickou dokumentaci, což pokládá žalovaná za zásadní k posouzení nároku žalobce. Zásadní význam, s ohledem na výše uvedené, pak žalovaná přikládá i otázce, co je smyslem a cílem kontroly podle §14 zákona č. 550/1991 Sb. Domnívá se, že položené otázky spojené s vedením zdravotnické dokumentace a na to navazující povinnost k úhradě za poskytovanou zdravotní péči nejsou dosud řešeny v rozhodovací praxi soudů za účelem sjednocení judikatury. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
166
K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž navrhl zamítnutí dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. K tvrzení žalované, že léčebné úkony provedené na pacientech hospitalizovaných v psychiatrické léčebně žalobcem by měla uhradit žalobci léčebna v rámci úhrady výkonů ošetřovacího dne pod kódem 88811, žalobce uvedl, že na rozdíl od žalované s léčebnou žádnou smlouvu o poskytování a úhradě léčebné péče neuzavřel, nemůže proto od léčebny požadovat úhradu za provedené úkony.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), jednajícím zaměstnancem s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 o. s. ř.), včas ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané §241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř/.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) se z obsahu spisu nepodávají a žalovaná ani netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle §238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a nejde o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z §239 odst. 1 o. s. ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Pokud tedy výtky žalované v dovolání směřují i proti skutkovým zjištěním, zejména ke skutkovým zjištěním ohledně výše žalobcova nároku, jedná se o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., a nikoliv o námitku týkající se nesprávného řešení otázky právní. Proto se jimi dovolací soud dále nemohl zabývat.
Podmínky přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani dovolací námitka směřující proti nedostatečnému posouzení všech důkazů, uplatněných žalovanou, neboť jde o námitku vztahující se k hodnocení důkazů a ke správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, která přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (srov. v tomto směru usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 1339/96 publikované v časopise Soudní judikatura, pod č. 101, ročník 1997, sešit 12).
V posuzovaném případě žalovaná odkázala v dovolání na otázky, které uvedla při jednání před odvolacím soudem dne 14. října 1999, a které považuje za otázky zásadního právního významu:
1a) Co je obsahem ošetřovacího dne, kód výkonu 88811, v Seznamu výkonů s bodovými hodnotami, který je součástí vyhl. č. 258/1992 Sb., v platném znění ?
1b) Za jakých důvodů člení tento obecně závazný právní předpis „Pravidla pro vykazování výkonů“ na složku ambulantní a lůžkovou?
2a) Komu za vykazovanou zdravotní péči poskytovat úhradu – zda tomu, kdo ji poskytl, či tomu, v jehož dokumentaci byla vykázána?
2b) Jak v budoucnu řešit případné odpovědnostní spory, které mohou vzniknout, kdy dojde k pochybení při poskytování zdravotní péče? Zda odpovědnost ponese poskytovatel, který však žádnou dokumentaci nemá nebo zdravotnické zařízení, v jehož dokumentaci je konkrétní pacient veden?
3) Stanovit, co je smyslem a cílem kontroly ze strany zdravotní pojišťovny (§14 zákona č. 550/1991 Sb.).
167
Otázky pod bodem 2a), 2b), 3), tak jak je dovolatelka formulovala, nemají pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na řešení těchto otázek odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a nemohou být proto předmětem dovolacího přezkumu.
Otázky položené dovolatelkou pod body 1a), 1b), směřují k právnímu posouzení věci, kdy soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že účastníci uzavřeli inominátní smlouvu podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku, v níž žalovaná s žalobcem projevili vůli se zavázat jinak, než to odpovídalo příslušnému Seznamu výkonů s bodovými hodnotami, který je přílohou vyhlášky č. 258/1992 Sb.
Zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění zákonů č. 592/1992, 10/1993, 15/1993, 161/1993 Sb., platném k datu 29. 10. 1993 - uzavření předmětné smlouvy mezi účastníky (dále jen z. č. 550/19991 Sb.) v §1 upravuje všeobecné zdravotní pojištění, na jehož základě je poskytována zdravotní péče plně nebo částečně hrazená zdravotním pojištěním v rozsahu stanovené tímto zákonem a Zdravotním řádem.
Podle §13 odst. 1 z. č. 550/1991 Sb. příslušná zdravotní pojišťovna hradí náklady péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním poskytnuté pojištěncům zdravotnickými zařízeními na základě smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními vždy na dobu dvou let s možností vypovězení smlouvy v případě porušení smluvních podmínek i před uplynutím této doby. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se smlouvy uzavírají na rozsah těch druhů péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním, které je zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat. Podle odst. 3 příslušná zdravotní pojišťovna poskytuje úhradu za provedené zdravotní výkony zdravotnickým zařízením podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami vydaným ministerstvem vyhláškou po dohodovacím řízení se V.z.p.Č.r. (dále jen Pojišťovnou), zástupci ostatních zdravotních pojišťoven a se zástupci smluvních zdravotnických zařízení, profesními organizacemi zřízenými zákonem a zástupci odborných vědeckých společností. Účastníky dohodovacího řízení svolává ministerstvo nejméně jednou ročně. Ministerstvo financí České republiky stanoví na návrh Pojišťovny hodnotu bodu cenovým výměrem.
Podle §1 vyhlášky č. 258/1992 Sb., vydané podle §13 odst. 3 z.č. 550/1991 Sb., ve znění vyhl. č. 263/1993 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, hradí zdravotní pojišťovny smluvním zdravotnickým zařízením náklady potřebné zdravotní péče podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, který je uveden v příloze, která je součástí této vyhlášky.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že řešení otázky, zda ve smlouvě mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením lze dohodnout jinou úpravu úhrady nákladů potřebné zdravotní péče bez ohledu na Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, který je přílohou vyhlášky č. 258/1992 Sb., má pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť se nedá konstatovat, že by v uvedené věci existovala ustálená judikatura vyšších soudů.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání v této věci je podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Ustanovení §13 zákona č. 550/1991 Sb. zakládá typ smlouvy, jejímž obsahem je závazek zdravotnického zařízení poskytovat zdravotní péči pojištěncům příslušné zdravotní pojišťovny, jejíž povinností je hradit náklady vynaložené péče zdravotnickým zařízením. Jedná se tedy o zvláštní smluvní typ s prvky veřejnoprávního charakteru (týká se zabezpečování zdravotní péče, tedy veřejných potřeb) odlišný od typů smluv upravených občanským či obchodním zákoníkem. Právní úprava, která směřovala v rozhodné době k smluvnímu základu vztahů mezi zdravotnickými zařízeními a pojišťovnami, smluvní volnost limitovala, např. tím, že stanovila zdravotním pojišťovnám kontraktační povinnost, stanovila délku smluvního vztahu, úhrada za provedené zdravotní výkony byla zdravotnickým zařízením poskytována příslušnými zdravotními pojišťovnami podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami, apod. Obsah tohoto smluvního typu je tedy upraven zvláštním zákonem, a proto nelze použít úpravu tzv. inominátních smluv, jejichž obsah by byl odlišný od stanovené zvláštní právní úpravy (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000 sp. zn. 25 Cdo 476/98).
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej zruší a věc vrátí soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení je třeba se zabývat posouzením, zda v konkrétním případě je smlouva č. 103/1993 uzavřená mezi účastníky dne 29. 10. 1993 platně uzavřena s ohledem na právní úpravu danou zákonem č. 550/1991 Sb. a jeho prováděcích předpisů. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu
168